C.D.Payne Mládí v hajzlu

5. díl

KVĚTEN

ÚTERÝ, 11. KVĚTNA

Sem ženatej! Sem na útěku! Sem za mořem!

Momentálně si to pádím přes Belgii s falešným pasem v kapse, objemnýma svazkama stodolarovejch bankovek poschovávanejma různě po těle. Vedle mě se pohodlně uvelebila žena, která (ne zrovna nejtoužebněji) očekává mé dítě. Sheeni si s naprostou samozřejmostí zabrala místo u okna našeho extranóbl autobusu, ačkoli se nezdá, že by ji belgická krajina příliš fascinovala. Ani se jí nedivím. Pokud sem zatím stihl zaregistrovat, Evropa jako by z oka vypadla americkýmu Středozápadu s úzkostlivě dodržovanýma zákonama proti odhazování odpadků a agresivníma prodavačema zahraničních aut. Všichni tu řídí jak šílenci včetně naší podsaditý řidičky. Kdybych nebyl hrůzou bez sebe, asi bych prožíval šílenej běs.

Moc mi to nemyslí, ale počítám, že sem vzhůru skoro čtyřicet hodin. Od tý doby, co sme opustili Yazoo City v Mississippi, blahoslaveném to místě slavnostního vyhlášení právoplatněuzavřeného sňatku mezi snoubenci Sheeni Saundersovou a Rickem Hunterem, sem ani oka nezamhouřil. Chytli sme autobus do Atlanty a pak naskočili na letadlo do Bruselu. Neletěli sme přímo do Paříže v obavě, že by Sheenin taťka zalarmoval francouzský úřady. Moje mazaná ženuška soudí, že na hraničním přechodu z Belgie budou francouzští celníci méně ostražití.

Kéž by měla pravdu! Na belgický celnici sem se šíleně bál, ale Sheeni rozpálila svůj šarm na maximum a mě si nikdo ani nevšim. Díky bohu, na žádný prohledávání zavazadel ani prohlídku intimních tělesných dutin nedošlo. Zatím sem nenarazil ani na žádnou jazykovou bariéru, protože Belgičani sou v angličtině jako doma. Ani se jim nedivim, dyť tý svý řeči (vlámštině? marťanštině?) ani nemůžou rozumět.

Kručí mi v břiše. Od včerejška sem nejed nic než ten žvanec v letadle. Nevzpomínám si, kdy sem se naposledy vyprázdnil. Jak to tak pozoruju, asi fakt nejsem stvořenej pro cestování. Zato Sheeni jen kvete. V letadle se stočila do klubíčka, složila nohy pod sebe a s prťavým polštářkem pod hlavou spala, jako by byla ve svý vlastní panenský posteli. Nechápu, jak to dělá. Po deseti minutách v týhle pozici bych zůstal nadosmrti zmrzačenej. Po dvaceti minutách by se přidala gangréna. K mýmu zdravotnímu stavu nepřispívají ani dva tmavovlasí Belgiči za náma, co vypalují zobák jednu od druhý. Nechápu, ze je v tak stísněným prostoru dovoleno kouřit. Jen si zkuste v kalifornským autobusu zapálit. Do dvou vteřin letíte z okna jak namydlenej blesk. Všim sem si, že jeden z nich má na ruce hodinky Bradavičnice. Jen doufám, že je to náš taiwanskej originál a ne nějakej levnej čínskej šunt.

Podle ukazatele je to k francouzským hranicím už jen 10 kiláků. Můj další zápis, milý deníčku, bude možná z vězeňský cely ve Francii.

20:50 Sme v Paříži! Sem příliš utahanej na to, abych se dvakrát rozepisoval. Moje maličkost vzbudila značnej rozruch mezi francouzskýma celníkama. Byl sem podělanej strachy (škoda že ne doslova), ale ulevilo se mi, když sem pochopil, že středem jejich zájmu je moje chirurgicky upravená belmondovská vizáž. Moje okouzlující manželka obratně odrazila záplavu francouzskejch otázek. Bůh ví, co jim navykládala. Jeden z nich chtěl dokonce můj autogram pro tetičku (zřejmě velkou fanynku Jeana-Paula Belmonda). Naštěstí sem se nezapomněl podepsat jako Rick S. Hunter, což je můj nejnovější pseudonym (ne že bych jich už neměl celou řadu). V obou našich pasech teď září oficiální celostránkovej hologram, na kterým je napsáno, že vízum je platný na tři měsíce pro jeden vstup do země. Sheeni je tu úplně legálně, já napůl: vízum je pravý, akorát pas je falešnej.

Z našeho pařížskýho taxikáře se vyklubal ještě větší pirát silnic, než byla ta belgická autobusačka. Paříž je zatím jen rozmazaná šmouha světel podbarvená troubícíma klaksonama a skřípěním pneumatik. Konečně sme dorazili do polorozpadlýho dvouhvězdičkovýho hotelu, který Sheeni, nechápu, jak se jí to povedlo, objednala z telefonní budky v Yazoo City. Podlízavej recepční, další Belmondův fanoušek, žádný problémy nedělal.

Konečně sem teda oficiálně na líbánkách v Paříži!

To mi připomíná, že nesmím zapomenout sehnat měnič napětí pro laptop. Tahle pitomá země má naprosto ujetý zásuvky.

Roztoužená manželka chce jít na obhlídku města. Tak to ani náhodou. My půjdeme pěkně do hajan.

STŘEDA, 12. KVĚTNA

Prvních pětačtyřicet minut dnešního rána sem strávil zalezlej v naší mrňavý, nevětraný koupelně. Na první pohled je jasný, že svůj život začala před mnoha staletími jako kumbál. Od tý doby se v ní moc nezměnilo, až na to, že přibyla plechová vana ve tvaru rakve, miniaturní umývadlo a podivnej francouzskej záchod.

Když sem se z jejích útrob vynořil, šlo se mi mnohem lehčeji. Moje Láska seděla na parapetu a pozorovala cvrkot venku. Pokrčila svůj nosík: „Cos tam dělal tak dlouho?“

„Balil speciální dárek pro francouzskej národ. A jak sme na tom s počasím?“

„Nádhera. Nemůžu uvěřit, že jsem opravdu v Paříži.“

Posadil sem se na rozházenou postel, abych si obul boty. „A uvědomuješ si, že kdyby nebylo mě, miláčku, tak bys teď zápasila s příkladama z algebry v jakýmsi zapadlým Ukiahu?“

„Hm, a kdyby nebylo tebe, Nicku Twispe, tak by se mi zrovna teďnechtělo zvracet.“

,,Hele, vždyť tys byla ten frajer, kdo řek, že se na kondom vykašlem.“

„Kéž bych tak skutečně byla frajer, Nickie. Ti zažívají pocity na zvracení, jen když vypisují šek na výživné. Teprve teď mi dochází, jak je celý proces lidského rozmnožování vůči ženám nefér.“

Co na to říct. Má samozřejmě pravdu. Jak už to kdesi nesmrtelněvyjádřila Barbra Streisandová, porod je jako protlačit piano světlíkem. Nám chlapům (alespoň většině) se naštěstí podařilo tyhle prekérní situaci vyhnout.

Přešel sem k ní, políbil ji a vyhlédl z okna. Za ním spousta nefalšovaně starobylejší kamenech budov a v dáli se leskla jakási voda.

„Co je to tam za vodu?“ zeptal sem se.

„To je Seina, ty trdlo. A támhle jsou věžičky Notre-Damu.“

„A mají tady taky fotbalový mužstvo?“

„Mě fakt klepne. Nickie, ty jsi tak neuvěřitelně omezený.“

„Říkej mi Ricku. Hele, déme se najíst.“

19:25 Sem grogy. Museli sme nachodit aspoň tisíc kilometrů. Bůhví kolik je teď vlastně v Americe hodin. V hlavě mi hučí a oči měpálí, jako by si do nich francouzští intelektuálové típali cigarety. Sheeni má, jako vždy, spoustu energie. Člověk by si myslel, že ji ten mrňous trochu zpomalí. Můj názor na chození po památkách je tento. Když už si člověk přečetl všechny ty průvodce, proč se ještě vláčet až na místo? Dyť už přece k čertu víte předem, co tam na vás čeká. Moje dokonalá twispovská logika však Sheeni jako obvykle nepřesvědčila. Šprtá všechno o Městě světla ode dne jeho založení. Zná každou významnou památku a její historii až do roku 508 př. n. 1. Každou z nich má v úmyslu DŮKLADNĚ si prohlédnout. Nohy mě bolí až za krkem. Pokud si je nechci zmrzačit, musím si urychleně sehnat pohodlnější boty.

První zastávka po snídani byl hotelovej prodejní pult, kde sem zakoupil transformátor napětí a mohutný sluneční brýle. Zdá se, že Jean-Paul Belmondo je v Evropě mnohem známější než v Ukiahu. Než sem dožvýkal zadarmo nabízenej croissant v zavlhlý hotelový jídelně, zastavili se u našeho stolu dva filmoví nadšenci. Oba mluvili německy, takže sem se moh akorát tak přiblble usmívat a pokyvovat hlavou, zatímco oni nadšeně povídali něco, co mi znělo jako nesrozumitelný chrochtání. Sheeni je ostentativně ignorovala, neboťsi rychle osvojila typicky francouzský pohrdání německou kulturou.

Při procházce bulváry sem si za tmavými brýlemi připadal jako fakt slavná osobnost, ale v potemnělých historických interiérech sem klopýtal jak zrakově postiženej. V Louvru spousta veleděl, včetněMony Lisy. Musím uznat, že vypadala o něco propracovaněji než na těch omalovánkách, který se můj kamarád Levák snažil ve čtvrtý tříděpokrýt barvama podle čísel. Značně trpím, že sem vyrost tak rychle: Sheeni má do francouzských muzeí vstup zdarma, kdežto ještě o něco mladší Rick S. Hunter, kterej má v pasu uvedenej věk 18 let, musí vystát dlouhý fronty, aby moh zaplatit předraženej dospěláckej lupeň.

Celkově považuju Louvre za pastvu pro oči, ale ta pitomá skleněná pyramida na dvoře by měla zmizet. Když se do ní opře slunko, je v ní příšernej pařák. Teď už vím, jak se asi cejtili ti mravenci, když sem se je, ještě coby dítě, snažil trochu upéct pod lupou. K demolici bych taky navrhoval Pompidou Centre. Z restaurace, kde sme si venku objednali něco k jídlu, na něj byl otřesnej pohled.

Sheeni tvrdí, že Paříž je ten nejvelkolepější výtvor lidské rasy: „klenot planety Země“. Docela bych tomu věřil, ale nechápu, proč se za poslední půlstoletí zástupy stavitelů tak vehementně snaží, aby ji zošklivili. Osobně si myslím, že by se ti arogantní architekti měli pověsit za palce, a bylo by dobré pořádně jim natlouct těmi jejich výtvory. I Sheeni musela uznat, že ty monstrózní vyskáče rýsující se v dálce kazí celkový dojem.

V romantické Paříži sem už dvacet čtyři hodin a ještě ani jednou sem si nešvihl. Párkrát sem se pokusil svý kouzelný novomanželce učinit nestoudné návrhy, ale ona trvá na tom, že nejdřív si musíme dát večerní šálek café au lait. Utrácíme tuny eur. Musím někde zjistit, jak je to s přepočtem. Zdá se, že hodnota eura je asi tak 10 americkejch centů. Chvála bohu, že sme si přivezli silnej americkej dolar.

ČTVRTEK, 13. KVĚTNA

Třikrát, milý deníčku. Dvakrát v noci a jednou dnes ráno. Ale bez ohledu na dlouhé koupele nohou mě puchýře pořád příšerně bolí. Co se týče situace na frontě konzumace manželství, Sheeni zatím úspěšně odráží mé útoky. Tvrdí, že má měsíčky, ale já sem měl vždycky za to, že těhule je nedostávaj. Vysmála se mi a řekla, že to sou babský tlachy. Připomněl sem jí, že sme sem přijeli na líbánky a že muži na takovýto akce jezděj s jakýmsi očekáváním. Odsekla mi na to, že v Paříži se toho dá vidět a dělat podstatně víc než se jen válet v posteli se čtrnáctiletým sexuálním maniakem. „Je mi skoro patnáct,“ zabručel Francois Dillinger, moje druhý já, který v poslední době značně sexuálně strádá a není radno si to s ním rozházet, protože pak střílí bez varování. Společně sme se odebrali do trpasličí koupelny a tam sme s OLE (olbřímí erekcí) naložili odpovídajícím způsobem.

17:20 Čapy konečně daly pokoj. Francois narazil na skvělej obchůdek s botama na bulvár St Germain a trval na tom, aby Sheeni přerušila svý pečlivě připravený turistický plány. Sundal si brýle a rozhihňané prodavačky mu věnovaly láskyplnou péči. Před módníma italskýma sandálama dal přednost neobvyklýmu rumunskýmu dovozu se sedmicentimetrovejma gumovejma podrážkama. Nepochybuju o tom, že mezi horníkama ve východní Evropě je to hit. Vykračuju si teď jako ve vatě! Nohy v pohodě. Sheeni zhnusena. Prohlásila, že do Francie je zřejmě dovezli omylem. Řekla, že vypadám jako hobit, který dorazil na prázdniny ze Středozemě. Ani prodavačky se příliš zdvořile nevyjadřovaly, pokud ovšem můžu věřit Sheenině překladu. Protesty se ale nepřijímají. Boty sou super kauf, pouhých 180 eur. A jako bonus sem díky vysokým podrážkám opticky vyšší. Sem teďskoro stejně vysokej jako bývalej Sheenin přítel Trent Preston. Manželka byla natolik znechucena, že si zakoupila hned dva páry bot. Nemusím zdůrazňovat, že mnohem dražších než ty mý a bez rumunskýho rukopisu.

Ještě pod vlivem rauše z nákupů sem hned vedle zahlíd McDondu. Francois měl chuť na hambáče, ale Sheeni trvala na obědě v další z opravdových pařížských kaváren s nesrozumitelným jídelním lístkem, arogantníma číšníkama a přehnaně vysokýma cenama. Věřte tomu nebo ne, ale restaurace ve Francii mají tu drzost napočítat zákazníkům povinnejch 15 % dýška. Není divu, že s váma pak číšníci zacházejí jako se psem. Bylo tam narváno a všichni zběsile kouřili gauloisky a marlbora. Určitě to přispívá k řešení americkýho exportního deficitu, ale zdraví dbalý turisty to přivádí k šílenství. Objednal sem si chutněvyhlížející grilovaný párky, ale pak se ukázalo, že sou pravděpodobně vyrobený z částí zvířat, který civilizovaný lidi normálně hážou do smetí. Alespoň že příloha – hranolky a salát – byla k jídlu. Sheeni mi sdělila, že její slávky byly „neuvěřitelně lahodné“. Během oběda mladý číšník Leonine nestydatěflirtoval s mou ženou. Přál sem si rozumět francouzsky. Co když ji žádal o telefonní číslo? A já tam jen tak dřepěl na zadku a snažil se ovládnout svůj vztek, zatímco on se ji snažil sbalit. A pak mě ještědonutila dát mu extra dýško. To mi ještě tak scházelo. Později přiznala své velké zklamání z toho, že poznal, že je Američanka.

„Je to hrozný zjistit, že mluvíš francouzsky s cizím přízvukem,“ lamentovala při procházce Lucemburskými zahradami, které shodou okolností nejsou v Lucembursku, ale v samém centru Paříže. „Tvoje francouzština je skvělá,“ ujišťoval sem ji. „Jak to zrovna ty můžeš poznat?“ chtěla vědět. „Nebudeme si nic namlouvat, Nicku nebo Ricku nebo jak se vlastně jmenuješ. V této zemi se tvé jazykové dovednosti pohybují na úrovni batolete. Myslím si, že by ses měl naučit francouzsky. A to rychle.“

„Ale na co? Máme přece vízum jen na devadesát dní.“

„Jenže já se vrátit nehodlám. A nemusím ti snad připomínat, že jsi na útěku před spravedlností? Překročení platnosti víza ti zas tak velký rozdíl v trestním rejstříku neudělá.“

Sakra. Zůstanu trčet v zemi, kde nemůžu konverzovat ani s předškoláky. Neodvážil sem se jí říct, že mám za sebou testy, který vědecky dokazují, že naučit se druhý jazyk prostě nejsem schopen. Oui, sem v pěkný bryndě.

23.35 Odpočívám v hotelovým pokoji ještě rozhicovanej žhavým orgasmem. Popíjím nepravý šampáňo a cucám bonbony. Sheeni se z menstruace rychle vzpamatovala a rozhodla se, že uskuteční svůj dívčí sen, což je ztráta panenství s krásným Francouzem v přepychovým apartmá pařížskýho hotelu Ritz. Celou dobu měla zavřený oči a francouzsky šeptala něžnůstky nějakýmu žabožroutovi ménem Philippe. Bylo mi to fuk. Její panenský vzdechy mohly možná patřit Philippovi, ale já byl ten Arnik, kterej si užil zbytek.

PÁTEK, 14. KVĚTNA

U snídaně šok jak blázen. Zatímco sem jako obvykle snídal zdarma nabízenej croissant v hotelový jídelně (slaninu a vajíčka v tyhle zemi zřejmě neznaj), náhodou sem štrejchl pohledem o International Herald Tribune, jediný noviny srozumitelný i pro našince. Titulek říkal: „Americký dolar vůči euru klesá ještě níž.“ To znamená, že moje rumunský hornický boty výhodně zakoupený za 18 doláčů vlastně stojí přes 200. A ten tarte aux pommes, kterej sem měl včera na svačinu, mě stál skoro 10. Deset babek za zatracenej kousek jablečnýho štrúdlu!

„No, Ricku,“ poznamenala Sheeni a usrkávala přitom z plechovky džusu (taky v ceně), „a kdo říkal, že Evropa je levná? Proto si potřebujeme najít bydlení. Máš vůbec ponětí, kolik nás stojí hotel?“

„To mi ani neříkej. Nechci to vědět!“

„Nebude to jednoduché,“ pokračovala Sheeni, ,já si můžu udělat vlasy a vypadat na dvacet, ale ty ani v těch vzácných dospěláckých momentech zdaleka nevypadáš na ten věk uvedený v pase. Možná bych tě mohla vydávat za svého mladšího bratra.“

„Ani nápad. Jednou sme pan a paní Rick S. Hunterovi a to taky budeme mít napsáno na dveřích.“

„Ach jo. Asi jsem si vzala neandrtálce. No, aspoň se tolik neusmívej. Francouzi tyhle bezduché úsměvy nechápou. Budou si myslet, že jsi buď blázen nebo mentálně zaostalý.“

„Já si vo nich myslím to samý.“

„Přirozeně, jsou pouze určité arrondissements, ve kterých jsem ochotná bydlet.“

„Co to je?“ zeptal sem se.

„To jsou různé pařížské čtvrti. To máš jako v Bay Area. Tam jsou taky určité vyhledávané oblasti jako třeba San Francisco nebo zase naopak jiné jako například Oakland.“

„No ták! Já sem se v Oaklandu narodil a vyrůstal tam.“

„Jo, přesně to jsem chtěla říct.“

14:15 Sme zase zpátky v hotelu. Musíme se převlíknout, abysme vypadali co nejdospělejc. Sme na stopě možnýho bydlení. Sheeni dostala nápad zajít na Sorbonnu a omrknout inzeráty s podnájmy na nástěnce. Pokud si představujete univerzitu jako nádvoří, přes který proudí zástupy urostlejch studentů obou pohlaví k břečťanem zarostlejm posluchárnám, pak pro vás bude nejstarší univerzita Francie pěknej šok. Spíš se podobá zaneřáděný, středověký chudinský čtvrti. Nikde není vidět žádnej vysokoškolskej klub ani fotbalový hřiště. Aspoň že je tu plno pěknejch holek, z nichž spoustu by Francois ohodnotil jako oslnivě krásnejch. Možná to vysvětluje všechny ty kavárny se zahrádkou. Znám horší způsoby, jak zabít čas, než usrkávat koňak na pařížským bulváru a pozorovat, jak kolem chodí vzrušující galský krasavice. Určitě je to lepší než sledovat, jak do sebe na hřišti buší dvaadvacet surovců v helmách.

Kupodivu sme opravdu narazili na nástěnku, a zrovna když si Sheeni poznamenávala pár adres, přátelsky ji oslovil nějakej vytáhlej žabožrout ve vlněným svetru, kterej vypadal jen o něco málo lip než Trent Preston. Orlí nos dával světu jasně najevo, že jeho nositel má aristokratickej původ. Ještě ho měl doplněnej jednou z těch brad, který vypadaj, jako by je někdo vytesal ze žuly. Celou věčnost se spolu bavili francouzsky a nechybělo u toho ani pomrkávání, nevědomý uhlazování vlasů a bezdůvodný úsměvy. Celkem vzato, dalo by se říct, že to byl jasnej případ nestydatýho flirtování. Nikdo z nich se neobtěžoval vtáhnout do hovoru (nebo aspoň vzít na vědomí přítomnost) mračícího se Američana ve slunečních brýlích a podivnejch botách. Když se ten frajer konečně odtrhnul od mojí ženy, dozvěděl sem se, že „Alphonse“ má spolubydlícího, kterej co nevidět vyklidí podnájem ve čtvrti Montparnasse.

„Chceš říct, že ten podlejzavej Alphonse chce, abysme se nastěhovali k němu?“ zeptal sem se šokované. Copak Francouzi nemají ani špetku úcty k instituci manželství?

„Ale ne, hlupáčku,“ odpověděla Sheeni. „Jeho kamarád má zařízený podnájem ve stejném domě jako Alphonse. V neděli se stěhuje. Alphonse říká, že nájem je přijatelný a jeho aubergiste je velice svobodomyslná.“

„To je jeho milenka?“

„Nickie, tvoje nechápavost mě nepřestává překvapovat. Aubergiste znamená bytná. A zrovna tahle je ochotná brát studenty, Alžířany a dokonce i Američany. Pro nás by to byla skvělá šance.“

Hm, odtušil Francois temně, a pro toho Žabožrouta by to taky nebylo k zahození.

17:17 Z bytu se vyklubala jednopokojová půdní garsonka s výklenkem pro postel a s plechovou vanou v přilehlý kuchyňce. Chybějící záchod sme objevili v uzounké komoře. Poškrábaný zdi a šikmej nízkej strop naposled malovali, když Jean Gabin ještě nosil plínky. Bylo to pět pater a o výtahu sme si mohli nechat leda zdát. Aspoň že výhled přes všechny střechy v Paříži a přes komíny (a satelity) stál za to. Nájem byl 900 eur měsíčně, což se Sheeni zdálo přijatelný, protože byt byl v malebný uličce poblíž avenue du Maine. Ale Madame Ruzicka, postarší „liberálně smýšlející“ paní domácí, si nás prohlížela značně skepticky. Dlouze Sheeni vyslýchala ve svým zatuchlým bytě a pak ji vykázala do předsíně, aby si mohla v klidu promluvit se zamlklým zástupcem silnějšího pohlaví. Sjela měpohledem od hlavy až k patě, zatímco na zasviněným bidýlku si rozčepýřenej zelenej papoušek něco brebentil francouzsky.

„Nu, mladý muži, proč nosíte ty sluneční brýle?“ vyptávala se skvělou angličtinou. Přízvuk měla jakoby odněkud na východ od Francie. „Berete snad drogy?“

Sundal sem si brýle.

„Ach, na první pohled vypadáte jako jeden filmový herec. Určitě s tím máte potíže, ale možná, že na mladá děvčata to zabírá. To není vaše sestra, že ne?“

„Ne, je moje manželka.“

„Hm, to zní trochu věrohodněji než její verze. A kolikpak jste

říkal, že vám je let? „Říkám, zeje mi 18.“ „Velmi zvláštní. A vaši rodiče?“

„Po smrti.“

„Tak to byste měl informovat svou manželku. Zdá se, že o jejich smrti ještě neví. A vzali jste se kde?“

„Minulý týden v Mississippi. Naprosto legálně. Můžu vám ukázat oddací list, pokud chcete.“

„Legálně sezdáni v Mississippi. Jak neobvyklé. Ale pokud vím, celý ten váš Jih je poměrně výstřední oblast. A proč jste přijeli do Francie?“

„Sheeni, moje žena, touží žít v Paříži. Miluje všecko, co je francouzské.“

„Snad z těch ideálů brzy vyroste. A vědí vaši rodiče, kde jste?“

„Rodiče nad námi zlomili hůl. Sou strašně úzkoprsí. Vykopli nás.“

„Slyšela jsem, že to američtí rodiče často dělávají. Zvláštní. A z čeho budete žít? Pracovat ve Francii legálně je velice těžké.“

„Vynalezl sem nový typ hodinek, které sou velice oblíbené mezi mladými lidmi. Dostal sem za ně skoro milion dolarů. Říká se jim Bradavičnice. Možná ste o nich už slyšela.“

„Možná jsem opravdu zahlédla tento hodinářský výrobek mrzačit zápěstí jednoho z nájemníků. Jeho přitažlivost se vymyká mému chápání. A teď přede mnou stojí jeho hrdý autor vynálezce a pyšní se svým objevem.“

„Vy ste se mě ptala, jak budu platit nájem,“ odpověděl sem uraženě. Mně ta představa, jak šplhám pět pater pokaždý, když si budu chtít zajít pro časák, vůbec nebyla po chuti. Člověk by si myslel, že za tu cenu by sem taky mohli dát výtah.

„Děkuji vám, mladý muži. Bylo to pro mě velmi poučné. Teďmůžete jít. Zavolám vám, pokud se pro vás rozhodnu.“

21:47 Od tý zvědavý aubergiste žádná zpráva. Zašli sme si pro změnu na večeři do jedny z těch vietnamskejch restaurací, kterejch je v Paříži požehnaně a který sou, jak tvrdí Sheeni, dědictvím koloniálních neúspěchů v Indočíně. Jídlo bylo dobrý a za rozumnou cenu a taky bylo příjemný, že sme nemuseli klečet, když sme říkali číšníkovi o účet.

Můj čtvrtej den v Paříži a Eiffelovku sem ještě ani nezahlíd. Možná není tak impozantní, jak všichni říkaj, nebo ji rozšroubovali a dali někam očistit.

SOBOTA, 15. KVĚTNA

Sem ženatej přesně jeden týden. A potom že náctiletá manželství nic nevydrží.

„Přemýšlela jsem o tom a myslím si, že se potřebuješ totálněvnořit,“ oznámila mi novomanželka ráno při výroční snídani. Možná právěpro tuto speciální příležitost byly každodenní croissanty nahrazeny minibagetkami. Dostali sme je opět zdarma a ještě s plátky másla a drobounkými čtverečky izraelské marmelády. Žádné nákladné bílkoviny, jako vždy. Umínění Němci kolem nás se mručivě dožadovali párků.

„Totálně vnořit,“ opakoval sem toužebně. „Do čeho? Do tvého rozkošného těla?“

„Do francouzštiny,“ odpověděla. „Myslím, že je to jediná cesta, jak tě naučit francouzsky. Od této chvíle s tebou budu mluvit jen francouzsky. Bude to tak pro tebe nejlepší, miláčku.“

Řekla pak toho ještě víc, ale – snad to až tolik nepřekvapí – pro mne její poznámky přestaly být srozumitelné. Ano, taky mi to připadá poněkud znepokojivé, když se jediná osoba, kterou tady člověk zná v okruhu desetitisíců kilometrů, jednostranně rozhodne opustit společnou řeč. Merde!

Dnes sme se s mou novou, zcela francouzskou ženou vydali metrem do dalšího muzea: Orsay. Tato přestavěná železniční stanice nebyla plná zaprášenejch starožitností jako ten honosnej Louvre na druhý straněřeky. Ve druhým patře, místnost za místností, si tam jen tak visely překrásný impresionistický obrazy. Tihle borci fakt věděli, jak malovat, i když neznali meze. Já obdivoval Cézanna, Sheeni spíš dávala přednost Renoirovi, ačkoliv možná jen obdivovala lesk pozlacených rámů. A pěknej šok nás čekal, když sme zašli za roh a střetli se tváří v tvář s mateřským zklamáním navždy souženou Whistlerovou matkou.

Obědvali sme pod obrovskýma dekadentníma freskama v nóbl restauraci nahoře. Tamním francouzským kuchařům, přestože byli zavaleni turistama, se i tak dařilo připravovat docela stravitelná jídla. Sheeni souhlasně pokyvovala hlavou a něco nad svým pstruhem povídala. Třeba mě prostřednictvím svýho filé sváděla k nějakýmu zvláštnímu sexuálnímu rituálu. Neměl sem ani tuchu, co říká. Doufám, že ji todleto brzy přestane bavit, protože cítím, že poklidnému manželskému životu to zrovna nenapomáhá.

22:47 Právě sme se vrátili z průzkumu knihkupectví na bulváru St Michel. Příjemně teplej večer, ale vztahy s mou nekomunikativní manželkou začínají být čím dál mrazivější. V jednom z obchodů bylo anglické oddělení, takže sem se alespoň na okamžik moh znovu shledat se svým mateřským jazykem. Ne nadlouho. Sheeni mi vytrhla z ruky časopis o počítačích a nahradila ho posledním vydáním Paris Match. Moc se mi líbila ta všudypřítomná nahota ve francouzských reklamách, ale pochybuju, že to rozvoji mý slovní zásoby dvakrát pomohlo.

Stále žádná zpráva od Madame Ruzicka a po Eiffelovce ani památky. Pouze rozladěná manželka, která právě odstrčila mou ruku šmátralku ze svýho přitažlivýho těla a pronesla přitom několik působivejch oznamovacích vět. Francois se jen modlí, aby se neuchýlila ke krajní lingvistický zbrani; žádný sex, dokud se nenaučím francouzsky!

NEDĚLE, 16. KVĚTNA

V 6:14 nás nemilosrdně vzbudil vyzvánějící telefon. Bál sem se, že by to mohla být FBI, a tak sem se maskoval zavrčením „bonjour“. Byla to Madame Ruzicka, která nám chtěla sdělit, že ten byt může být náš, pokud o to stále stojíme. Stáli sme o to. Ale dokonce ani tato dobrá zpráva nezrušila naši tichou domácnost. Manželka nadšeněvyskočila z postele, naházela na sebe šaty a přitom mě neustále pobízela: Mám spěchat? Nebo se postavit na hlavu? Vylézt nahý z okna? Každý batole ve Francii ví, co Sheeni říká, jen já sem jako obvykle nerozuměl ani slovo.

14:48. Už sme se přestěhovali! Doteď sem vyšel ty mramorový schody devětkrát – z toho čtyřikrát s těžkýma kuframa. U toho se člověk pořádně zadejchá. Za pár týdnů bych moh mít plíce a svaly na nohách jako nějaká alpská koza. Díkybohu za ty odpružený rumunský bagančata. Předpokládám, že možná i Sheeni si je brzy půjde koupit.

Madame Ruzicka uplatňuje při obsazování bytů v nejvyšším patře přirozený výběr. Pouze ti mladí v nejlepší fyzické kondici to zvládnou. Vypadá to na pěkně živé patro, soudě podle toho, co sem zatím viděl.

Přes chodbu bydlí tři svalnatí borci. Vedle nás je snědej „zakrslík“ s knírkem jako Clark Gable a šátkem jako Norma Shearerová. Nechtělo by se mi šlapat všechny ty schody s tak krátkýma nohama. Dům z 19. století, kde bydlíme, se zvenku honosí kamennými ozdobami, ale interiér je nic moc: úzké schody, těsné chodby, opadávající omítka a ponuré osvětlení. Parukářská firma zabírá celou přední část přízemí. Nemají žádné laciné paruky ze „zázračného vlákna“, jaké nosívala Carlotta. Podle Madame Ruzicka prodávají pouze ručně šité paruky z pravých vlasů a na místě je upravují. Vyrobit jednu takovou paruku může trvat měsíc nebo i víc. Zní to jako ještě nudnější práce než některý z mejch bývalejch ducha otupujících a mizerně placenejch jobů. A jen o tři století poté, co byla paruka na vrcholu svý slávy.

Přemrštěný nájemný a zálohy způsobily děsivý zmenšení našich štosů stodolarovejch bankovek. A ještě k tomu se objevil předchozí nájemník a požadoval 500 eur za vetchý kuchyňský vybavení a spotřebiče. Zdá se, že vše, co paní domácí nabízí, je jen kapající dřez. Nakonec sé spokojil s 300 USD v bankovkách, protože mi bylo jasný, že zas nebude tak žhavěj tahat minikamna a ledničku po schodišti dolů. Budu muset co nejdřív získat finanční injekci z Sheeninejch tajnejch kont!

Základní vybavení bytu je v ceně, ale Sheeni odešla s Alphonsovou roztomilou přítelkyní Babette koupit ručníky a povlečení. Přestože její jméno zní francouzsky, Babette je červenolící anglická holka – a mluví tím nejkrásnějším jazykem světa s kouzelným welšským přízvukem. Mám takovej pocit, že jeden z nich nebo oba mají eur jako slupek. Bydlí v elegantním bytě ve třetím poschodí na stejný chodbě jako paní domácí. (Poznámka: Sheeni mi řekla, že Francouzi říkají třetímu patru druhé a druhému první. Copak ten národ neumí ani počítat?)

Musím se o to s někým podělit. Spočítal sem to špatně. Pater je nutno vyšlapat šest, ačkoliv jenom sám bůh ví, v kterým patře vlastněbydlíme.

16:35. Topíme se v egyptský bavlně. Náš byt možná není nic moc, ale ložní prádlo máme hodné Rothschilda. Když byla Sheeni pryč, dal sem holý matraci malej testík odpoledního zdřímnutí (a osamělé masturbace). V obou případech se ukázala jako docela postačující. Také máme pár stolků, psací stůl z imitace borovice, pár obyčejnejch lamp a opotřebovanou pohovku ne horší než tu, co sem měl u staré paní DeFalcové v Ukiahu. Nemáme ani rádio, ani televizi – jak jen vyplníme ty tichý hodiny?

Zatímco naše domácí vybavení se pomalu dává dohromady, naše manželství se začíná pomalu rozpadat. Manželka mi právě předala tuto děsivou zprávu:

Nicku/Ricku, Když se tě někdo zeptá, řekni mu, že ti je 18. A prosím tě, nezmiňuj se o tom, že jsme svoji. Proč mluvíš španělsky??? Sheeni

Proč? Protože tyhle hry, milá zlatá, můžeme hrát oba. Ano, oprášil sem svou primitivní školskou španělštinu. Pokaždé když na mě Sheeni promluví, odpovím: Habla Ingles, porfavor. Tato taktika se však může obrátit proti mně. Právě sem si všim, že Sheeni si sundala snubní prsten. Zas mi někdo dává najevo, že sem vzduch. A tentokrát je to moje milující manželka!

PONDĚLÍ, 17. KVĚTNA

Uprostřed noci mě vzbudil záhadnej zvuk. Vystopoval sem ho až do koupelny, kde mi v kufru cvrlikal můj zapomenuíej mobil. Zavřel sem dveře, sedl si na záchodovou desku a hovor přijal. Byla to moje spolubojovnice v milostných zápasech Connie Krusinowská, která uvízla v hrozným provozu na dálnici 405 v Los Angeles.

„Ricku, proč ses neozval?“

„Promiň, Connie. Nenapadlo mě, že by tady můj telefon moh fungovat.“

„To víš, že nemohl. Ale vynalézavá Connie ti zaplatila paušál a zařídila přepnutí na mezinárodní hovory.“

„Díky, Connie. Co nového s Sheeninými rodiči?“

„Zatím můžeš být klidný, Ricku. V současné době pročesávají Mexiko, kde hledají svou nezvěstnou dceru.“

„Mexiko! Proč zrovna tam?“

„Jednoduše, amigo. Poslala jsem svou služebnou Benecii do Tijuany s drobným úplatkem. Dala zapsat podezřelé manželství Huntera a Saundersové do veřejných záznamů.“

„Connie, to je geniální.“

, Jo, i na mě to bylo pěkně vymakaný. Tak kde jste, člověče?“

Zasvětil sem ji do událostí minulýho týdne. Nepotěšilo ji, když slyšela, že Sheeni už nenosí snubní prsten.

„Ježíš, Nicku, nestraš. Je to nadlidský výkon dovléct některého ze Saundersových k oltáři. Neříkej mi, že si mám začít dělat hlavu s tím,

že ani po svatbě to nebudu mít jistý.“ Connie měla v plánu uhnat Sheeninýho staršího bráchu Paula, kterej hraje jazz a momentálně je v bezpečí za katrem.

„Sou fakt nevypočitatelní, Connie. Je to, jako když se snažíš ochočit divokou kočku. Zvažuju, že pořídím deset snubních prstenů – na každej prst jeden. A co u vás?“

Connie to shrnula tak, že všechno se vyvíjí skvěle, až ji to děsí. Právníci rodičů se mydlí nad rozvodovým vyrovnáním, otec se zasnoubil s Lacey (atraktivní bej válkou Paula a ještě předtím mýho taty). Ona (Connie) chodí pravidelně Paula navštěvovat do lochu (odsouzen za držení marihuany), on (Paul) je návštěvu od návštěvy čím dál přátelštější.

„Už tě požádal o ruku?“

„No, to ještě ne. Ale je to jen otázka času. Já mám v tomto boděnaprosto jasno. Jsi má inspirace, Ricku.“

„Díky, Connie. Oceňuju veškerou tvou pomoc, jaks Sheeni vytáhla z toho zajateckýho tábora pro svobodný matky.“

„Rádo se stalo, chlapče. No a kolik hodin denně s ní trávíš?“

„Přibližně tak čtyřiadvacet. Sme přece na líbánkách!“

„To je moc, Ricku. To je očividně tvůj problém. Na žádného Saunderse se nemůžeš lepit. Uvědom si, že každý chce to, co mít nemůže. Musíš být trochu nedostupnější.“

„OK, Connie. Pokusím se.“ Slíbil sem, že zůstaneme v kontaktu, a zavěsil.

Po chvíli rozmýšlení sem se rozhodl začít opravdu šprtat španělštinu. Románští muži, připomíná mi Francois, sou přímo vyhlášení svou nedostupností – zvláště ve vztahu ke svým manželkám.

19:48 Další den v jazykovým pekle. Je pondělí, takže dnes se žádný muzea nekonaly, protože většina z nich je zavřená. Sheeni ponořila svůj rozkošný nosík do tlustý francouzský bichle. Doufám, že je to kniha péče o novorozence a nikoli průvodce rozvodovým řízením. Abych se trochu pocvičil v nedostupnosti, vydal sem se nakoupit něco k jídlu a vyprat prádlo, který se nám tu za deset dnů posbíralo. Copak v Paříži nejsou supermarkety? Nakoupil sem nezbytný potřeby po malých specializovaných kšeftech, kde se vám sice údajně má dostat osobní péče, ale ať už vám k něčemu je nebo není, zaplatíte za ni jako mourovatý. Vodtáh sem vypraný prádlo a dvě kabele potravin šest pater. V našich předpotopních hrncích sem připravil večeři. Moc bych se divil, kdyby nebyly přetavený z nějakýho napoleonskýho děla. Co nejdřív musíme pořídit teflon. Manželka si přidala maso z pekáče a vyslovila se, doufám, že pochvalně, o kvalitě jídla. Pravděpodobně nikdy neslyšela o pravidle, že ten, kdo nevaří, umývá nádobí. Rozdělení domácích prací sme si měli domluvit tenkrát, když se u nás ještě mluvilo anglicky. A protože sem nevěděl, jak se španělsky řekne: „Hele, je tu hromada nádobí, měla by se umýt,“ raději sem je umyl sám.

Už sem pochopil, že se toho mám v manželství ještě hodně co učit. Zdaleka to nejsou čtyřiadvacetihodinový sexuální radovánky. To by mě zajímalo, kdo tento mýtus vymyslel. Potřeba zůstat v odměřený vzdálenosti je v přímým konfliktu s potřebou sexuálního sblížení. Musím se zříct svý potřeby toho, co Sheeni není ochotná dát, a to proto, aby ona pak chtěla to, co mít nemůže. Teď mi začíná docházet, proč ženatí muži vyhledávají prostitutky. Je mnohem jednodušší si za to zaplatit v hotovosti.

ÚTERÝ, 18. KVĚTNA

Další noční telefonát. Budu zřejmě muset poslat Connii rolexky nastavený na pařížskej čas.

„Opět ucpaná dálnice?“ zívl sem.

, Je to běs, Ricku. Další policejní zátah. Neuvěřitelný, co někteří lidi neudělaj pro to, aby se dostali do bedny. Neznáš někoho jménem Joan Twispová?“

„Jasně. To je moje ségra,“ odpověděl sem, teď už docela probuzenej.

„Napadlo mě, že to nebude jen shoda jmen. Tolik Twispů zas po světě neběhá. Chci říct, že je to trochu směšný méno.“

„A proč ji honili poldi?“ chtěl sem vědět.

„Cože? Nee, nehonili. Ale byl o ní článek v novinách. Porodila dítě.“

„Jo, to sedí. Teď někdy to mělo být, pokud si dobře vzpomínám.“ Opět sem zívl.

„Víš, Ricku, tvá sestra se s tím dostala na první stránky novin.“

Opět to známý zachvění ve spodní části šourku. Proč musej být všechny zprávy o mý rodině vždycky spojený s nějakou katastrofou?

„Co se jí stalo?“

„Slečna Twispová porodila gorilu. Vylezlo z ní devítikilové monstrum.“

„Kecáš, Connie,“ řek sem nepřesvědčivě.

Je fakt, že když sem svou sestru viděl naposled, podobala se čím dál víc vzducholodi.

„Nekecám. V novinách byla fotka toho obra. Pěkná nestvůra. Dala mu jméno Tyler Twisp. Bylo dost evidentní, že personál porodnice by z toho rád udělal senzaci, ale byli trochu zaskočeni tím, že matka není vdaná.“

„Já vím, Connie. Další ze skandálních odhalení Twispovic rodokmenu.“

„Otcem je jakýsi Dimby. Ženatý odborník na kosmický výzkum. Odmítl to na kameru jakkoli komentovat. Chceš, abych mu to manželství rozbila?“

„Nech to plavat, Connie. Ten chlap je strašněj chcípák. Sestře je bez něj mnohem lip.“

„Zdá se, že jeho ostatní děcka jsou normální, spíš menší. Tak se má za to, že za Tylerovu velikost zřejmě můžou geny z matčiny strany.“

„Devět kilo! Je to aspoň světověj rekord?“

„Ani zdaleka. Do toho jí chybí asi dvě a půl kila. Ale i tak. Stejněby se mi nechtělo vytlačit meloun této velikosti.“

Zopakuj mi to ještě jednou: takže Twispáci sou nositeli genu obřího vzrůstu! Škoda jen, že se ten gen nijak nevyrazil do velikosti mýho penisu. Člověk by si myslel, že tolik let neutuchající masturbace už mohlo spustit nějaký to zhoubný genetický bujení.

„Kdo to byl?“ ospale blábolila Sheeni, když sem se vrátil do betle.

„Connie,“ oznámil sem. „Stal sem se strýcem.“

„To je príma,“ vzdychla a spala dál.

Další podrobnosti příběhu si asi nechám pro sebe. Nemyslím si, že by zrovna Sheeni musela vědět, že u Twispů se vyskytují predispozice k miminům obří porodní váhy.

Probudil sem se do monotónního bubnování deště na plechovou střechu. Ze západu se táhnou těžký mraky. Sou to tytéž mraky, z kterých před pár hodinama lilo na jazykově spřízněný Londýn. Tam bych si aspoň moh roztáhnout deštník a plynulým jazykem objednat fazolovej toust. Místo toho se tísním s Sheeni v miniaturní koupelně, mydlím její obdivuhodné křivky těla, zatímco ona mě zkouší z francouzských číslovek. Říká, že bych se moh naučit aspoňčíslovky, abych v obchodě nemusel nabízet prodavači plnou hrst bankovek a chtít po něm, aby si vybral.

„Víš, Nickie, ne každý ve Francii je poctivý,“ vysvětlovala.

To mi povídej! Samozřejmě sem se jí ani slovem nezmínil o tom, že ten poslední kousek camembertu, se kterým sem se připlahočil šesti patrama z místního kvelbu, mě stál přes 40 eur.

Dnes ráno sem svý milovaný připravil velkej talíř slaniny s vajíčkama. Jako zázrakem jí tento kulinářskej návrat k anglosaskejm kořenům obnovil schopnost mluvit rodným jazykem.

„Nickie, tak takhle to dál nepůjde.“

Ztuhl sem a vidlička mi zůstala trčet ve vzduchu. „Co dál nepůjde?“ vydechl sem.

„To tvoje vnoření do francouzštiny. A víš proč?“

„Proč, miláčku?“

„Protože se nesnažíš. A já bych ráda věděla proč!“

Přitlačen k lingvistický zdi zrovna ve chvíli, kdy sem se třepal na poslední sousto slaniny, přiznal sem barvu. Je vědecky dokázáno, sdělil sem jí, že není v mejch silách naučit se jakýkoli cizí jazyk. Mám na to papír.

„Ale to je příšerné!“ vykřikla. „Proč jsi mi to neřekl dřív?“

Usrkl sem trochu kávy. „Já nevím. Sem prostě chlap.“

, Jo, Nicku, to připouštím. Protože ale já chlap nejsem, mohl bys mi to prosím vysvětlit?“

„Víš, miláčku, když se chlap žení, chce být... hrdina. Chce, aby ho manželka obdivovala a byla na něj pyšná. Stydí se dát najevo jakoukoli slabinu.“

„Ale mluvit ve Francii mizernou španělštinou – to je podle tebe v pořádku, jo?“

„No, to zrovna ne,“ přiznal sem.

„Ale co tady budeš dělat, když se nemůžeš nikdy francouzsky naučit. Jak to tady chceš přežít?“

„Nemáš nějakou jednodušší otázku? Proto sem taky navrhoval, že když se usadíme v Topece, budem na tom s penězma mnohem lip.“

Sheeni si povzdechla a sesunula se na židli. „Ale Nickie, to je příšerné.“

„To vím taky,“ připustil sem. „Kdyby byl býval Hemingway trpěl stejným syndromem jako já, nikdy by nepotkal Gertrudu Steinovou.“

Zdeptanou manželku povzbudila aspoň zpráva, že rodiče intenzivněpročesávají Mexiko. Třeba se jim podaří najít konečně Ambrose Bierce. Na udobřenou sme dnes navštívili jen jedno muzeum (Musee de Čluny s dalším středověkým harampádím – od moly prožraných tapiserií po suspenzor Karla Velikého) a zbytek odpoledne sme strávili v posteli. Po chvíli váhání sem se opatrně odvážil nadhodit otázku, proč jí z ruky zmizel snubní prsten.

„Nicku, manželství je přece ryze soukromá záležitost.“

„Fakt? A já myslel, že to je spíš veřejný vyhlášení vzájemný a láskyplný věrnosti.“

Sheeni se nad tím hluboce zamyslela, zatímco já se mazlil s prostorem, do kterýho bylo kdysi zapovězeno vstoupit všem s výjimkou zákonnejch manželů. Skoda, že dnešní době sou tyto chvályhodný tradice jen k smíchu.

„Nickie, právě se nacházíme v jednom z nejkultivovanějších měst na světě. I ty musíš uznat, že být v patnácti zbouchnutá a vdaná je poněkud declassé.“

„Spousta slavnejch lidí se vdávala a ženila, když byli mladí, miláčku.“

„Prosím tě, Nicku, nechci znovu poslouchat o tom tvém Máhatmá Gándhím a jeho mladičké nevěstě. Myslím, že bychom naše manželství měli utajit do té doby, než budeme starší.“

„A co když po tobě půjdou nějací frajeři?“

„Nicku, jsem ve Francii, abych se učila, a ne kvůli randění s atraktivními a úchvatnými Francouzi.“

Tento argument mě ale moc neuspokojil.

Dnes už žádná kultura. Venku je příliš mokro. Sheeni si četla, já se učil číslovky a koukal naším podkrovním, deštěm zacákaným oknem ven. Před deštěm se tam schovali pařížští holubi. Tváří se, že tu sou doma, a přitom neumí o nic víc francouzsky než já. Baráky naproti vypadají v šedém světle netečně vznosné. Sou to všechno veledíla dávno mrtvejch stavitelů, kteří věděli, jak na to. V dálce se tyčí osamělej mrakodrap – nejvyšší ve městě – , dnes vypadá pod nízkýma mrakama, jako by ho kus ustřihli. Moje žena mě informovala, že místňáci mu říkají krabice, ve který přivezli Eiffelovku. Takže ošklivou krabici sem už viděl, ale její slavnej obsah mi furt uniká.

Z bytu svalnatejch chlápků naproti přes chodbu se celej den ozývají příšerný zvuky. Hlasitý rány, tlumený údery, mohutný hýkání. Že by grupáč? Je fakt, že voblíkaní chodí hodněextravagantně. Ale podle toho, jak pohledem svlíkaj moji ženu, kdykoli je na chodbě potkáme, řek bych, že unisex grupáč to spíš nebude. Sheeni má za to, že to sou italští kameníci, kteří v obýváku tesaj náhrobní Jcameny.

Konečně paprsek sluníčka. Usměvavá Babetta zaklepala na dveře a pozvala nás na večer do „le jazz clubu“. Bohužel, Alphonse jde taky.

23:53 Už sme z klubu zase doma. Furt ještě leje. Všichni čtyři sme se namačkali do Alphonsova twinga, takovýho zakrnělýho skrčka. Paříží se honí spousta takových hračiček. Ta velikost je praktická, protože jen auto těchto rozměrů můžete zaparkovat na neexistujících parkovacích flecích. Ale jinak je to děs a hrůza, protože pokud do něčeho narazíte, smrt je jistá. Přijeli sme do rušnýho klubu na rue de Lappe. Neptejte se mě, kde to je. Pařížský ulice na člověka číhají v nečekaných úhlech a sledovat cestu je naprosto nemožný. Sluneční brýle sem raději nechal doma, abych svý choti tající manželství dal pocit větší sledovanosti. Ve frontě na nehorázněvysoký vstupný sem zaslechl pár narážek na Belmonda, ale pařížští návštěvníci nočních klubů sou příliš vycepovaní, než aby se nestydatěvtírali celebritám do přízně. Přetrpěl sem tisíce hodin v davu opírsingovanejch milovníků jazzu mladší generace. Že já si taky pár náušnic nevzal.

Sklepní jazzovej klub byl napakovanej upocenejma kroutícíma se tělama všech ras. Jedovatěj vzduch byl otrávenej deseti tisícema gauloisek. Čtveřice Severoafričanů vydávala intenzivní ryk. Zřejmě si spletli jazz s heavy metalem. I tady ve Francii sem si uvědomil, že na zlatej věk sem se narodil o mnoho desítek let později. Kde ste, Sidney Bechete a Edith Piaf, posteskl sem si v duchu, když sem kupoval první rundu pití od sličný servírky s hlubokým výstřihem. Bylo to pichet červenýho vína a neředěný diablo menthe pro nastávající matku, která na měvrhla pohled plný výčitek. Už sem na to zvyklej. Omluvil sem se a šel na záchod. Zjistil sem, že „záchod“ je jen smrdutá díra v zemi. No to je ale kultura!

Vmísil sem se do davu freneticky tančících v rytmu ohlušujících úderů bubnu, přestože Francois je přesvědčen, že nefalšovanej požitek z této činnosti mi bude navždy odepřenej. Možnost, že bych se uvolnil, je prakticky nulová. Tenhle prototyp bílýho posery v polstrovanejch botách je výsledkem tisíců let přirozenýho výběru. A na další generaci stejnýho chcípáka je už zaděláno. Na pár tanečkůsem si šel sednout a snažil se překřičet ten rámus při konverzaci s Babbetou, zatímco Alphonse balil mou ženu francouzsky. Oba studují biologii. Oba sou z doktorských rodin a oba si plánují pracovat v rodinný firmě.

„A co děláte v Paříži vy?“ křičela Babetta.

Dobrá otázka. Moje vyšetřovatelka měla jiskřivě modrozelený oči, rty provokující k líbání a rozkošně malej nosík.

„Sme tady na líbánkách,“ odpověděl sem. Kdosi mě nakopl pod stolem.

,Jak romantické!“

„Je to jen manželství na zkoušku,“ začal sem improvizovat. Cítil sem, jak mi víno stoupá do hlavy. „To je teď v San Francisku velmi populární. Odtud pocházíme. Studenti se popárují na střední a vezmou se. Už žádný chození. To se dnes už nenosí.“

„Opravdu zvláštní,“ okomentovala to Babette. „Vy Američané jste tak progresivní. A s promocí budete žádat o rozvod?“

„Doufám, že ne. Zvlášť teď, kdy je to malé na cestě.“ Obdržel sem další kopanec.

V ten moment mě ladně tvarovaná rusovláska, zjevně podnapilá a vlhká potem, chytla za košili, něco sexy (z čehož sem zachytil pouze „Belmondo“) mi pošeptala do ucha a odtáhla mě na taneční parket. Že by i tento úzkoprsej hochštapler šel na dračku ve sklepě našlapaným opírsingovanejma mlaďochama!?

STŘEDA, 19. KVĚTNA

Uprostřed noci začal někdo hrát na akordeon. Starý vály se linuly něžně a truchlivě jako osamělý šepot ve tmě. Poslouchám to tady už několikátou noc. Smutný melodie se do člověka vkrádají a sotva neznatelně ho probudí jako hudební doprovod snu. Ležíte, posloucháte a přemejšlíte o všech těch hlubokomyslnostech, co vás tak napadají, když se ocitnete sami ve tmě cizího města. Chvílemi hudba umlká a já si představuju, že akordeonista si zapaluje cigaretu. Pak se znovu rozezní s ještě tesknější, srdcervoucí melodií. Člověk se otočí a snaží se nebulet a přemejšlí o tom, jak se to všechno vyvrbí dál.

Když sem se probudil, překvapilo mě, že si pamatuju všechny francouzský číslovky od un po cent. Možná že nakonec přece jen nebudu tak beznadějnej případ, jak sem si původně myslel. Tajemství úspěchu je možná v tom, nesnažit se zvládnout všechno najednou, ale odříznout kousíček a zaměřit se pouze na něj. Dnes si například plánuju naučit se říkat všemi možnými způsoby: „Pracky pryč od mý ženy, hulváte!“

K snídani sem připravil horkou ovesnou kaši s teplou smetanou, což má milovaná přijala chladně. Je naštvaná, že odmítám odstranit ze svýho prsteníčku snubní prsten a že sem vyžvanil sousedům naše intimní tajemství. No, možná, že by neměla naslouchat, když se dva spolu baví, i když Babetta a já sme museli řvát, co nám jen hlasivky dovolily.

Vzhledem k tomu, že náš vztah je už beztak napjatý, rozhod sem se, že nemám co ztratit, když opět nahodím jisté citlivé finanční otázky.

„Co budeme dělat, až nám dojde hotovost? Nemyslíš, že bychom mohli vzít mé peníze z prodeje těch hodinek Bradavičnic a založit společný účet?“

„Ale Nickie, to by bylo krajně pošetilé. Francouzské banky nejsou zdaleka tak diskrétní, jak by tvé postavení osoby na útěku před rukou zákona vyžadovalo. Copak chceš, aby ti všechny peníze zabavili?“

Nebyl sem si jist, zda tohle není přesnej popis toho, co se už tak jako tak stalo, ale na druhou stranu sem si uvědomoval, že v této situaci musím postupovat opatrně a s taktem.

„Jak ale potom zaplatíme účty, miláčku? Tušíš vůbec, kolik sme minulej týden zaplatili jen za sýr?“

„Nic si z toho nedělej, Nickie. Nějak to zvládnem. Možná bys mohl pouvažovat o nějakém zaměstnání.“

A co bych tak dělal? Učil anglicky pařížský holuby?

„Víš, drahá,“ zkoušel sem to z druhý strany, „teď když sme svoji, všechny peníze na tvých tajných účtech se přece staly naším společným majetkem.“

„No, obávám se, že nemáš přesné informace, miláčku. Společné jmění manželů je tvořeno movitým i nemovitým majetkem nabytým některým z manželů nebo oběma společně v době trvání manželství s výjimkou majetku, který měl jeden z manželů ve vlastnictví již před

uzavřením manželství nebo který získal dědictvím nebo darem.“

Skvělý. Proč zrovna já sem si musel vzít dceru slizkýho právníka.

Slunko ani dnes nevylezlo, alespoň přestalo pršet. Kulturní turistika opět v plným proudu. Nejdřív sme navštívili starou operu. Velkolepá budova ve tvaru svatebního dortu zdobená smyslností hraničící s obscénností. Její tvůrci se na pozlacených andílkách pěkně vyřádili. Samozřejmě, Paříž má i novou operu, ale tam se nikdo nenamáhá chodit, protože je k smrti nudná. Pak sme se prošli po historický čtvrti Marais až na Pláce Vendóme, navýsost elegantní části města, která se orientuje hlavně na ty nejmovitější. Sheeni se zastavila u výkladní skříně Cartier a obdivovala diamantovej náhrdelník, na kterej by si i Donald Trump musel vzít splátkovej režim. Paříž je bezesporu skvělý město, ale člověk by musel mít v bance něco kolem miliardy, aby se mu otevřely dveře ke skutečněbezstarostnýmu životu.

Na oběd sme si dali kebab na pouličním stánku. Finančněznejistělej Rick S. Hunter nyní trvá na úsporným režimu. Nechal ale doma sluneční brýle, což se mu vymstilo. Třikrát ho na ulici zastavili vilní Zabožrouti a pouštěli se do sáhodlouhejch rozhovorů s Sheeni na téma mýho vzhledu. Jeden z nich si dokonce psal podezřelý poznámky do svýho palmtopu, k čemuž se mi přesvědčivýho vysvětlení nedostalo. Ani dnes sme Eiffelovku nezahlédli. Začínám mít podezření, jestli ta slavná věž není jen fikce.

ČTVRTEK, 20. KVĚTNA

Mám práci. Madame Ruzicka mi nabídla, že bych moh pracovat na poloviční úvazek jako všestrannej otrok, domovník a že nám za to sníží nájemný na polovinu. Mám vynášet popelnice, zametat nekonečný schodiště, vytírat podlahu ve vstupní hale, zkrátka starat se o celej barák. No a protože vlastně k žádnýmu předávání peněz nedojde, vyhneme se tak všem byrokratickým nepříjemnostem ohledně pracovního povolení. Paní domácí ušetří euráče a ještě baráku zajistí věhlas tím, že zaměstnává domovníka, kterej se podobá Jeanu-Paulu Belmondovi.

Pěkně sme si v jejím bytě popovídali, zatímco moje milovaná šla s Babettou k holiči nechat si udělat elegantní pařížský účes. Madame Ruzicka ráda piluje svou angličtinu a já sem zase kdykoli ochotnej požvanit s osobou, na níž závisí, zda se stanu houmlesákem nebo ne. Dnes je to skoro k nevíře, ale kdysi bývala slavnou českou cirkusovou hvězdou. Pak ale musela jednoho dne seskočit z visuté hrazdy a ve spěchu opustit zemi, protože je přijeli osvobodit Rusové. Načež jezdila s francouzskýma cirkusama, ale zestárla a ztloustla a už nemohla lítat vzduchem v nadýchaný sukýnce. Dodnes je u cirkusu spousta jejích příbuzných, protože rodina Růžičků (tak se to píše v jejím rodném jazyce) se už několik generací rodí s pilinama manéže v krvi. Ukázala mi svou starou fotku, když byla na vrcholu kariéry. Byla sexy, pružná, bez jedinýho uvolněnýho svalu na dokonalým těle. Ani ten knírek tenkrát neměla.

Pozdějc, voblečenej do špinavý šedý zástěry, sem vytahoval popelnice před barák a při tyhle bohulibý činnosti se na mě obrátili s dotazem dva nájemníci. Jediný, co sem moh, bylo pokrčit ramenama a říct „Sorry, I don’t speak French“. Ještě štěstí, že francouzsky neumím. Třeba by po mně chtěli, abych jim něco v bytě opravil. Já si ale neplánuju, že tady v baráku budu dělat votroka úplně všem!

Ze svýho novýho zaměstnání sem byl tak psychicky na dně, že se nade mnou Sheeni slitovala a vzala mě do kina. Taky proto, aby mohla provětrat svůj novej účes (vypadá skvěle, samozřejmě). Vzhledem k tomu, že francouzský filmy sou tady bez titulků, trval sem na tom, že půjdem na něco americkýho (poslední výpravnej akční film s Nicholasem Cagem, kterej ještě nestihli nadabovat). Nechal sem se unášet na vlnách touhy po domově i přes všechny ty výbuchy a automobilový honičky. Nemoh sem věřit svým očím, všichni kolem nás hulili ostošest. Kdyby to zkusili v Kalifornii, pak v hledišti nastane ještě větší krvák než na plátně.

PÁTEK, 21. KVĚTNA

Hned po snídani sem se navlík do zástěry a mazal dolů, abych se vypořádal s ještěčerstvými graffiti, který tam zůstaly po poslední studentský manifestaci. Kdykoli se v tomhle štatlu votočíte, vždycky najdete bandu protestujících studentů s transparentama. Škoda, že tam něco nenapíšou anglicky, abysme i my cizinci byli v obraze. Nemám ani tuchu, proti čemu protestujou. Taková militantnost je v Americe takřka neznámá. Kdyby francouzský školy zavedly povinnej tělák, možná by na takový pochodový cvičení nezbývalo dost energie.

Zrovna sem seškrabával nápisy ze zdi, když tu z domu vyšel Alphonse s Babettou. Překvapila je moje nová funkce. ZvláštěAlpohonse vypadal rozpačitě, protože mu asi bylo trapný, že se společensky zahazoval s proletariátem. Ještě víc ho překvapilo, když nás jeho přítelkyně pozvala na večeři. Přijal sem pozvání bez sebemenšího zaváhání. Spížka doma nám zeje prázdnotou a nemám chuť začít znovu oblítávat kvelby, protože sem všechny francouzský číslovky už zase zapomněl.

Zatímco sem zametal chodník, moje milovaná se vydala na nákupy a zjistit, jaké má možnosti studia. Nepochopím, jak se někdo může zajímat v květnu o školu. Ty zářijový hrůzy tady budou cobydup. Další tři nájemníci se na mě obrátili o pomoc. Jeden z nich, bohužel, byl zde usazený Američan. Chtěl po mně, abych se mu podíval na vzdorující pojistky, což sem odmítl s poukazem na přísné odborářské předpisy. Povzdechl si a zeptal se mě, jestli si nechci přivydělat tím, že bych dvakrát denně věnčil jeho foxteriéra Maurice. Souhlasil sem, ale vymínil sem si, že za úklid po něm dostanu ještěněco navíc. Poukázal na to, že ten pes váží jen čtyři kila. Já sem zase oponoval, že i tak toho může hodně vyprodukovat. Zamyslel se a pak řek, že jo, ale že mu budu muset ukázat ty sáčky. Zařadil sem si ho do kategorie držgrešlů.

16:30 Vzal sem Maurice na procházku a ztratili sme se. Zpackal sem to a odešel z bytu bez mapy. Nejdřív sem byl zoufalej, ale pak sem Mauricovi předal velení a on nás přivedl přímo domů. Docela chytrej čokl, vezmeme-li v úvahu, že jeho mozek nemůže být větší než ořech. Maličkej Maurice funguje taky jako docela dobrej magnet na baby. Spousta pěknejch Francouzek se s námi zastaví, aby si ho pohladily a poklábosily s jeho belmondovským pánečkem. Já jen důstojně přikyvuji a říkám Oui na cokoli, co říkají. Sem trochu nesvůj, i když sáček na výkaly mám pořád po ruce, ale Francouzi na to sbírání přej moc nejsou. Člověk si musí dát pozor, kam šlape, protože pařížští psi toho přej vyprodukují na šestnáct tun denně.

22:45 Tak sme po večeři zase doma. Sheeni měla na sobě elegantní pařížský model, jehož cenu sdělila ustaranému manželovi v záplavědalších francouzských slov. Většinu pokrmů vynikající francouzské kuchyně připravoval Alphonse. Babette nám vysvětlila, že její přítel nenávidí všechno anglické, takže její vaření nepovažuje za hodno nabízení návštěvám. Souhlasně přikývl a dál si nabíral polévku z darů moře. Zdá se, že anglicky aspoň trochu rozumí, ale mluvit nebude. Bylo by to pod jeho důstojnost. Babetta ho ráda dostává do rozpakůprozrazováním osobních informací. Říkala například, že Francouzi sou tak odměření, že by nikdy nepozvali na večeři někoho, s kým se právě seznámili. Takže proto se iniciativy musela chopit ona.

„Paffžani jsou v tomto směru nejhorší,“ řekla při nalévání vína. Mé milované dala jen symbolickou kapku. „Intenzivně pohrdají každým novým. Musíte dokázat, že si jejich společnost zasloužíte.“ ,/

Alphonse se nijak nenamáhal s tímto výrokem nesouhlasit. Místo toho se pustil do nevázané filozofické přednášky, která trvala po celou dobu následujícího chodu (dušené jehněčí, zapékané brambory se sýrem a chřest). Francouzi zřejmě rádi monopolizují konverzaci. Kdyby to jídlo nebylo tak skvělý, určitě bych se jeho postojem cejtil trochu rozladěnej. Někdo by měl napsat počítačovej program, kterej by hovor u stolu okamžitě překládal. Moh bych si vzít svůj laptop, na obrazovce by mi jely titulky, abych aspoň přibližně moh vědět, o čem se baví. Z chřestu sem sněd pouze stopky, což – jak se obávám – mi bude opět připočteno jako další k celkovýmu výčtu americkýho buranství.

Následující chod byl salát. Vzhledem k tomu, že Francouzi mají evidentně morbidní hrůzu z krájení hlávkovýho salátu, člověk musí nejdřív ten obrovskej list poskládat na vidličku a narvat si ho do pusy dřív, než se zahradní origami opět rozloží. Ale jinak to nemělo chybu: Francois by se klidně s naší hostitelkou i vyspal, jen aby mu prozradila tajemství octové zálivky svýho přítele.

Na sýr sme se přesunuli do prostornýho obýváku, kde sme se rozdělili do dvojic podle upřednostňovanýho jazyka. Nad kouskem smetanovýho sýra, kterej smrděl jako šuplík s ponožkama Dwayna Cramptona, sem se zeptal Babetty, jestli jí nevadí, kolik pozornosti její přítel věnuje mé manželce.

„Francouzi už jsou takoví, Ricku. Jsou naprogramováni flirtovat. Nikdo to nebere vážně. Někdy je to nesnesitelné, ale dívám se na to jako na součást francouzské radosti za života. Samozřejmě, pokud je objekt flirtování pohledný, reprezentativní a neklade příliš velký odpor, pak jsou víc než ochotni jej svést. Člověk vždycky musí tady s těmi drobnými poklesky počítat.“

„To bych nesnesl.“

„Jasně, vy Američané byste už tasili pistole.“

Nemoh sem si pomoct a zčervenal sem. Je fakt, že sem zrovna nedávno někoho zastřelil.

„Čímž ale nechci říct,“ pokračovala „že by Američané neflirtovali.“

A sakra. Že by Francois příliš často civěl na ten její pěknětvarovanej svetřík s nápisem LSU?

„Máš nějaký zvláštní vztah k Louisianě?“ zeptal se jí, aby změnil téma hovoru.

„Je to moje veliká láska. Alphonse mě letos vzal do New Orleansu na Mardi Gras.“

Umím si představit, že takovej týden alkoholickejch radovánek s rozkošnou Babettou rychle dokáže uvolnit pozkouškovou tenzi každýho chlapa. Výbuch smíchu z míst, kde seděli ti dva. Letmý pohled tím směrem mi stačil na to, abych si všim, že hostitel spočívá svou pěstěnou rukou na holém koleně mé manželky.

„Alphonse, nedáme si kávu?“ zasáhla pohotově Babetta.

Vrátil se do role hostitele. Dostali sme kalíšek silnýho presa. Copak ve Francii ještě nefrčí káva bez kofeinu? Pár dnů z toho nebudu spát. Francois aspoň bude mít víc času vymejšlet strašlivý pomsty pro toho, však víte koho.

SOBOTA, 22. KVĚTNA

Tak už sem ženáč druhý týden. Oslavili sme to lehkou souloží před snídaní. Vypracoval sem se do pozice, která umožňuje zvýšené tření Sheenina spouštěcího knoflíku. Zdá se, že to oceňuje. Sem tak rád, že už sme se zbavili těch slast umrtvujících kondomů, ačkoli byly asi tím jediným způsobem, jak sem moh oddálit bouřlivý vyvrcholení až do doby, než byli všichni zúčastnění uspokojeni. Snažím se nemyslet na to, kudy vlastně klouže moje pulzující OLE. Nebo co laskají mý prsty. Nebo co oždibujou mý rty. Jó, to je ale ironie osudu být mužem. Zdá se, že ti musí dělat všechno proto, aby potlačili každej smyslovej vjem, kdežto ženy se musí urputně snažit dát do kopy dostatečnou stimulaci, aby jim celá ta záležitost vůbec stála za to.

Sheeni se zmínila o tom, že četla v nějakým časáku, že ženy prožívaj bohatší sexuální život s neobřezanýma partnerama. Vysmál sem se tomu a řek, že nechápu, jak by mohla nepřítomnost předkožky hrát jakoukoli roli. Ale na klidu mi to dvakrát nepřidalo, zvláště ve městě plným tří milionů obřízkou nezatíženejch Žabařů. A jak je vlastně vůbec možné, že se mnou toto novorozenecký mrzačení nikdo nekonzultoval dřív, než k němu došlo? Je divný, že se zatím nenašel žádnej osvícenej právník, kterej by pořádnou kauzou rozvířil světový mínění na obranu milionů skalpovanejch ptáků.

Vzduch byl ráno trochu chladnej, a tak se Maurice – podobný miniaturní kopii Humphreyho Bogarta – vydal na ranní procházku v bezovým baloňáčku. Je to neuvěřitelně roztomilý, ale nic moc chlapskýho se v tom najít nedá. Zastavilo nás pár podivnejch mlaďochů a zkoušeli s náma konverzovat. Bůh ví, za jakým účelem. S Mauricem rádi chodíme očumovat pařížský výkladní skříně. Člověk tam najde francouzskej svéráz jako na dlani: exotický potraviny, bizarní spodní prádlo, podivný starožitnosti, excentrický kancelářský vybavení, dokonce u optika sme narazili na obrovskou oční bulvu, která vypadala, jako by ji zapůjčila samotná Godzilla. Můj psí ochránce ze sebe při spatření tyhle ohavnosti vydal zavrčení a štěk. Jeho baloňák má naštěstí kapsy, takže Maurice si moh sám nést fekální sáček. Ještě ho musím naučit, aby to do něj po sobě uklízel.

Po návratu mě Madame Ruzicka vyslala s naléhavým úkolem koupit ptačí zob pro jejího papouška Henriho. Napsala mi to na lístek, abych v obchodě nemusel sehrát pantomimickej výstup před zraky nechápajícího prodavače. Henri je pěkný čuně, co se žrádla týče. Po návratu sem vytáh starej dýchavičnej vysavač a zlikvidpval ten svinčík kolem klece. Henry je adoptovanej: Madame Ruzicka ho zdědila po jednom z nájemníků, takže ani neví, kolik je mu vlastnělet.

„Není to s ním lehké,“ varovala mě, když mu plnila misku. „Moc se k němu nepřibližujte. Rád kouše do ucha.“

„Jak dlouho už ho máte?“ zeptal sem se z bezpečný vzdálenosti. Henri si mě měřil podezíravým pohledem.

„Příliš dlouho. To jste ještě dávno nebyl na světě. Nechal mi ho tu jeden cikán spolu s nezaplacenou činží. Už dávno jsem z něj měla uvařit polívku.“

Henri si protáhl péra a vybral si jedno ze zrníček, těžko říct podle jakýho klíče. Pokud mu představa polívky dělala starosti, nedával to najevo.

Zajímalo mě, jestli existoval nějakej Monsieur Ruzicka. „A váš manžel byl také u cirkusu?“ zeptal sem se.

„Nikdy jsem vdaná nebyla.“

„Jak to?“

Zaostřila na mě přes horní okraj brýlí. „Vy Američani jste skoro tak dotěrní jako Češi. Můj cheri už jednu ženu měl – a dobrou katoličku. Už jsou oba dávno mrtví. Pochybuju, jestli si je vlastní děti ještě vůbec pamatují.“

„To je ale smutný.“

„A co vy, Ricku, vy na své rodiče myslíte?“

„Pokud se tomu můžu vyhnout, tak ne,“ připustil sem.

„Já si ty své připomínám s velkou láskou. Měla jsem krásné dětství. Ale tenkrát byla jiná doba.“

Když sem se odplahočil nahoru, zjistil sem, že moje milovaná je v čudu a nenechala mi ani vzkaz, kde je. Slupl sem skrovnej oběd a vydoloval mobil ze skříně. Neměl sem ani tuchu, kolik hodin může být na opačným konci světa, ale – po vzoru Connie – sem se tím nenechal odradit.

Frank (Hároš) Defalco, kámoš z Ukiahu, zvedl telefon už při druhým zazvonění. „Ricku! Kde seš?“

„Tak různě.“

„Panebože, Ricku, máš tady pěkněj průser. Přišijou ti spousty neomluvenejch hodin!“

„Tak to mě momentálně fakt nepálí.“

„Teda, Ricku, ty seš skoro stejnej průserář jako můj kámoš Nick Twisp. Celá škola je plná toho, žes přej unesl Sheeni Saundersovou z jakýhosi pasťáku pro těhule, a její rodiče sou na tebe tak nasraný, že na tebe vypsali odměnu. Živýho, nebo mrtvýho.“

Polkl sem, ale pak sem si uvědomil, že na Redwoodský střední se odjakživa přehánělo.“

„Tak to pochybuju, že by chěli nechat zavraždit svýho zetě.“

„To chceš říct, že ses voženil?!“

„Jo. Grilovali sme se v Tijuaně. Sezdávající mluvil anglicky, takže je to stopro legální.“

„Páni, Ricku. To je k nevíře, kolik děcek se dnes griluje. Doufám, že se to Lana nedozví, určitě by mě chtěla taky uhnat.“

Hároš mi pak doplnil mezery v přehledu svýho milostnýho života, kterej je podle všeho pěkně vášnivěj. Ale mě, abych řekl pravdu, mnohem víc zajímal jinej pár: Trent Preston a jeho rozkošná polovička Apurva Joshi.

„Celá škola nedělá nic jinýho, než že mluví jen o nich. Nechápu, že se vedle toho ještě někdo stihne věnovat učení. Soňa Klummplatzová roznáší po škole, že se jí Trenta podařilo dostat do postele. Je to k nevíře, ale ukazovala Laně trende, který od něj přej dostala jako suvenýr. Ale nejsou podepsaný, takže těžko říct, čí vlastně sou. Ale zase na druhý straně se zmiňovala o jistejch anatomickejch detailech, jestli víš, co tím chci říct. Ať tak či onak, Trent jí řek, aby držela hubu, takže Soňa vystřihla Apurvědramatickou scénku ve školní jídelně.“

„A co se stalo?“

„No, Soňa jí řekla, že si to rozdala s jejím manželem a že to dokazuje, že on miluje ji a ne Apurvu, a že by to Apurva měla vzít na vědomí a udělat jedinou rozumnou věc: sbalit si saky paky a vodtáhnout do Indie.“

„Panebože. A co na to Trent?“

„Trent tam nebyl. Plaval zrovna finál krajskýho přeboru. Proto si přece Soňa taky k útoku vybrala zrovna ten den.“

„A co Apurva? Pustila se do ní?“

„Ne. Jen tam hystericky bulila. Ale Candy Pringleová vobrátila svůj podnos s obědem Soni na hlavu, takže ty dvě se tam pěkně pomlátily. Zdá se mi, že Candy a Apurva to teď spolu táhnou, protože sou bez sebe z toho, jak se k nim ti jejich borci zachovali. Hlavní cheerleaderka Candy Pringleová má za sebou dlouhý průserový období s hvězdou školního týmu Brunem Modjaleským.“

„To sou věci, Franku. Držím Apurvě palce.“

„No, všechny tři dostaly podmíněný vyloučení. Trent a Apurva přej navštěvují manželskou poradnu.“

Díkybohu. Já bych si teď v žádným případě nemoh dovolit letět zpátky a nějak to tam urovnávat. Ale nutně potřebuju, aby to manželství vydrželo!

„Jen doufám, že víš, co děláš, Ricku.“

„Co tím cheš říct?

„Jestli Nick Twisp někdy přijde na to, že sis vzal Sheeni, seš mrtvěj.“

„Uklidni se, Franku. Ten člověk se mě nemůže ani v nejmenším dotknout.“

Další lež. Dotýká se mě a pořád. Zrovna dnes odpoledne se mědotýkal, a to bez ohledu na dvě ranní seance s mou rozkošnou manželkou. Proč proboha mají chlapi na mysli jen jednu jedinou věc?

20:13 Zrovna připravuju večeři a hlídám Maurice, když tu se nahoru doplahočila moje milovaná. Nevím, nevím, jak všechny ty schody zvládne za pár měsíců s devítikilovým plodem naší lásky. Tuto choulostivou záležitost oba zatím necháváme choulit se bez povšimnutí. Sheeni zatím taky ještě nenašla zálibu v Mauricovi, přestože je asi osmtisíckrát milejší, než byl ten její idiotskej pes Albert. Tak například doteď se u něj neprojevil ani náznak chuti udat mě místním poldům.

Chytl mě záchvat žárlivosti, když se mi přiznala, že strávila celej den v Musée Rodin. Ne že bych jí záviděl očumování nudnejch soch, ale že přej se jí při cestě zpátky podařilo narazit na Eiffelovku. Vůbec přej nechápe můj zájem o tu kolosální konstrukci.

„To vůbec není dokonalé umělecké dílo vytvořené tvůrčím géniem srovnatelným s Rodinem. Je to jen produkt strojírenského průmyslu. Něco jako Golden Gate Bridge. U něho taky nechápu, jak se lidi můžou plahočit přes půl světa očumovat dálniční most.“

Cítil sem potřebu obhajovat pamětihodnosti svýho rodnýho města. „Víš, Sheeni, když seš uprostřed, je vodtam krásnej výhled na město.“

„Jo, pokud máš štěstí. Většinou je tam mlha, která by se dala krájet. To Eiffelovka má aspoň nahoře příjemnou restauraci.“

„Fakt? A proč tam někdy nezajdeme?“

„Zveš mě? Cena jídel se pohybuje od 300 eur nahoru.“

Panebože, a to sem si myslel, že San Francisco bere turisty pěkněna hůl.

NEDĚLE, 23. KVĚTNA

Dnes sme absolvovali náročnou cestu metrem až k porte de Clignancourt, abysme si prošli Marché aux Puces – slavnej paffžskej bleší trh. To jejich metro je přej plný zlodějů a kapsářů, tak sem byl po celou dobu až paranoicky obezřetnej. Ale nikdo mě předem neupozornil, že část cesty se musí jít pěšky. Přesedání z trasy na trasu vobnášelo mašírování nekonečnýma podzemníma chodbama. Připadal sem si jako na pochodu smrti. Aspoň že tam byla spousta neskrývaný nahoty na billboardech, takže člověku to dodalo trochu vzpruhy, když už definitivně klesal na duchu. Samotnej bleší trh je obrovskej – roztahuje se přes mnoho ulic a baráků. Najdete tam všehochuť od šmejdů vytažených z popelnic až po elegantní starožitnictví s vyřezávaným nábytkem, který stál majlant. Pořídili sme si pár pěkných porcelánových talířků (s drobným kazem), pár skleniček, který sou možná ručně broušený, hru Scrabble, přenosný rádio s kazeťákem a jednu použitou pánvičku jen s jedním škrábancem na teflonovým povrchu. Bylo tam taky pár cenově dostupných televizorů, ale francouzská vláda nutí všechny majitele beden platit monstrózní sumu na podporu veřejný televize. Jó, to v Americe! Tam veřejný televize prosí o prachy, ale všichni je zdvořile ignorujou. Jeden kšeft se specializoval na starý francouzský plakáty, který sou mnohem větší a živějc vyvedený než jejich americký verze. Ve výkladní skříni se skvěl obrovskej plakát na film A bout de souffle – jo přesně ten, kterej pod lidským názvem U konce s dechem hrál tak důležitou roli v historii našeho vztahu. Byl zbrusu novej, tak sem návrh, že by neškodilo zajít dovnitř zeptat se na cenu, ale Sheeni řekla „pf“, protože ona už přece tohoto filmu má „pokrk“.

Sakra! Jen doufám, že to nebylo myšleno jako vyjádření opovržení vůči Jeanu-Paulu Belmondovi.

K obědu sme si dali kořeněnej kuskus na stánku a vydali se na obhlídku další blešácký ulice. To nebyl dobrej tah. Sheeni si všimla starýho psacího stroje s řadou extra klapek na francouzský znaky. Byla u vytržení. A že je přej mnohem lepší než ten její starej v Ukiahu, protože je vyrobenej ve Francii. To je toho. Snažil sem se ji přesvědčit, že kupovat si dneska psací stroj je jako pořídit si koňskej chomout nebo osmistopý stereo, ale jako obvykle si nedala říct. Dokonce ani nesmlouvala (považuje to za neomalenost) a zaplatila přešťastnýmu prodavači plnejch 50 euráčů. A vsadím se, že neuhodnete, kdo se s tím krámem musel vláčet zbytek dne.

Já osobně si myslím, že Francouzi by už pomalu mohli překonat snobský okouzlení těma svým aksánama. Jen tím zbytečně zaplňují stránku a nepochybně se to negativně odráží na rychlosti psaní.

V přeplněným metru po cestě domů sem nezahlíd ani jednoho kapsáře. A nikdo se ani nepokusil čmajznout ten psací stroj, přestože sem se o něj chvílema ostentativně nestaral. Trochu sem si po návratu domů pohrál s tím radiokazeťákem (bohužel nemáme ani jednu kazetu). Šla naladit spousta naprosto nesrozumítelnejch, užvaněnejch programů a stanice za stanicí francouzskýho rapu. To byl ale nářez. Myslím, že sem objevil nejnižší hudební formu na světě.

20:47 Podařilo se mi konečně chytit Mauricova prohnanýho papínka a vyrazit z něho všechny ty prachy za věnčení psa. Zaklepal sem na jeho dveře a k mýmu velkýmu úžasu přišla otevřít dokonalá Miss Bette Davis – včetně tý rozmáchlý pravý ruky se zapálenou cigaretou.

„A tady máme toho nesmlouvavého obchodníka,“ řekla a z jazyka si odstranila smítko tabáku. „Čekala jsem Paula Henreida, ale asi budu muset vzít zavděk i vámi.“

Pan Hamilton není, jak sem předpokládal, suchej zástupce firmy, kterýho americkej zaměstnavatel odložil do Paříže. Je to slavnej imitátor ženskejch postav, kterej šestkrát týdně vystupuje v nočním klubu na Pigalle. Samozřejmě, že nedůvěřivá Carlotta si už dřív všimla, že na typickýho muže středních let má až příliš upravený obočí. Jeho ztvárnění Carol Channingový miluje pět kontinentů. Je taky slavnej v roli skrblický Joan Crawfordový.

PONDĚLÍ, 24. KVĚTNA

Po baráku je spousta smetí po bouřlivým víkendu. Když sem zametal v pátým patře, zaslechl sem odněkud z hloubky schodištětěžký kroky, jak se někdo štrachal nahoru. Nákej dýchavičnej osmdesátník, napadlo mě. Ale když se mi ten šourač dostal do zornýho pole, ukázalo se, že jde o holku (nemohla bejt starší než já) s obrovským barevným ptákem v kovový kleci. Zarputile se dívala na zbývající schody, ale když mě uviděla, usmála se.

,J}onjour. Vy asi musíte být ten nový americký protégé mé tety, že?“

„Jsem Rick,“ odpověděl sem spisovně, odhodil smeták a přispěchal jí na pomoc. „Můžu vám to vzít?“

„Kdyby se vám chtělo, Ricku, bylo by to od vás velice laskavé.“ Když mi klec předávala, pták vztekle zaskřehotal. Holčina se sice nákladu zbavila, ale i tak se do schodů dostávala pracně, a když měvedla chodbou ke svýmu bytu, viditelně kulhala. Z kabelky vytáhla klíča otočila jím v zámku. Spustilo to kakofonii ptačích skřeků odněkud z útrob bytu. V rohu malýho obýváku seděla ve veliký drátěný kleci další čtveřice barevných ptáků a všichni byli štěstím bez sebe, že ji vidí.

„Bonjour, my babies!“ pozdravila je, převzala ode mě klec a postavila ji na stůl. „Děkuji, Ricku. A ty, Jiří, buď už konečnězticha!“ Jednomu z nich podala semínko z kapsy košile a uvřeštěnej pták sklapl. Usmála se na mě a podala mi ruku.

„Jmenuji se Reina Veselá. Omlouvám se za ten nepořádek.“

Potřásli sme si rukou a Reina začenichala jako pes. „Doufám, že to tu moc nepáchne. Pět ptáků umí pěkně zasmradit. Sama to už nevnímám.“

„Ne, fakt ne,“ lhal sem. Na delší než jednoslabičný slova sem se nezmoh. Byla naprosto odzbrojujícím způsobem nádherná. Pod kaskádama vlasů tmavě bronzový barvy světlá pleť míšeňskýho porcelánu, aristokratický lícní kosti, jemný rysy v nadpozemský harmonii.

„Po tom výstupu padám žízní. Nedal byste si se mnou trochu citronády?“

Mému uchvácenýmu mozku chvíli trvalo, než mu došlo, že krasavice nenabízí společnou bylinkovou koupel. „Rád.“

V její kuchyňce byly skutečný skříňky na rozdíl od našich naskládaných dřevěných bedýnek. Naplnila dvě vysoký sklenice perlivou tekutinou a jednu z nich mi podala.

„Na zdraví,“ řekla, přiťukla si se mnou a zhluboka se napila. „Mívám pocit, že ty schody jsou čím dál příkřejší.“

„Znám ten pocit. Copak níž žádné byty nebyly?“ Úsměv jí rozzářil nezvykle šedé oči. „Jsem jako ti moji ptáci, Ricku. Jsem ráda co možná nejblíž nebi. Kromě toho tyhle schody jsou pro mou nohu dobrá terapie.“

„Máte, hm, nějakou chorobu?“

„Ne, byla to nehoda. Před dvěma roky. Teď už je to mnohem lepší. Celý dům nemluví o nikom jiném než o vás a vaší krásné paní.“

„Už ste se s Sheeni seznámila?“

„Ne, ale potkaly jsme se na schodech.“

„Takže vy ste neteř Madame Ruzicka?“

„Jsme spřízněné jen duchovně. Obě pocházíme z Česka. Přátelila se s mým dědečkem a teď je mou laskavou dobrodinkou.“

„Je to milá stará dáma.“

,,Moje nejdražší přítelkyně. Zachránila mi život. Ale s tím příběhem vás nebudu unavovat. Jak se vám líbí v Paříži, Ricku?“

Popovídal sem jí o svých zatím jen velmi skromných pařížských zážitcích.

„Ale Ricku, na Eiffelovku se přece musíte jít podívat! A musíte se dostat až nahoru. Je to tam úžasné. Ale možná jen proto, že jsem zrozena pro výšky.“

Tak o tom nepochybuju. Nic než to nejvyšší by v tvém případě bylo proti přírodě, krasavice.

18:33 Moje milovaná se právě vrátila ze spanilý jízdy po turistických lákadlech s několika odbočkami do obchodů s hadrama. Tvrdí, že člověk žijící v Paříži prostě nemůže vystačit s šatníkem zakoupeným v mississippským zapadákově. Něco na tom bude, ale pokud si ještě něco na sebe pořídí, budem potřebovat mapu, abysme v tý komoře našli záchod. Zaujalo ji, že sem se seznámil se slečnou Veselou.

„To je vždycky smutné, když někoho tak pohledného potká takové neštěstí.“

„Zdá se ti hezká? Ani sem si nevšim.“

Už dávno sem se rozhod, že si vemu ponaučení z chyb svýho idiotskýho taty. Člověk NIKDY nechválí jinou ženu v doslechu vlastní manželky.

„Ano, je bezesporu docela přitažlivá. Zajímalo by mě, co se jí to vlastně stalo.“

„Nejspíš ji na ulici srazil nějakej šílenec v twingu. Máme vždycky s Mauricem co dělat, abychom se při přecházení dostali ve zdraví na druhou stranu.“

„Musíš být opatrný, Nicku.“

Takže, moje milovaná si dělá starosti o mé zdraví!

„Vždyť ten pes patří Američanovi,“ pokračovala. „Kdyby se mu něco stalo, určitě by nás žaloval.“

„Ach tak, jasně, Sh?eni. Předpokládám, že srovnávání turistů se zemí je tady na denním pořádku. U nás doma většinou řidiči dávaj chodcům na přechodu přednost.“

„Motoristé v Kalifornii jsou skutečně ohleduplnější,“ připustila. Překvapilo mě to. Že by moje milovaná přece jen ucítila něco jako záchvěv touhy po domově?

ÚTERÝ, 25. KVĚTNA

Nečekaná tragédie v Los Angeles. Ve dvě hodiny třicet tři minut mi Connie oznámila šokující zprávu. Její otec, významnej průmyslník Bernard H. Krusinowski byl stižen těžkou mozkovou příhodou. Prognóza není dobrá. Skonal. Connie je úplně bez sebe.

„Jak se to stalo, Connie? Kde? Kdy? Jak?“

„Hned po obědě, Ricku. Právě si s Lacey užívali siestu.“

„V posteli s Lacey?!“

„Jo. A zřejmě když byli v tom nejlepším, náhle se vzepjal a ochabl. Chci říct, tělo mu ochablo.“

„Jasně, Connie, chápu. To je ale strašný.“

Tragický konec rušného života. Ale abych řekl pravdu, příjemnější přechod na věčnost asi neznám.

„Jak to snáší Lacey?“

„Je úplně vyřízená, Ricku. Pod práškama. A pro Ritu je to taky rána.“

Rita Krusinowská je Conniina matka a údajná milenka mýho tchána.

„Dělám si výčitky, že jsem ho zabila já, Ricku. Myslím, že ho skolil ten stres kolem rozvodu.“

„Neblázni, Connie. Tvůj otec byl ambiciózní dříč. Stal se obětí americký posedlosti úspěchem, tučným žrádlem a velkými auty. Chodil vůbec někam pěšky?“

„Nikdo přece v L. A. nikam pěšky nechodí. Vždyť by ho smog zabil.“

„A co všechny ty doutníky, co vykouřil?“

„Hm, kubánské doutníky ty on rád. Myslíš, že můžou za jeho zkornatění tepen?“

„Tak o tom vůbec nepochybuju. Říká se jim přece Castrova pomsta. Tvůj otec byl chodící časovaná puma. Už se chystá pohřeb?“

„Jo, Rita, jako obvykle, se ujala velení. Chce ho nechat pochovat v Palm Springs, ale já jsem proti.“

„A proč, Connie?“

„Do Palm Springs se jezdí na víkend, Ricku. Není to správné místo, kde se má zůstávat na věčnost.“

Řek sem Connii, ať se přestane obviňovat a ať mi zavolá, kdykoli by potřebovala citově podpořit. Když si vzpomenu, že před pár měsícema sem byl nahej v horký lázni s tím bohatým starochem, kterej je dneska tuhej... Jen doufám, že sem se od něj nenakazil nějakým bacilem, co způsobuje mozkový příhody.

19:12 Dnes sem ve všech svejch zaměstnáních požádal o dovolenou a vydali sme se vlakem do Versailles. Celý sme to nestihli, protože mou milovanou rozbolely nožičky. Snad ji to odnaučí ušklíbat se nad praktickou rumunskou obuví. Možná že francouzština nabízí dostatečný superlativy k přiléhavýmu popisu příměstský zástavby Ludvíka XIV., ale já ta správná slova ve svým rodným jazyce nemám a pociťuju to jako příkoří. V každým případějde o zářnej příklad toho, co všechno může dokázat maník, pokud je absolutistickým vládcem nejbohatší země v Evropě, má k dispozici miliony rolníků, kteří řádně platěj daně, rozkazuje nejlepším řemeslníkům na světě, chce si pozvat na pár dnů dvacet tisíc aristokratickejch kámošů, není zastáncem strohýho dánskýho umění a nemusí se zalamovat šimlama z úřadu pro územní plánování a stavební inspekcí. Když už si myslíte, že nic honosnějšího a úžasnějšího snad ani bejt nemůže, zahnete za roh a zjistíte, že ste teprve v hostovských pokojích. Ani na zahradách Ludvík neškudlil. Jen tak odhadem sem si spočítal, že kdybych tam měl posekat všechnu trávu, zabralo by mi to několik životů. Pazoury mě bolí jen při pohledu na ty kilometry geometricky stříhaný zeleně. Francouzi zřejmě berou zahradničení ještě přísněji než Japonci.

To byl ale šok vrátit se z tý pozlacený nádhery zpátky do naší skromný barabizny. Ale pustil sem rádio a v tu ránu obývákem řvala celá kapela rapovejch vozembouchů. To je zase luxus, kterej si Ludvík XIV. nikdy nemoh dovolit.

STŘEDA, 26. KVĚTNA

Dnes sem se představil našemu miniaturnímu sousedovi. Když sme se potkali na chodbě, byl v skromným vycházkovým oděvu, kterej se skládal z červený saténový peleríny a turbanu odpovídající barvy i materiálu. Z pravého ucha házel ohnivý záblesky obrovskej červenej drahokam (že by rubín?). Menuje se Seňor Alfredo Nunez, měří 132,5 cm a pochází z Mexika, přesněji ze San Miguel de Allende. Je zaměstnanej jako klaun v nejproslulejším pařížským cirkuse. V Paříži je přej několik stálejch cirkusů. Seňor Alfredo Nunez mě informoval, že ti divocí kameníci odnaproti sou jeho spolubaviči: skupina italskejch bratrů-akrobatů, kteří si říkaj Les Boccata.

„A mohu se vás, prosím, Ricku, pozeptat, jaká jest vaše oblíbená píseň?“

Seňor Nunez hovoří velmi formální a poněkud květnatou angličtinou. Ale hlavně že angličtinou.

Přiznal sem se k závislosti na Sinatrově verzi My One and Only Love.

„Ach ano, znám tuto píseň velmi dobře,“ odpověděl. „Nejednou jsem se v dobách nepřízně osudu usilovně snažil napodobit eleganci vašeho Mr. Sinatry. Ale možná že vy dáváte přednost monsieur Belmondovi. Ne?“

Ujistil sem ho, že Frank navždy zůstává na nejvyšším stupni mýho panteonu kulturních osvícenců.

Seňor Nunez byl tak potěšen, že mi předal dvě vstupenky do cirkusu zdarma.

Dnes žádná turistika. Moje milovaná odpočívá. Její božsky dokonalá pravá nožka je zohyzděna bolavou načervenalou bulkou na malíčku. Sheeni jí říká otlačení, ale mně připadá, že se podezřele podobá rodícímu se kuřímu voku. Je naprosto nepřijatelný, aby se takovej hnusnej vřed uhnízdil na jinak geneticky dokonalý bytosti. Moje milovaná se teď musí rozhodnout, co zvítězí: její touha poznávat Paříž, nebo módní obuv. Doufám, že toto dilema brzy vyřeší, protože je momentálně nesnesitelně rozmrzelá.

Nálada se jí příliš nezvedla ani poté, co sem se zeptal, zda se už zamyslela nad nějakou tou prázdninovou brigádou.

„A co bys tak chtěl, abych dělala?“ chtěla vědět. „Mám se opřít o kandelábr na rue Saint-Denis a svádět tlusté německé obchodníky?“

Navrhl sem jí, aby se šla zeptat, zda by ji nevzali v parukárně. „Mohla by to být docela příjemná práce,“ tvrdil sem. „Je to vhodněumístěná provozovna a určitě si tvý nohy aspoň odpočinou.“

Vrhla na mě pohled, kterej by vypálil všechny bradavice najednou.

Maurice i já sme byli rádi, že můžeme z toho pekla vypadnout a dát si osvěžující procházku do naší oblíbený kavárny na rue Delambre. Podávají tam tarte tatin takový kvality, zeje z toho člověku až mdlo. Číšník, zřejmě Belmondův fanda, mě vždycky bleskově obslouží a při počítání útraty se často dopouští do očí bijících chyb ve svůj neprospěch. Ani jednou si nepřipočítal povinný dýško. Po takový tepny zanášející sváči chodíváme s Mauricem po opuštěnejch cestičkách Cimetiere Montparnasse. Je neuvěřitelný, kolik cennýho prostoru v přelidněný Paříži věnují Francouzi mrtvějm. Některý z těch zazobanějších mrtvol obývaj miniaturní kamenný chrámy s prapodivnou vnější výzdobou. Řemeslníci si tu vesele pouští fantazii na plný obrátky, zřejmě proto, že pracují pro klienty, kteří si už nemůžou stěžovat. Moje oblíbená hrobka je jakéhosi Charlese Pigeona. Je vyzdobená sousoším, který znázorňuje, jak si Charles lenoší v posteli se svou manželkou. Nazí sice nejsou, aleje to stejnězvláštní představa, že se tu bude navždy povalovat tenhle podivnej pár ve svým nejlepším bronzovým pyžamu.

19:10 – Když sem se vrátil z věnčení Maurice, překvapilo mě, že Sheeni není sama. Na gauči seděl sličný Alphonse v nepříjemný blízkosti mý milovaný. Mojí přítomnosti si vůbec neráčili všimnout a dál si to brebentili medovým jazykem, jehož každej foném navozuje atmosféru nemravný prostopášnosti, i pokud se mluví o počasí. Když pak vetřelec konečně výpad, poštěkali sme se.

„Proč bych během rekonvalescence nemohla přijímat návštěvy?“ chtěla vědět.

Poukázal sem na to, že má kuří oko a ne nádor na mozku. Manželkám přece nepřísluší vybavovat se s atraktivními muži v manželově nepřítomnosti.

„A co ta tvoje aféra s papoušci fetišistkou?“

Odpověděl sem, že pomáhat nájemníkům je součástí mý práce domovníka. A taky sem jí řek, že už mě nebaví ji furt obskakovat. „Sem tvůj manžel, Sheeni, ne nějaká tvoje služka!“

Řekla, že kdybych byl její služka, dávno bych dostal padáka. Taky řekla, že pokud sem chtěl být „pánem domácnosti“, pak sem si měl vzít svou „předchozí přítelkyni“ Soňu Klummplatzovou.

To byla rána pod pás. To, že člověk veme holku na ples a nechtěnědojde k sexu, přece ještě neznamená, že ji má rád.

Ale boj pokračoval dál. Sheeni řekla, že nemá v úmyslu trávit život s rukama napuchlýma od umývání nádobí.

Poradil sem jí, aby si sehnala gumové rukavice.

Zeptala se mě, jestli vím, kam si mám ty gumový rukavice strčit. Stěžovala si, že jediné, co mě zajímá, je vybavovat s „nedomrlým podvraťákem“, kdežto to nejbohatší kulturní prostředí na světě„totálně ignoruji“.

Řekl sem jí, že se mi v Paříž líbí, akorát že bysme se měli snažit dostat trochu pod kontrolu svý finance.

Řekla, že pro ni je to životní šance a že z ní hodlá vytřískat maximum – i kdyby to mělo odnést její tělo a to „takzvané manželství“.

Po dalším ohňostroji ošklivých slov a řadě prásknutí jediných dvou dveří, který sme k tomuto účelu měli, sme dospěli k jakémusi kompromisu. Souhlasila s tím, že sem tam „trochu utře prach“ a bude nakupovat „jídlo a další nezbytnosti“. A já se pokusím ze sebe vymáčknout víc nadšení při objevování „tohoto kouzelného města“. Ne, návštěva cirkusu zdarma se mezi to NEPOČÍTÁ.

Sheeni je jako vyjednávačka značně tvrdá a neústupná. Francois se nicméně nedal a odmítl veškerá ultimáta k odložení našich rumunských bot do popelnice. Uzavřel to tím, že jeden mrzák v rodině stačí.

ČTVRTEK, 27. KVĚTNA

Nad ránem se opět ozval osamělej akordeonista a tklivě hrál můj oblíbenej vál. I Frank by jeho verzi My One and Only Love zatleskal.

S povzdechem sem přes okraj polštáře pozoroval spící osobu po mém boku, tak žádoucí v měkkým měsíčním světle. Stejně jako Frank i já sem se cejtil okouzlenej, ztrápenej a nevěděl, co dál. Napadlo mě, že to asi nevěstí nic dobrýho, když svou ženu nejvíc miluju, když spí.

10:55 Dějou se divný věci. Během snídaně zazvonil mobil. „Ahoj Connie,“ řek sem. „Tak jak je na dálnici?“ Jenže to byl nějakej Žabožrout a mluvil jen žabožroutsky. Předal sem telefon Sheeni, která s ním vedla sáhodlouhý a velice živý rozhovor. Zdá se, zeje to ten chlápek, co sme ho minulej týden potkali na ulici a on si tenkrát něco zapisoval do palmtopu. Máme se s ním zítra sejít. Jediný, co sem byl schopnej vyrazit ze svý ženy, která se najednou proměnila v tajemnou sfingu, bylo cosi o tom, že by nám možná moh pomoci „při vyřizování víz“.

15:14 A mám další zaměstnání. Reina si mě najala, abych jí pomoh s transportem klecí s ptákama po schodech. Má s nima nacvičený jakýsi číslo, který předvádí v jednom malým cirkusu v severní části města. Může to dělat jen v menších manéžích, kde publikum nesedí moc daleko. Na těch větších (a lip placených) představeních by se ptáci nevyjímali – lidi by z nich nic neměli. Navíc svý „bejbata“ cvičí teprve pár let a zatím nemá jistotu, zda to nepokazí. Teoreticky by měli házet balony do koše, jezdit na motocyklu, mávat francouzskýma vlajkama a dělat další úžasný triky. Ale sou temperamentní a někdy dost nesoustředěný.

„A co děláte, když se to nepovede?“ zeptal sem se, když sem cpal cestovní nosiče do jejího stařičkýho mercedesu plnýho pestrejch rekvizit.

„Vynadámjim, Ricku. A předstírám, zeje to součástí šou. V publiku jsou většinou děti a těm to tolik nevadí. Majitel cirkusu mi vyhrožuje, že mě propustí, ale zatím to neudělal. Je trochu hrubián.“

„A neobtěžuje vás sexuálně?“

„Každý den, Ricku. Ale dá se to zvládnout. Vrátím se asi o půl jedenácté. Nebude vám vadit, že je to tak pozdě?“

„Určitě ne, Reino. V Americe je tou dobou odpoledne.“

Potřásli sme si rukou a já se pak dlouze díval za odjíždějícím fárem.

Něco není v pořádku. Ach ano. Cejtím se zanedbávanej. Nedala mi chutný semínko z kapsy.

18:45 Sheeni se zkusmo vydala protáhnout svůj bolavěj malíček a vrátila se, s nákupem potravin, mezi nimiž sem objevil i celou, neporušenou, slizkou a mírně zapáchající rybu. Sheeni očekává, že jí utnu hlavu a pak vykuchám. Je neuvěřitelný, o co všechno se manželé musí dohadovat. Když sme spolu ještě chodili, nikdy nás nenapadlo prodiskutovat použití gilotiny jako kuchyňskýho nářadí. Pak sem zjistil, že sice máme rybu, ale chybí nám citron, takže sme se museli pohádat o to, kdo zvládne všechny ty schody a poběží ho koupit. Nemusím snad zdůrazňovat, že volba padla na toho s pohodlnýma botama. A jak je možný, že jeden pitoměj citron stál pět euráčů? Fakt si budu muset nabouchat ty francouzský číslovky do mozku.

O deset minut později: Sheeni oddychující jako parní lokomotiva je zpátky s drobnýma. A toho zloděj skýho prodavače pěknězpucovala.

23:30 Už sem zase zpátky z toho tahání klecí s ptákama. Brzy budu mít svaly jako ti udělaní akrobati odnaproti. Reina měpředstavila svým uměleckým spolupracovníkům: tlustozobý Jiří je tukan, Radek a Milena sou modrozlatí papoušci ara, lososovězbarvenej Damek je papoušek kakadu a přátelská Zuza je zelenokřídlá ara. Reina je všechny vychovává od dětství (takový dětství by se mi taky líbilo).

Reina mě pozvala na šláftruňk. Mám za sebou první zkušenost s brandy. Tak nějak asi chutná bezolovnatej benzin, řek bych. V Reinině bytě ani stopa po milujícím příteli. Je to k nevíře. Vždyť ten byt zas tak strašně nepáchne. Člověk by čekal, že ti vilní akrobati budou nocovat před jejíma dveřma. A co teprve ten osamělej Seňor Nunez!

Sheeni nebyla zrovna nadšená, že tahání pěti ptáků šesti patry nahoru zabralo skoro hodinu. A to ještě neví, že Francois přijal Reinino pozvání na nedělní projížďku po Seině při západu slunce. Pozvání se jaksi na partnery nevztahovalo. Budu to muset nějak navlíct, aby celá ta záležitost vypadala čistě pracovně. Nebude to nic snadného ani pro konspirátora mýho kalibru. Ale naštěstí neděle je ještě hodně daleko.

PÁTEK, 28. KVĚTNA

Uprostřed noci opět zacvrlikal mobil. Modlil sem se, aby to byla Connie. Byla.

„Ricku! Další tragédie!“

„Jakže? Tvýho otce ještě nepochovali?“

„To víš, že pochovali. Na funus ve Forest Lawn přišlo přes 200 truchlících, včetně Paulova otce, kterej utěšoval mou matku – ne že bych ještě o jeho služby stála. Ten starej prďola by už mohl natáhnout bačkory. Ale bylo to velice dojemné.“

„Nechalas tedy otce pohřbít v Glendale?“

Přišlo mi, že mezi tím a Palm Springs žádnej velkej rozdíl není.

,Je to fakt prestižní flek, Ricku. Jen pár set metrů of krypty Marilyn Monroe. Představ si Ricku, otec změnil poslední vůli!“

„Jo? A je to moc špatný, Connie?“

Nějak sem vytušil, že na mě s nějakým tím obnosem asi nepomyslel.“

„Odkázal Lacey deset milionů dolarů!“

Fíha. Takže Lacey je teď nejen sexy a krásná, ale ještě i bohatá. To je ale dost přitažlivá kombinace vlastností.

„Ale Connie, vždyť byli zasnoubeni a měli před svatbou, ne?“

„Ale z kterýho dílu si myslíš, že ty prachy šly? Z dílu mý matky ani náhodou, to tě ujišťuju.“

„Ach bože, Connie! Seš najednou bez peněz?“

„To né, Ricku. Ale jde o to, že Lacey je teď bohatá a volná. Je mi jasný, že půjde zase po mým Paulovi.“

„Ale Paul přece není takovej materialista, Connie.“

„Já vím, že ne, ale i v tom nejspirituálnějším chlapovi je někde hluboko ukrytý přání vědět, odkud se mu dostane příštího pokrmu. Ricku, musíš zavolat svýmu otci.“

„Cože!“

„Musíš mu říct, že jeho bývalá je milionářka a že by ho chtěla zpátky.“

„Ale Connie, Lacey mým tatou pohrdá.“

Ještě víc než já, a to už je co říct.

„Momentálně je Lacey citově na dně, Ricku. V takovýchto situacích se bývalí milenci vždycky jeví v trochu jiným světle. Ale to nebude trvat dlouho. Šance tvýho otce mají jen pomíjivej charakter. Musíš trvat na tom, aby se do toho obul teď hned a okamžitě.“

„Panebože, Connie, já fakt nevím...“

„Ricku, kdo vás dostal z Crescent City?“

„Tak jo, Connie,“ povzdechl sem si. „Zavolám mu.“

Sakra. To mám znovu dělat dohazovače tomu debilovi? Co kdy pro mě udělal jinýho, než že dodal defektní sperma?

15:10 Ze záhadnýho setkání s Žabožroutem sem to tak tak stih, abych moh pomoct Reině odnosit ptáky do auta. A chudák Maurice to musel celý dopoledne udržet, protože jeho papínek vyspává po noční šichtě.

Ale nejdřív všechno popořadě. Ráno sme to vzali metrem do Belleville, exotický, trochu zpustlý čínsko-africký čtvrti. Udaná adresa byla bývalá továrna na kolíčky na prádlo přestavěná na moderní kanclíky. Řada kanceláří pana Denisa Bonneta byla ve třetím patře.

Jeho vysoká anorektická sekretářka měla na sobě hadry, jako by ji před nedávném přestěhovali z Marsu. Nabídla nám šumívej bylinkovej nápoj, pak se objevil pan Bonnet a opět si vážně pohovořil s Sheeni. Divnej patron, s přemírou energie. I jeho elegantní černý kvádro vypadalo, že je nadopovaný adrenalinem. Věk bych mu odhadoval tak na řičet.

Do kanclu pak vstoupily tři uhihňaný školačky oblečený jak prostitutky. Vypískly, když mě uviděly, a poskakovaly a navzájem se objímaly, jako kdyby byl rok 1964 a ony právě uviděly Ringo Starra. Toto představení trvalo nekonečně dlouho. Přemýšlel sem, pročnejsou ve íkole nebo pod práškama. Pak tam přišli další lidi. Většina byla výstředně oblečená, každej kouřil, mluvili jeden přes druhýho a prohlíželi si mě jako kus dobytka. Jeden rádobyumělec ve žlutejch hedvábnejch mrkváčích mi nabídl malej doutník z krabičky stlučený ze starejch východoněmeckejch poznávacích značek. Člověk by čekal, že takoví světáci budou umět aspoň trochu anglicky, ale každej tlachal jen tou žabožroutštinou. Srkal sem bylinkovej drink a poslouchal rozvážný odpovědi mý milovaný. Sám bůh ví, co jim to říkala. Pak si najednou všichni začali podávat ruce a líbat se na obětváře. Školačky byly odvedeny (zpět do svých vypolstrovaných cel?) a schůze byla rozpuštěna.

Pan Bonnet nás představil dalšímu chlápkovi v obleku, jakémusi panu Petitoví, kterej nás doprovodil do svý kanceláře, kde nás posadil, zatímco studoval naše pasy. Vším sem si, že něco vykřikl a několikrát se plácl do čela, zatímco zpovídal Sheeni ohledně mejch dokumentů. Bylo to pro mě špatný znamení. Taky si párkrát zatelefonoval a všechny telefonáty zněly hodně naléhavě. Že já sem vůbec do tyhle zpropadený země lezl.

Ale nakonec i tato schůzka skončila a my sme se vrátili do přijímací kanceláře, kde mě sekretářka vyfotila ze všech možnejch úhlů. Pak už sme konečně byli opět na schodech směrem k východu. Celá ta věc byla jen o něco horší, než když se nevydaří operace zubů.

Moje milovaná ještě pořád nepustila chlupa, o co že to vlastně jde. Říká, že nemá smysl pouštět se do dlouhých spekulativních diskusí, protože v tomto bodě zatím „není nic jistého“.

Informoval sem ji, že sem samozřejmě otevřenej jakýmkoli nabídkám, ale rád bych, aby bylo někde zaznamenáno, že co se mětýče, „úplná nahota“ je komplet mimo diskusi.

„Já se prostě svlíkat nebudu,“ trval sem na svým. „Zvlášť ne před těma potrhlýma holkama.“

„Jsi zkrátka chorý jedinec,“ zněl její jedinej komentář.

21:30 Dál se to už protahovat nedalo. Zavolal sem tatovi do kanceláře v Ukiahu. Spočítal sem si, že už bude zpátky z oběda a bude nachystanej nad klávesnicí k dalším pokryteckým vystoupením z titulu svý funkce mluvčího dřevařský firmy.

„Ahoj,“ nasadil sem nonšalantní tón. „Tady Nick.“

„Který Nick?“ chtěl vědět.

Další zdrcující ukázka rodičovský lhostejnosti. Už sem si zvyk.

„Nick Twisp. Vzpomínáš si? Tvůj syn.“

„Nick! Kde zas seš, sakra? Voláš z lochu? Hele, jestli čekáš, že za tebe zaplatím kauci, tak na to zapomeň.“

„Nejsem ve vězení. Mám se dobře, všechno je v pořádku.“

„Jo? Předpokládám, že se potuluješ po ulicích a prodáváš svý tělo,

jen abys sehnal prachy na drogy.“

„Kdepak, táto. Mám tři skvělý zaměstnání. A dogy neberu. Mám se fakt skvěle.“

„Panebože, Nicku. V životě mě nenapadlo, že takhle dopadneš. Měl jsem tě umlátit hned po té tvé první drzé poznámce.“

To mi byly tři roky a tata na mě vzal řemen.

Ale bojoval sem dál při vědomí, že to všechno dělám pro Connii. „Táti, mám pro tebe celkem zajímavý zprávy. Lacey právě pochovala svýho přítele a ten jí odkázal deset milionů dolarů.“

„Tak na ty svý lži mě nenachytáš, Nicku. Přece není možný, aby ten její drogovej hornista po sobě nechal takový prachy.“

„Nemluvím o Paulu Saundersovi. Lacey ho pustila k vodě, když ho zavřeli. Byla teď zasnoubená se starším mužem, kterej měl firmu na výrobu pérování do náklaďáků v L. A. Klepla ho pepka a odkázal jí balík. Možná si o tom čet v L. A. Times. Menoval se Bernard Krusinowski.“

„Deset melounů? To je fakt hodně lupenů.“

„To jo. No a Lacey je teď úplně vyřízená. Možná bys jí moh zavolat a trochu ji utěšit.“

„Ty jsi s ní mluvil? Chce mě vůbec?“

„Samozřejmě, táti. Slyšel sem, jak říká jedny svý kamarádce, žes byl její životní láskou.“

Nechápu, že do mě neuděřil blesk za takovou lež.

„No jo, Nicku. Spousta mých bývalých přítelkyň to tak cítí.“

To je ale namyšlenej vůl. Dal sem mu Laceyno číslo a popřál mu hodně štěstí. Neřekl mi, ať se zase ozvu. Já mu zas neřekl, aby si trhl a brzy zdechl. Tak sme si asi kvit.

SOBOTA, 29. KVĚTNA

Můj třetí týden ženatého života. Já vím, že se říká, že první rok je nejtěžší. Myslím, že už sem si s tou svou starou (ačkoli nevím, jestli je tento termín pro patnáctiletou zrovna ten nejvhodnější) docela užil. Oba sme přišli na to, že intenzivní soulož je nejlepší způsob, jak překonat frustraci. Kdyby tomu tak nebylo, obávám se, že by rozvodovost dosáhla 99,5 procent. A stejně tak by se pravděpodobnězvedl počet vražd. Vzhledem k tomu, že Sheeni nemá ráda lepitlapky, neříkám jí, že ji miluju, ačkoli bych to asi připustil, kdyby se mě zeptala. Ona se ale neptá. Stejně se ani slovem nezmiňuje, že by milovala ona mě. Zdá se, že v manželství je spousta témat, o nichž se prostě nemluví. Tak například dnes ráno, když už sme to dělali potřetí, napadlo mě, na co asi Sheeni myslí. Je duchem v tom nebo už myslí na snídani. Často se při třetím kole cítím hrozně divně. Jako bych nějakým způsobem překračoval svý tělesný funkce. Vyvrcholení sem sice dosáhl, ale cítil sem, že moje prostata je už trochu naštvaná.

Neuvěřitelně teplý a nádherný den. Musím říct, že Paříž opravdu ví, jak udělat jaro. Maurice, plný energie, mě potahal po okolí. Zastavili sme se na křižovatce bulváru Raspail, abysme si prohlídli obrovitou sochu, která, jak se ukázalo, patří Honoré de Balzakovi, slavnému literárnímu nebožtíkovi. Předpokládám, že až se jako spisovatel proslavím, mé rodné město Oakland mi taky postaví sochu. Doufám jen, že nějakou hezčí. Pan Balzac v holuby zasviněným bronzu vypadá, jako by právě procházel hlubokou tvůrčí krizí. Anebo si právě přečetl obzvlášť kritickou recenzi svýho díla.

Když sem se vrátil z věnčení, moje manželka právě servírovala kávu a něco k snědku bratrům Les Boccata. Představila nás. Za odměnu mi každej z nich málem rozmačkal ruku: Baldo, Bartolo a Bernardo Boccatových. To sou ale svaly! Při tolika šlachách v jednom malým obýváku mě brzy chytla klaustrofobie. Zvláště při jejich nutkavý snaze žonglovat se vším, co jim přišlo pod ruku. Nikdy mě nenapadlo, kolik našich věcí může najednou lítat vzduchem. Komunikace vázla, protože jejich angličtina byla minimalistická a jejich francouzština na tom byla zřejmě ještě o něco hůř. Moje milovaná dělala, co mohla.

„Odkud jste,“ zeptala se.

Je samozřejmě moc dobře vychovaná, takže se neozvala, ale vycítil sem její úzkost, když pozorovala, jak vzduchem krouží její milovanej francouzskej psací stroj.

Baldo, ten nejstarší, byl vybrán, aby odpověděl. Ukázal otevřenými dveřmi na chodbu směrem k jejich bytu.

„Myslela jsem, jako odkud jste v Itálii?“

„Pisa!“ pronesl Bartolo, ten nejchlupatější z nich, zatímco všichni tři se vychýlili do dramatickýho úhlu a pokračovali v žonglování.

Okouzlená Sheeni začala tleskat, mně se podařilo vyloudit rozpačitej úsměv.

„Vy Američani?“ zjišťoval Bernardo. Měl na sobě upnutý triko a elasťáky. Bylo vidět, že je vyvinutej úplně všude. „Ano,“ odpověděla moje žena. „Ze San Franciska.“

„San Francisco!“ zvolat Baldo. „Nord piča! Nord piča!“ Naježil sem se. Tak jestli si tihle kreténi představují, že budou mou manželku urážet přímo v mém domě, tak to teda...

„Tak, tak North Beach,“ přikývla Sheeni. „Často tam chodíme, viď Nickie.“

„No, už sme tam dlouho nebyli, pokud se nepletu.“

„Nickie, představ si, že tihle milí hoši nám dali zadarmo lístky do cirkusu. Jdeme zítra večer.“

Eeehm. Vzpomněl sem si, že už něco na zítřek mám. Sakra!

„Dělat jako balon,“ řekl Bemardo a práskl sebou na zem. „Vyhazovat vás a točit.“

„No, snad příště,“ odpověděl sem a pozoroval, jak sebou všichni mrskli na podlahu a obscénně vztyčili nohy do vzduchu.

„Ne, fakt, teď nemůžu,“ trval sem na svým. „Měl sem pořádnou snídani.“

Ale bratři i moje kdysi milovaná žena trvali na svým. Stočil sem se do klubíčka, pevně sevřel kolena a schoval mezi ně hlavu, abych si chránil svůj křehkej mozek. Moji sadističtí sousedi mě uchopili a rotovali se mnou sem a tam vzduchem.

Prostě další slunnej den v Paříži!

NEDĚLE, 30. KVĚTNA

A další krásný ráno. Jak jinak, než že se tu srocují nekonečný hordy turistů lačných poznat toto starobylý město. Jako uspěchanej místňák si samozřejmě přeju, aby šli někam jinam. Vídeň je přej taky pěkný město. Nikomu z nás se nechtělo do kostela, tak sme se rozhodli navštívit Puces de Vanves, místní bleší trh. Sheeni prohlásila, že už „další den bez struhadla na sýr nepřežije“. To sou ale divný touhy. Že by těhotenský chutě? Vždyť 98 procent vaření obstarávám já a ještě sem potřebu strouhat sýr nepocítil. Madame Ruzicka nás požádala, abychom se jí podívali po „náhubku pro papouška“. To má být fór? U těch starých dam člověk nikdy neví.

Alphonse nás tam zavezl ve svým twingu. Vzhledem k tomu, že sem pozval Seňora Nuneze jako svýho finančního rádce a počítače drobných, bylo v autě těsněji než obvykle. Moje milovaná si nárokovala místo vedle řidiče s ohledem na svůj bolavý malíček. Seňor Nunez je sice malého vzrůstu, ale o to víc si to vynahrazuje šířkou ramen. Aby se tam vešel, musela Babetta skoro sedět Francoisovi na klíně. Tuto vynucenou intimní blízkost koncentrovanýho velšskýho ženství sem neshledával nikterak nesnesitelnou. Překrásně voněla a její rozkošná šíje, jen pár centimetrů od Francoisových roztoužených rtů, volala po přisátí. Bylo to velmi stimulující, ale naštěstí sem byl ušetřenej trapný OLE, protože moje prostata se pořád ještě nevzpamatovala z toho včerejšího cvičení.

Jedna z výhod nakupování s trpaslíkem je ta, že člověk může vypadat jako sám velkej Elvis, ale nikdo si ho ani nevšimne. Všichni čumí na to malý pivo. A to i přesto, že dnes se Seňor Nunez oblíkl opravdu usedle do sportovní mikiny a modrých bermud. On a Alphonse spolu soutěžili o titul největšího svůdce naší výpravy. Snažili se ukecávat všechny pěkný prodavačky, zatímco cílevědomej Francois koncentroval veškerej svůj šarm směrem k půvabný Babettě. Dobře sme se bavili předstíráním nadšení z prapodivnejch předmětů vystavenejch na stánkách.

„Ach, tahle zarámovaná fotka Charlese de Gaulla,“ švitořila Babette. „Jak dlouho už takovou sháním!“

„Velmi povedená,“ souhlasil sem. „A tady ten prorezlej klepačkoberců! Myslím, že by se ti hodil na Alphonse.“

Koupil sem si hrozivě ostrou řeznickou kudlu německý výroby na budoucí stínání ryb. Moje milovaná vyhrabala obstojný struhadlo na sýr, kterej obstarožní prodavač ocenil na sedm eur. Seňor Nunez přispěchal na pomoc a dramaticky cenu srazil. Přesvědčil totiž prodavače, aby mu struhadlo přihodil jako bonus ke koupi starý tamburíny. Nemilosrdnej vyjednávač dostal oba předměty za pouhých pět eur, což oslavil improvizovaným tancem do rytmu tamburíny. Ten chlap ale umí přitáhnout pozornost davu. Podle Reiny je ve svý profesi opravdovej kumštýř.

Haldy použitýho dětskýho prádla způsobily, že si mě Babette vzala stranou.

„Ricku, pokud tvoje žena opravdu čeká dítě, měla by jít na kliniku na těhotenské vyšetření.“

„A nemohla bys jí to říct ty. Mě totiž neposlechne.“

Později sem si všim, jak spolu o něčem vážně rozprávějí, zatímco si zkoušely boty u stánku s výprodejem módní obuvi. Sheeni si koupila pár, který už měl k pohodlným borům docela blízko. Chodila v nich pak po celej zbytek dne a mělo to na ni pozitivní účinky. Dala mi svý starý boty, abych jí dělal nosiče. „Omylem“ sem je někde zapomněl. Její následnej zlostnej výlev sem přijal jako další oběť svý manželský lásce.

Po cestě domů sme museli dlouho objíždět blok, než sme našli místo k zaparkování. To věčný pohupování a drncání s Babettou skoro na klíně probudilo k životu mou podřimující prostatu a snadno předvídatelnej výsledek se brzy dostavil. Pokud si něčeho všimla, je natolik dobře vychovaná, že to nekomentovala. Ale je fakt, že by se o člověka neměla tak důvěrně opírat, ani když vyhlíží oknem vhodný místo k zaparkování. Nemusím snad zdůrazňovat, kde při tý příležitosti skončilo její pravý ňadro.

17:15 Moje milovaná právě odešla ve společnosti bratrůBoccatových do cirkusu. Bratři tam musí přijít včas, aby se stihli převlíct, upravit suspenzory a všechno pěkně podvázat. Předpokládám, že i svalnatci jejich kalibru se musí chránit před podvrtnutím nebo kýlou, pokud sebou navzájem hážou tak, jako to včera předvedli s mou maličkostí. Dnes sem se aspoň moh vymluvit na příšernou bolest hlavy způsobenou vším tím včerejším točením. Neochotně sem byl omluven. Jeli metrem, takže očekávám, že se sourozenci porvou o to, kdo z nich bude sedět vedle mý manželky. Nějak mě to neznepokojuje. Tihle tři hovězí Taliáni mi přijdou mnohem míň nebezpeční než jeden jedinej intelektuálskej Žabák.

22:45 Návrat z „pracovního“ výletu s Reinou. První půlhodinu sem byl tak nervózní, že sem opět upadl do stádia jednoslabičných slov.

Její krása zmohla i Francoise. Místo vyjížďky jedním z luxusních parníků pro turisty sme se rozhodli pro loď veřejný hromadný dopravy. Je to lacinější, jak poznamenala Reina, a taky se vyhneme „těm protivným komentářům z reproduktorů“. Nalodili sme se na přístavišti naproti Notre Dáme a v poklidu se plavili řekou. Ani v Disneylandu nenabízej tak okouzlující zážitek, jako je projížďka srdcem Paříže na vlnách zelený řeky pod nejmodřejší z obloh. Nábřeží, stromy a honosný domy (všechno zalitý zlatem zapadajícího slunce) každou chvíli střídal ozvěnu vracející chlad podmostních prostor. Tepla večerního nábřeží si užívali běžci, rodinky i milenci. Z míjejících lodí Bateaux-Mouches nám mávali turisti. A pak se najednou nad střechama jižním směrem vynořila Eiffelovka! Neuvěřitelně vysoká a celá ozářená světlem. Teda!

„Umíte si představit, jak to muselo na lidi v roce 1889 působit?“ zeptala se Reina. „Nejvyšší věž světa postavena přímo uprostřed Paříže?“

„Velmi působivé,“ bylo to jediný, na co sem se zmoh. Napadlo mě: „Běž se vycpat, ty slavnej Golden Gate Bridgi.“

Cesta zpátky po proudu byla stejněčarokrásná: tmavomodrá Seina lemovaná po obou stranách stuhami pouličních lamp, proti čím dál temnějšímu nebi se rýsovaly zdobný, zdola osvětlený fasády nábřežních domů, míjející parníky rozzářený jako vánoční stromek olizovaly nábřeží neposednýma reflektorama. A mně po boku vzrušující, zneklidňující, nervy bičující přítomnost Reiny Veselé.

Povečeřeli sme v malým, neturistickým bistru kousek od Pont Neuf a nábřeží des Augustins. Začínám oceňovat skutečnost, že Francouzi to všechno berou tak nějak v poklidu. Vo co vlastně de. Komu vadí, když se číšník trochu pomýlí a sousedi vypouštějí jedovatý nikotinový oblaka. Nesmíte být tak nervózní, vy uspěchaní, ambiciózní Američani. A taky svíčky. Nesmíme nikdy zapomenout zapálit při večeři svíčky. Pochybuju, že by se v historii veřejnýho stravování našel někdo, kdo by vypadal úchvatnějc než Reina Veselá ozářená světlem svíčky?

Někde v těchto místech sme přirozeným vývojem přešli na tykání. Povyprávěla mi o tý nehodě. Snažila se jít ve šlépějích rodinný tradice a od dětství akrobatila na visutý hrazdě. Jezdila s otcem a starším bratrem po celý Evropě. (Její matka zemřela na meningitidu, když jí bylo devět.) Před několika lety se jejich cirkus za mizernýho počasí přesouval z Toulouse do Arles.

„Většinou jsme vystupovali v uzavřených veřejných prostorách, ale v Arles jsme měli šapitó,“ řekla a zamyšleně si míchala café creme. „Přijeli jsme pozdě, všechno bylo uspěchané, a přestože otec všechny lana a plachty zkontroloval jako obvykle, tenkrát na to neměl dost času. Zkrátka a dobře, když se bratr vyšvihl na rampu, kde jsem stála, jeden z řemenů praskl. Z nevysvětlitelných důvodů nebyl ničím jištěný. Celá rampa se zřítila, Dušan si zlomil vaz a byl na místě mrtvý. Moje zranění nedávala mnoho nadějí, že bych ještěněkdy mohla chodit.“

„Copak ste neměli záchrannou síť?“

„Měli, ale nebyla napnutá pod celou plošinou. Částečněsamozřejmě zpomalila můj pád, ale hodila mě zpátky a já jsem přistála na pravé noze.“

„Ale to muselo být strašné, Reino.“

„Byla jsem na to moc špatně. Dlouho jsem se nemohla vzpamatovat ze smrti bratra a stejně tak chudák otec. Tříštivá zlomenina mě na dlouhých sedm měsíců znehybnila. Teta byla tak laskavá, že mi zaplatila nemocnici a všechno kolem toho.“

„Co si celý ty měsíce dělala?“

„Zpočátku nic. Nemohla jsem ani číst, ani šít. Byla jsem zkrátka vyřízená. Koukala jsem do zdi. Pak tetu napadlo věnovat mi moje první bejby Jiřího. Spolu s ostatními miláčky mi vrátili smysl života a já se začala pokoušet znovu chodit.“

„A otec?“

„Nechal cirkus cirkusem. Vyčítá si, že za to neštěstí může on. Ale podobné nepříjemné situace se v naší profesi zkrátka někdy přihodí. Proto k nám taky lidé chodí. Aby se nějak vyrovnali se svým vlastním strachem. Pozorují muže v kleci s tygry nebo ženu, jak tančí s medvědem, nebo nás akrobaty, jak vysoko nad nimi předvádíme své kousky. A na moment si diváci zprostředkovaně prožijí hrůzy, kterými by jen neradi procházeli ve skutečném životě.“

„A kde je teď?“

„Vrátil se do Prahy. Živí se natíráním sloupů dopravního značení na dálnicích. Výšky mu nevadí.“

Zasmála se a zkontrolovala čas na hodinkách.

„Už je pozdě, Ricku. Nechceme přece, aby tvoje trpělivá manželka musela mít o nás strach, že ne.“

Nevím, jak se jí to povedlo, ale číšník byl s účtenkou u stolu do třiceti vteřin. Pak mě zahanbila, protože trvala na tom, že platit bude ona. V metru při cestě domů se mi svěřila s tím, že dodneška ještěneměla vážnou známost, jen jeden platonickej vztah před pár lety. Ten trouba byl hornista. Nechtělo se mi tomu věřit. Ano, měla už řadu nabídek na tuto pozici, ať už od dobrovolníků z našeho domu nebo od známých z cirkusu či chovatelů papoušků i z řad českých emigrantů, ale zatím se doposud nikomu nepodařilo této mety dosáhnout.

„Mám i tak dost práce přinutit ptáky, aby dělali, co chci,“ smála se. „Umíš si představit, jak by to další vztah zkomplikoval? A co tvoje žena, nepůsobí ti starosti?“

„Nekonečný,“ přiznal sem se.

„Hned jsem si to říkala. To máš za to, že ses oženil s krásnou ženou. Ty nikdy člověku nedají ani na moment klid.“

Podvědomě sem cejtil, že do toho výroku zahrnuje i sama sebe.

Když sem se doplahočil po schodech nahoru, moje milovaná si už čistila svý dokonalý zuby.

„Kdes byl Nickie? Už jsem se začínala o tebe bát.“

„Jo, a copak že tak najednou,“ zeptal sem se opatrně.

„Napadlo mě, jestli se ti ta bolest hlavy nezvrhla v něco horšího.“

Takže moje milovaná má o mě opravdickou starost!

„Když nemáme to zdravotní pojištění,“ dodala. „Bylo by to vydání, které si asi nemůžeme dovolit.“

Znovu sem si to v hlavě musel přerovnat. „Byl sem dole a vysával byt naší bytný. Tak jakej byl cirkus?“

„Trochu moc dlouhý. Skutečně mě tam zaujal jen jeden artista.“

„Doufám, že to nebyl Bernardo Boccata.“

„Jsou to nesporně výborní akrobaté, ale člověku stačí vidět jedinou pyramidu z lidských těl, a jako by je viděl všechny. Ne, měnejvíc nadchl jiný náš soused. Ten Seňor Nunez je opravdu geniální. Dostala jsem z něho hysterický záchvat smíchu.“

Ať se o to snažím sebevíc, neumím si svou rezervovanou manželku představit, jak se nechá přemoct nespoutaným veselím. Má co dělat, aby byla schopna moje žerty aspoň tolerovat. Možná bych měl zařadit do svýho repertoáru pár klaunovských čísel k popukání.

„Nickie, táhne z tebe parfém a cigarety. Kdes byl?“

„Hm,“ zamyslel sem se a v hlavě mi to šrotovalo. „U Madame Růžička byl dnes pokerovej dýchánek. Na to, že šlo o pár starých dam, to tam pěkně roztočily.“

Sakra. Sheeni se tady tahá s třema italskýma muskulama, ale zase sem to já, kdo dostane trojku z chování.

PONDĚLÍ, 31. KVĚTNA

Další povíkendový ráno plný horlivýho zametání schodů a tahání popelnic. Soudě podle flašek od vína, v tomhle baráku se teda vážněchlastá. A jak to, že nás nikdo na žádnou party nepozval? Když sem se vrátil s nákupem pro Madame Ruzicka, požádal sem ji, aby v případě, že se moje žena bude vyptávat, řekla, že včera večer u ní byla početná sešlost.

„Samozřejmě,“ odpověděla a strčila mi navíc pět eur. Hodná.

Zatímco sem se drbal s prostorem ve vstupní hale, zastavil se u měpan Hamilton (Mauricův taťka) a pozval mě do parukárny, abych se seznámil s personálem. Právě mu dodělávají zakázku kopie kadeří Judy Garlandový z filmu Meet Me in St Louis.

Tělnatá Madame Lefébvre a její stárnoucí čistě dámská osádka překypovaly radostí, že mě poznávají. A to navzdory nepřekonatelný jazykový bariéře a mýmu podřadnýmu postavení domovníka. Starobylá majitelka nasměrovala svou mladistvě vyhlížející podřízenou, aby nám všem nabídla kávu z vomlácenýho a úplnězčernalýho kávovaru. Usmíval sem se a rozhlížel zaskládanou dílnou. Pro vlasovýho fetišistu upínej ráj: na policích až ke stropu proutěný koše plný vlasů všech odstínů. Další koše narvaný vlasama stály na stolech vedle vejcovitých hlav s rozdělanýma parukama v různým stádiu vzniku. Celé to prostředí mě naplňovalo zvláštní úzkostí. Že by podvědomej strach z plešatosti? Osvětlení dílny zajišťovalo jen pár umolousaných oken a ubzučených zářivek. Napadlo mě, zda si ty dámy uvědomujou, že přišíváním milionů pramínků vlasů při takovýmhle mizerným osvětlení brzy oslepnou.

Usrkával sem kafe a rudl pod náporem lichotek, který mi pan Hamilton jednu za druhou pečlivě překládal. Vstupní hala nikdy nebyla takhle čistá. A jak jsou pečlivě poskládané popelnice! Moje žena je opravdu krásná. A jak je mladá! A jak jsem galantní vůči té ubohé Mademoiselle Veselé. A jak se chovám k Mauricovi! Moje boty vypadají velice pohodlně. A nepochybně něco vydrží. A jak roztomile zápasím s francouzštinou! A tak dále a tak dále. Docela mi to zvedlo sebevědomí, přestože vůbec nechápu, odkud ten příliv popularity pramení.

Pak mě napadlo, že když tu tak ty ženský v mizerně osvětlený dílněměsíc za měsícem a rok za rokem sedí a prošívají si prsty až na kost miliony vlasovejch pramínků, tak jim už asi všechny konverzační témata došly. Takže mají radost, že se jim naskytl novej předmět: mladej americkej domovník. Panebože, ty určitě budou znát každou podrobnost mýho rande s Reinou. A nepochybně probraly i to, zda náhodou nepálím za Babettou. Pro zdejší parukářky je můj život otevřená kniha.

Matronovitá servírka kávy se zahiňala a utrousila poznámku, na kterou vzápětí začaly všechny ostatní bouřlivě reagovat. Pan Hamilton mi to vzápětí přeložil: „Než se zase vrátíš ke své práci, Ricku, chtějí pusu.“

Tady nebylo úniku. Chytly mě, nadšeně si mě přimáčkly na okorzetovaný ňadra a zasypaly polibky. Za takřka patnáct let svýho života na tyhle planetě nebyl Nick Twisp ještě nikdy takhle populární. A pak že sou Francouzi odměření a chladní!

13:30 Zrovna sem otevíral tuňákovou konzervu, když tu do bytu vrthla moje milovaná s novinama v ruce. Podstrčila mi výtisk Liberation pod nos a ukazovala na krátkej odstaveček dole na první straně.

„Přečti si tohle!“ vyštěkla.

„Ale miláčku, přece víš, že sem spontánně asi těžko získal schopnost číst francouzsky.“

Sheeni nezbylo než to přeložit. Titulek zněl: „Strašidlo v Montparnasse?“ Návštěvníci Cimetiěre du Montparnasse v poslední době vídají mladého muže, který se nápadně podobá Jeanu-Paulu Belmondovi, potulovat se v blízkosti hrobu Jean Sebergové.

„A kdo je sakra ta Jean Sebergová?“ zeptal sem se.

„Nehřej si na úplnýho pitomce, Nickie. Přece víš, že Jean Sebergová byla Belmondovou partnerkou v A bout de souffle.“

„Promiň, ale to méno sem v životě neslyšel. Ani sem nikdy neviděl ten film. Takže to mám chápat tak, že ona je tam pohřbená?“

„Jo. FBI ji uštvala k předčasné smrti kvůli jejímu propojení na Černé pantery. Nickie, je ti jasné, že tady máme být co nejmíňnápadní?“

„No, promiň, že vůbec žiju. Myslel sem, že hřbitov je bezpečný místo k procházkám. A píšou něco o Mauricovi?“

„Ano. Svědci tvrdí, že muže doprovází malý pes v baloňáku, což může symbolizovat detektivy, kteří Belmonda pronásledují během celého filmu.“

Nechám to na těch Žabožroutech, ať si lámou hlavu nad interpretacema postavy Maurice v baloňáku na hřbitově. Zamíchal sem tuňákovej salát a znovu svý manželce vysvětlil, proč je ze měopět cejtit parfém.

16:12 Zrovna když sem pomáhal Reině vynášet ptáky před dům, potkali sme mou manželku. Zamumlal sem vzájemný představení. Když se seznámí dva chlapi, potřesou si rukou, řeknou si „Hi“ a to je všechno. Ale když sou takhle přivedeny dohromady dvě atraktivní ženy, i chlap je schopen vycítit, že tak jedno procento následnýho mezilidskýho diskursu se odehrává na verbální úrovni.

„Ráda vás poznávám,“ řekla Reina. „Váš manžel je velice laskav, že mi pomáhá.“

„Ach ano,“ odpověděla Sheeni vlídně. „Rick... opravdu je čas od času použitelný.“

„Všichni v domě ho mají moc rádi,“ dodala Reina.

„A zvláště vy, předpokládám. Váš parfém, slečno Veselá, je velice

příjemný.“

„Říkejte mi Reino. Musíte mi prozradit, kam se chodíte stříhat. Moc vám to sluší.“

„Samozřejmě. Rick mi povídal, že cvičíte své ptáky k neuvěřitelným věcem.“

„Papoušci jsou docela inteligentní ptáci. Reagují na lásku a trpělivé vedení.“

„Užitečná strategie i při mnoha jiných lidských snaženích,“ usmála se moje milovaná. „Někdy se musíme jít na vaše představení podívat.“

„Bude mi potěšením.“

„No, už vás dva nebudu déle zdržovat,“ řekla Sheeni. „Nepochybuji, že toho máte ještě hodně na práci. Au revoir, Reino.“

„Aw revoir, Sheeni.“

Tak to nebylo tak špatný. Možná sem naivní optimista, ale zdálo se mi, že ty dvě si docela pěkně káply do noty.

18:45 Právě volal dynamickej pan Bonnet. Sme objednaní do nemocnice v Ménilmontant na jakýsi vyšetření. Že by Francouzi vyžadovali těhotenský vyšetření i u budoucích otců? Možná budou chtít vzorek spermatu, aby ho vyšetřili na genetický anomálie. Myslím, že v minulosti to bývalo lepší. Lidi na to hopli jak králíci a vzali zavděk vším, co vylezlo na světlo boží.

kovej salat a znovu svy manzelce vysvetlii, proc je ze me opet cejtit parfem.

16:12 Zrovna kdyz sem pomahal Reine vynaset ptaky pfed dum, potkali sme mou manzelku. Zamumlal sem vzajemny pfedstavenf. Kdyz se seznami dva chlapi, potfesou si rukou, feknou si „Hi“ a to je vsechno. Ale kdyz sou takhle pfivedeny dohromady dve atraktivni zeny, i chlap je schopen vycftit, ze tak jedno procento naslednyho mezilidskyho diskursu se odehrava na verbalnf urovni.

„Rada vas poznavam,“ fekla Reina. „Vas manzel je velice laskav, ze mi pomaha.“

„Ach ano,“ odpovedela Sheeni vlidne. „Rick... opravdu je cas od dasu pouzitelny.“

„Vsichni v dome ho majf moc radi,“ dodala Reina.

„A zvlaste vy, pfedpokladam. Vas parfem, slecno Vesela, je velice

pffjemny.“

„Rfkejte mi Reino. Musite mi pipzradit, kam se chodfte stffhat. Moc vam to slusi.“

„Samozfejme. Rick mi povidal, ze cvicite sve ptaky k neuvefitelnym vecem.“

„Papousci jsou docela inteligentni ptaci. Reaguji na lasku a trpelive vedeni.“

„Uzitecna strategic i pfi mnoha jinych lidskych snazenfch,“ usmala se moje milovana. „Nekdy se musime jit na vase pfedstavenf podfvat.“

„Bude mi pote§enfm.“

„No, uz vas dva nebudu dele zdrzovat,“ fekla Sheeni. „Nepochybuji, ze toho mate jeste hodne na praci. Au revoir, Reino.“

„Au revoir, Sheeni.“

Tak to nebylo tak špatný. Možná sem naivní optimista, ale zdálo se mi, ze ty dvě si docela pěkně káply do noty.

18:45 Právě volal dynamickej pan Bonnet. Sme objednaní do nemocnice v Menilmontant na jakýsi vyšetření. Že by Francouzi vyžadovali těhotenský vyšetření i u budoucích otců? Možná budou chtít vzorek spermatu, aby ho vyšetřili na genetický anomálie. Myslím, že v minulosti to bývalo lepší. Lidi na to hopli jak králíci a vzali zavděk vším, co vylezlo na světlo boží.

ČERVEN

ÚTERÝ, 1. ČERVNA

Někdy před svítáním mě moje milovaná šťouchla do žeber.

„Nickie, spíš? Slyším hudbu.“

„Když na mě pomyslíš?“

„Cože?“

„Promiň. Ještě spím.“ Zaposlouchal sem se. Nekde poblíž se akordeon snažil z paměti vyloudit prchavý tóny melodie Time after Time.

„To je akordeon, drahá.“

„To poznám taky. Ale kdo myslíš, že hraje?“

„Já bych to tipoval na Seňora Nuneze. Touhle dobou často hrává.“

„Ty už jsi ho někdy slyšel?“

„Mockrát.“

„Proč jsi mě nevzbudil?“

„Nikdys nedala najevo sebemenší zájem o noční akordeonový recitály.“

„Je to tak krásné... a tak smutné.“

„Tak romantické?“

Taky že bylo. Vlítli sme na to jak králíci. Pak sme leželi v propletenci a sdíleli společný tělní tekutiny až do doby, než se pařížští ptáci rozhodli hromadně přivítat další svítání. Moje milovaná možná přemýšlela o osamělým hráči na akordeon, já si lámal hlavu, z čeho dnes zaplatím nájem.

14:15 Dnes sem konečně dostal oficiální potvrzení podepsaný francouzským lékařem o mým zdravotním stavu. Na rozdíl od spousty jinejch dokumentů jde o zcela pravej a nefalšovanej papír. Překvapilo mě, že přísnýho doktora z kliniky v Ménilmontant vůbec nezajímalo, že čekáme novýho občana týhle republiky. Jediný, co zjišťoval, byl rozsah havárie, po níž museli rekonstruovat ksicht v takovým rozsahu. Během toho, co mi strkal prst v gumové rukavici do míst, kam se většina (snad s výjimkou Dwayna Cramptona) neodváží, zmínil sem se mu o nehodě na skateboardu. Celá ta procedura moc příjemná nebyla. Pokud je srovnatelná s tím, co cítí ženy při souloži, tak se vůbec nedivím, že mají na muže tak spadeno. Kdybych byl holka, asi by mi tento zážitek bohatě stačil, aby ze měbyla stoprocentní lesba.

16:30 Dnes tedy žádný hřbitovy a jejich kontroverzní obyvatelé. Mauricem sme si to dnes namířili do parku Montsouris, příjemného )pcovitého terénu s jezírkem, umělým vodopádem a klikatýma cesíkama k malebným jeskyňkám. Potkali sme tam spoustu pokojových ;íků Mauricovy velikosti přivázaných k půvabným ženám. Jedna nich, elegantní krasavice jen o málo hezčí než Fanny Ardantová, by /la ráda využila mezidobí, než se dostatečně očuchaly zadnice, k tou, aby si se mnou popovídala. Stál sem tam jako sloup a vůbec neíápal, jak je možný, že jí nemůžu odpovědět v jejím rodným jazyce, ítím, že mám k francouzštině přirozenej sklon, jen ta slovní zásoba i nějak dělá potíže.

Vrátili sme se akorát tak, abysme se s rozkošnou Reinou podělili trochu citronády před taháním klecí do auta. Dostala na léto nabídku ;stovat po Francii s malým, ale vysoce uznávaným cirkusem. Možná na dlouhý měsíce neuvidím!

„Miluju život na cestách,“ připustila. „A bude to výborná zkouška :o moje bejbata.“

„Nejsem si jistej,“ řek sem skepticky. „Papoušci se vyznačují silým teritoriálním cítěním. Taháním z města do města možná dvakrát adšeni nebudou.“

„Ale Ricku, ptáci přece často létají tisíce a tisíce kilometrů. Rádi oznávají nová místa.“

Při konverzaci v jejím aromatickým obydlí sem si udělal rychlou iventuru svejch citů, který nosí každej Twisp hodně hluboko v duši.

Musel sem si přiznat, že toužím sevřít ji v náručí a dlouze líbat její jemný rty. Tyto nepřijatelný touhy musím pečlivě ukrývat před chlípným Francoisem, protože vycházejí z hloubi srdce.

17:52 Všichni mě opouštějí. Po návratu z namáhavýho tahání klecí sem našel vzkaz od svý manželky. Vydala se se Seňorem Nunezem do Musée ďArt Moderně de la Ville de Paris. Pokud velikost názvu odpovídá rozlehlosti provozovny, možná ji pár dnů nespatřím. V každým případě na ni dnes nemám čekat s večeří. K čertu, proč si nemůže pěstovat nějaký přítelkyně. Teď musím žárlit i na trpaslíka.

22:10 Po mý rozmarný ženě ani vidu, ani slechu. Odnesl sem peníze za nájem Madame Ruzicka, která mě pozvala, abych se s ní a s Henrim díval na bednu. Dávali starej film s Catherine Deneuveovou, kterej moje hostitelka doplňovala sporadickým překladem a komentářema. Znuděná novomanželka Catherine to nemohla se svým pohledným a váženým manželem vydržet, a tak si našla zaměstnání jako prostitutka a specializovala se na groteskněodpudivý zákazníky. Nejhorší z nich byl degen s hubou plnou kovovejch zubů. Cudná Catherine se do něj zabouchla. Hrůza a běs. Takovej film zřejmě nebyl natočenej proto, aby uklidnil člověka, jehož manželka se zrovna tahá po městě s cizím chlapem. Zvlášťkdyž pak strádající manžel skončil paralyzovanej na invalidním vozejku.

STŘEDA, 2. ČERVNA

Žena se vrátila domů v jednu hodinu čtyřicet dva minut po půlnoci. Připadá mi to trochu pozdě na patnáctiletýho frocka. Seňor Nunez si mě vzal stranou na kus chlapskýho slova a omluvil se za pozdní hodinu jejich příchodu. Byl příliš zdvořilej, než aby to řekl naplno, ale já sem z toho pochopil, že to byla jeho společnice, kdo se neměl k návratu domů. Podle všeho šli na večeři do vyhlášený restaurace na Saint-Germain-des-Prés a pak do klubu na jedné ze seinských výletních lodí, kde se scházejí trpaslíci a pidilidi. Paříž je město, kde se skutečně najde pro každýho něco.

Zatímco si Sheeni čistila chrup zubní nití, jen tak mezi řečí se zmínila o tom, že se na schodech se svým společníkem líbala.

„Hm,“ odpověděl sem a snažil se zůstat úplně klidnej, „po ergonomický stránce je to asi k líbání trpaslíků to nejpraktičtější místo.“

„Je to zcela mimořádný muž, Nickie. Má za sebou neuvěřitelný život. Zdalipak víš, že je vynikajícím tanečníkem flamenka.“

To nebyla zrovna představa, kterou bych chtěl rozebírat uprostřed oci. Zhasl sem a šli sme spát. Poprvé od svatby sem na dobrou noc neolíbil rty, který líbaly, však víte koho.

10:12 Skutečně mizerný ráno. Moji rodiče měli takovejch rán poehnaně, ale nějak sem doufal, že mý manželství se jim vyhne. U sníaně vládlo uražený mlčení. V poslední době sem si všim, že Sheeni ž tak často nezvrací. Předpokládám, že je to pro naši zygotu dobrá práva. Začínám chápat příčiny domácího násilí. Normálně, když se na i dívám, mě zalije vlna sympatií, ale dnes sem měl chuť jí pořádně ;dnu vrazit. Tyhle citový výkyvy sou těžko pochopitelný. Víc už psát lemůžu, příliš trpím.

21:35 Telefonát s Connie. Taťa dorazil do L. A. Už se s ním setkala, e poměrně skeptická ohledně toho plánu, že by se Lacey vrátila k tonu „naprosto ztracenýmu případu“. Vyjádřila naději, že plešatějící jeorge Twisp není ve skutečnosti tak hroznej jako na první dojem, lek sem jí, ať s tím nepočítá. Dobrá zpráva: magistrát v L. A. musí ešit hlubokou finanční krizi. Zvažuje předčasný propouštění krimilálníků, co sedí za nenásilnou trestní činnost. Že by Paula už brzo •ústili?

Connie si z Sheenina líbání trpajzlíka nic nedělá. Považuje to za ičividnou provokaci. Říká, že sem zřejmě zabodoval ve svý snaze vy>adat nedostupně. Odmítla mý obavy, že u Sheeni jde o projev choroblýho posunu v erotických preferencích: od vysokýho Trenta prese mě iž k trpaslíkovi. Koho bude líbat příště, ptal sem se. Křečka? Connie je iptimistická. Radila mi, abych se uklidnil a odolal všem nutkavým endencím k hádkám a lepitlapkovství.

Tak tyto tendence mě momentálně opravdu netrápí. Manželka odjea s Alphonsem neznámo kam v jeho twingu. Začínám litovat, že sem :akoupil ten německej řeznickej nůž.

ČTVRTEK, 3. ČERVNA

Další setkání s panem Bonnetem v Beljeville. Zdá se, že sem úspěšně prošel konkurzem. Smlouva už je skoro přichystaná k podpisu. Při cestě domů mi v metru Sheeni konečně vysvětlila, o co jde. Chtějí se mnou natočit hudební video. A mají tam bejt i ty uhihňaný školačky!

„Hm, a já myslel, že chceme bejt co nejmíň nápadní.“

„Vždyť taky budeme, Nickie. S tím si hlavu nelam. Celá ta záležitost je jen soukromý podnik. Nikdo to neuvidí.“

„Co tím chceš říct?“

„Ty tři holky jsou Holanďanky. Říkají si De Drie Magdas – víš, jako Tři Magdy. Všechny tři se zřejmě jmenují Magdy a mají nacvičených pár nudných písniček. Jejich ambiciózní rodiče zase mají víc peněz než rozumu, tak si zaplatili Monsieur Bonneta, aby jim natočil hudební video, do kterého potřebují mladou belmondovskou postavu.“

„Ale já přece neumím zpívat.“

„To nevadí. Zpívat budou ty holky.“

„Já nevím, Sheeni...“

„Nickie, ale to je obrovská příležitost. Monsieur Bonnet a jeho právníci nám pomohou sehnat Carte de Sejour.“

„Co to je zase za nesmysl?

„To je povolení k pobytu, které nám umožní zůstat tady legálně.“

„A proč?“ chtěl sem vědět. „Aby ses mohla tahat s Alphonsem a tím geniálním Seňorem Nunezem? A to už vůbec nemluvím o bratrech Boccatových.“

„Neměl bys být tak žárlivý, Nickie. Já ti také nevyčítám, když si vyjdeš se slečnou Veselou. Já aspoň nelžu, kde jsem byla.“

Podivuhodně dobře informovaná, jako obvykle. To by mězajímalo, kdo mě práskl. Že by ty parukářky?

„Nikdy sem se s ní ale nelíbal,“ upřesnil sem ji.

„To ráda slyším,“ řekla a stiskla mi ruku. „Slib mi, že to video natočíš, miláčku.“

„Řekni mi ještě jeden jedinej důvod, proč bych měl.“

„No, za jeden den natáčení ti zaplatí 3000 eur.“

Tak to už je docela pádnej důvod. Souhlasil sem, ale vymínil si, že ohle trpasličí líbání musí okamžitě přestat.

„V tom případě si ale ani neškrtneš, maličký,“ mrkla na mě.

Za tuto poznámku zaplatila. Trvalo to víc než hodinu. Dnes odpoedne v posteli.

PÁTEK, 4. ČERVNA

Z Ricka S. Huntera bude co nevidět obskurní filmová hvězda. Dnes ráno sem v kanceláři pan Bonneta podepsal smlouvu. Pak sme šli do canceláře pana Petita, kde sme vyplnili formuláře zdravotního pojištění. Francie zjevně nechce mít co do činění se zdravotnězávadnýma Flákačema. Pan Petit stále ještě hledá řešení pro můj podezřelej pas. Zeptal se mě, jestli mám něco proti tomu, že bych se stal občanem Estonska. Řek sem, že ne, ale jedině pod podmínkou, že se ode mě neočekává, že budu umět estonsky. Pak nás odvezl na pařížskou policejní prefektům, kde sme vyplnili další štos formulářů, předložili zdravotní osvědčení a další papíry. Byl sem hrozněnervózní, protože se to tam poldama jen hemžilo. Celou dobu sem sluneční brýle ani na okamžik nesundal, což v utrápených byrokratech vyvolávalo notnou dávku podezíravosti. Ještě že nás doprovázel náš dobře placenej právník. Za dva měsíce si máme pňjít pro definitivní rozhodnutí našich žádostí. Dostat se do Francie je mnohem komplikovanější než vstup do USA. Tam člověku stačí být ochotnej přeplavat Rio Grande.

Vzhledem k tomu, že MTV málokdy vysílá můj oblíbený druh hudby, nejsem velkej fanda tohoto kanálu. Tudíž ani nevím, co natáčení takovýho videa obnáší. Jediný, co si v paměti vybavuju, je přešlapující Michael Jackson s mohutnou rukavicí a věčným svíráním rozkroku. Klidně si o mně myslete, že sem prudérní, ale asi bych se něco takovýho styděl dělat. Doufám, že strach před kamerama se mi nevyrazí na ksichtě. Pochybuju, že by byl pan Bonnet nadšenej, kdyby měl zaplatit tři tisíce euráčů za hvězdu s plnou hubou jebáků. Zkusil sem si pro každej případ taky pár hitů od Sinatry. Mý chirurgicky upravený hlasivky mají tendenci z ničeho nic přeskakovat do nelibozvučných tónů úplně mimo stupnici. Rvalo mi to uši. Ale samozřejmě vím, že neschopnost zpívat není překážkou v meteorickým útoku na nejvyšší příčky světovejch hitparád.

Abych nějak oslavil začátek svý nový kariéry a konec manželského odcizení, pozval sem svou manželku na večeři do restaurace na bulvár du Montparnasse, kde se scházívali Hemingway, Picasso a další významný osobnosti ochotný platit obrovský sumy za nezdravou kuchyni. Byla rozlehlá, elegantní, s mohutnýma lustrama, sametovýma boxama, akrama ozdob z leštěný mosazi a samozřejměblahosklonným číšníkem, jak už se při takových cenách dá očekávat. Bez zaváhání sem si objednal steak, zatímco moje milovaná si dala petit-gris, což, jak sme zjistili, je talíř odpornejch slimáků. Tvrdila, že jí to chutná, ale já si myslím, že člověk musí bejt naprostej trotl, aby zaplatil 35 eur a pak vybíral hmyz posbíranej mezi plevelem. Nezaregistrovali sme ani jedinou filmovou hvězdu, ale Sheeni měla pocit, že zahlídla Romana Polanského, dalšího umělce na útěku před rukou zákona.

22:45 Reina mě po tahání klecí z auta pozvala na frťana brandy, což sem zdvořile odmít. Musím si uvědomit, že teď, když sem ženatej muž, nemá smysl se intenzivně stýkat s atraktivníma sousedkama, zvláště pokud jediným výsledkem je to, že má žena bude vehnána do náruče trpaslíka. Znám borce, kteří sou geneticky naprogramovaní široce rozsévat své sémě, ale Francois bude muset toto nutkání potlačit, zvláště když už oba máme v troubě na jednu buchtu zaděláno.

SOBOTA, 5. ČERVNA

Ctvrtej týden manželskýho života. Sem úspěšně ženatej už skoro měsíc! To je mnohem dýl, než zvládne značná část hollywoodských celebrit bez ohledu na slávu a prachy.

Dnes ráno se v šatně zastavil režisér Piroque. Není mi úplně jasný, jestli je to jeho křestní méno nebo příjmení. Tentokrát měl na soběkarmínově zbarvený hedvábný mrkváče a ty stejný zablácený kanady. Zřejmě se musí denně prodírat močálama. Dnes svý malý doutníčky vytahoval z kabelky zhotovené z pneumatiky skútru značky Vespa. Ještě dobře, že se uchytil jako režisér hudebního videa, protože s ohledem na způsob oblíkání by to asi měl v každým jiným zaměstnání těžký.

Yvette, atraktivní garderobiérka, mě přinutila se svlíknout a bez velkých rozpaků přikročila k pokrývání mýho téměř nahýho těla. Naštěstí xl vysilujícího výročního sexu neuplynula ani hodina, takže sem neměl sebemenší problém se svou obvyklou topořivou reakcí, ani když mi napínala poklopec u gatí. Ale bylo to, jak jinak, velmi vzrušující. V kostýmu se podobám starodávnýmu francouzskýmu námořníkovi: proužkovaná košile, kalhoty do zvonu a přimáčknutá čapka, jako by na ni někdo šlápl. Ohon hnědý paruky mám ozdobenej veselou červenou mašlí v barvě košile. A na obranu proti pirátům sem dostal zdobnou šavličku.

Po řadě dloubanců Piroque prohlásil, že je s mým zevnějškem spokojenej. Sheeni mi překládala jeho instrukce, jak mám hrát. Nejdůležitější bylo, abych se nezapomněl tvářit dostatečně netečně, aťuž by se kolem dělo cokoli. Chtěl, abych se nenechal hudbou příliš unášet. Řek sem, že to nehrozí.

Až byl se mnou hotovej, &e\ vedle dohlídnout na přípravu Seňora Nuneze. Vzhledem k tomu, že jim zoufale chyběl trpaslík, Sheeni doporučila našeho souseda. Moc sem tím nadšenej nebyl, ale moje pohotová žena mě uchlácholila sdělením, že za to dostane deset procent jeho gáže.

Zbytek dne byl v pohodě. Musím hodně odpočívat, abych byl pro svůj videovej debut čerstvej. Zítra pro nás ze studia pošlou vůz. Hodně brzo. V maskérně začínáme už ve čtyři ráno.

NEDĚLE, 6. ČERVNA

Byla ještě tma, když nás řidič prostornýho citroenu odvážel od domu. Možná bych si na tento život ve velkým stylu zvykl, ale asi k tomu nedostanu příležitost. Seňor Nunez se ze všech sil snaží distancovat od předchozích trapností. Se mnou se pozdravil velice srdečně a jen chladně pokynul hlavou směrem k mé ženě. Taktéž odolal veškerejm Sheeninejm pokusům vtáhnout ho do konverzace a předstíral, že nevidí, jak mě Sheeni dloubla loktem poté, co sem se jí zdvořile zeptal, zda v noci „cítila, jak dítě kope“.

Právej břeh Seiny překypoval činorodostí, když sme zaparkovali před Hotel de Sens, středověkou budovou zdobenou věžičkama. (Poznámka na okraj: k totálnímu zmatení turistů ve Francii slouží i to, že hotel je jen málokdy skutečnej hotel.) Mr. Bonnet opět rozehrál svý dlouhý prsty a podařilo se mu zajistit uzavírku části elegantní rue du Figuier a přilehlýho nábřeží quai des Célestins. V těchto místech se tísnila nákladní auta s natáčecí technikou, zásobovací vozy, mobilní šatny a obrovskej karavan, kterej nabízel hýčkaným hvězdám ženský části hereckýho týmu veškerej možnej přepych. Skupiny technikůběhaly sem a tam s různým náčiním podle toho, jak Piroque pískal na policajtskou píšťalku nebo řval způsobem, že sem se vždycky lekl, že dostal nervovej záchvat. Seňora Nuneze a mě se rychle ujala Yvette, zatáhla nás do maskérny, zatímco moje milovaná odkráčela posnídat k zásobovací dodávce.

Piroque si zřejmě rozmyslel pojetí mý role, a tudíž i kostýmu. Neúnavná Yvette strávila dozajista celou noc přišíváním blýskavých červených flitrů k mý košili. A ještě ji musela zkrátit, takže mi končila vysoko nad pasem. Nechápal sem, jak může někoho zajímat pohled na vyzáblý, sněhově bílý twispovský břicho. Na pravou míru to brzy uvedla profesionální péče Josette. Sexuálně nejatraktivnější francouzská maskérka mi natřela břicho jakýmsi hnědým mořidlem a umnýma tahama na ně nanesla jemný stíny, který vykouzlily svaly v místech, kde nikdy nebyly. Nejdřív mi ale upravila ksicht. Už nikdy asi nebudu vypadat tak božsky: oční linky, jemně zvýrazněný lícní kosti, rtěnka, řasenka, prostě dokonalost sama. Škoda, že Carlotta neměla k dispozici podobný servis. Určitě by se mnohem víc klukůpředhánělo v tom, kdo ji pozve na vánoční ples.

Mezitím na vedlejší židli probíhala přeměna Seňora Nuneze z připrclýho civila na admirála francouzský flotily. Celej zářil zlatýma prýmkama a lesklýma knoflíkárna. Sametová páska přes oko mu dodávala na zajímavosti. Pak Piroque nakoukl dovnitř, aby zkontroloval, jak to jde. Něco Yvette zašeptal. Vzala si mě stranou a diskrétně mi nacpala srolovaný fusakle do kalhot. Tyhle francouzský holky se zřejmě značně vyžívají v prostoru pánskýho poklopce.

Skoro už svítalo, když sem našel svou milovanou, jak srká kafe a flirtuje se zvukařem. Zamračila se a sjela mě pohledem od hlavy k patě.

„Jak vypadám, Sheeni?“

„Jako někdo, kdo je na útěku ze sultánova harému. A co se ti to tam vzdouvá v gatích?“

„To všechno sem já.“

„Tak o tom pochybuju. Dali ti něco k snídani? Stařešinové od Magd museli investovat do občerstvení neuvěřitelný sumy.“

„Mám zakázáno cokoli jíst či pít. Pod hrozbou smrti si nesmím pokazit svůj mejkap. Sem tak nervózní!“

O chvíli pozdějc sem znervózněl ještě víc, a to když se zdivočelý Magdy vyřítily ze svýho karavanu. Byly voblečený v identickejch upnutejch duhovejch lamé trikotech, který ve mně vzbuzovalyvzpomínky na dávno už nepoužívaný prezervativy. Žádná z nich samozřejmě nedisponovala ani náznakem něčeho, co by bylo vhodný upínat. Když mě spatřily, nadšeně zařičely v decibelech, který musely naráz vzbudit všechny turisty v, Paříži, a přidupaly ke mně.

„Ahoj Ricku,“ zahihňala se jedna z Magd, zřejmě zvolená jako jejich mluvčí.

„Dobré ráno, dámy. Vám to ale sluší,“ lhal sem.

Další zahihňání.

„Ahoj Ricku,“ řekla další z nich s mejkapem, kterej by vyděsil i mrtvýho.

„Ahoj.“

„Ahoj Ricku,“ zvolala poslední Magda. „Tak co?“

„Nic moc.“

Obávám se, že touto konverzací sme vyčerpali veškerou jejich zásobu angličtiny. Přihlouple se usmívaly a prohlížely si měpohledem, kterej sem nemoh interpretovat jinak než jako předpubertální chtíč. Ještě štěstí, že holky většinou z toho úděsněodpudivýho vzhledu dvanáctek vyrostou. Jinak by lidský plémě už dávno vyhynulo.

Piroquet se rozhodl zachytit na kameru nefalšovaný pařížský svítání, a tak nechal spustit generátory mlhy a natáčení bylo brzy v plným proudu. Mým úkolem bylo opírat se do vesel, zatímco duhový Magdy stály na přídi a otevíraly pusu do textu ryčný odrhovačky Heee, Lekker Ding, která v mohutném playbacku duněla z amplionů. Naše loď byla vyzdvižena nad ulici pomocí plošiny na kolech, k níž bylo přidělaný široký zrcadlo, který svíralo s chodníkem úhel 45 stupňů. Sloužilo k zamaskování kol a k dojmu, že loď se vznáší na polštáři mlhy nad úrovní ulice. Zatímco já se snažil „veslovat“ jedním směrem, admirál Nunez se lopotil taháním lodi na lesklým hedvábným laně směrem opačným. Mezitím nejrůznější komparsisti – oblečení do stylovejch kostýmůz 18. století a v napudrovanejch parukách – skotačili před středověkýma budovama, kolem kterých sme se plavili. A tohle se natáčelo znovu a znovu. Jednou to bylo proto, že jedna z Magd dostala záchvat smíchu, jindy sem se rozkašlal, protože mě chomáč mlhy málem udusil, nebo Seňor Nunez uklouzl na olejový skvrně, případně se na nás slétl podívat zvědavej holub. A tak podobně. Z ustavičnýho zvedání těžkých vesel mě začala bolet ramena a do mozku se mi spolu s nemastnou neslanou melodií zavrtával text písněHij het niet leuk vindt als een meisje het van hem wint.

Konečně byl Piroque spokojenej a my se mohli pustit do dalšího záběru. V něm sem měl předstírat, že zachraňuju trylkující Magdy z Hotel de Sens a „zápasím“ přitom s admirálem Nunezem. Můj protivník byl samozřejmě profesionální klaun, kterej věděl, jak padat na tvrdej chodník, aniž by ho to bolelo. Skoda, že já sem nebyl stejněšikovnej. Na můj vkus byl až příliš surověj. Mnohem surovější, než bejt musel, zvláště s ohledem na to, že o výsledku už bylo rozhodnuto a statečnej námořník měl ve scénáři napsáno, že nakonec zvítězí. Zrovna když sem mu chtěl strhnout pásku přes oko a proklát ho svou šavličkou, režisér dal pokyn, že je to konec záběru. Herci i technickej personál zatleskali, mašiny přestaly chrlit dusivou mlhovinu, Magdy se do sebe zahákly a skákaly nahoru a dolů a Seňor Nunez mi srdečně potřásl pravicí. Možná, že to celé byla nakonec opravdu velká legrace. Pozitivní je aspoň to, že – pokud budu mít to štěstí – v životě už tuhle odrhovačku neuslyším.

„Tak jaké to bylo, drahá?“ zeptal sem se svý milovaný ženy, když se vynořila z kouřový clony.

„Shrnula bych to asi tak, že Steve McQueen může klidněodpočívat v hrobě.“

Vzal sem to jako upřímnej kompliment.

Poté co sem se zase převlík do civilních hader a setřel většinu mej

kapu, vyhledali sme s Sheeni pana Bonneta, abysme vyinkasovali slíbenou hotovost. Barevně vyvedenejch euráčů byla celkem úctyhodná kupa. Můj zaměstnavatel byl z natáčení celej rozradostěnej, ale možná to bylo jen tím, že už nemusel poslouchat tu příšernou „hudbu“. Trval na tom, že se musíme zúčastnit závěrečnýho večírku v přecpaným karavanu. Hned jak sme tam přišli, nalepily se na mě ty tři Magdy, nadšeně něco brebentily v holandštině a cpaly do měexotický nizozemský pamlsky vrchem spodem. Moh sem jen zoufale zamávat na druhej konec karavanu svý ženě, která právě odcházela v doprovodu našeho souseda. Kromě problémů vyplývajících z jejích pletek s trpajzlíkem mě trápí i skutečnost, že jako obvykle sbalila všechnu hotovost.

PONDĚLÍ, 7. ČERVNA

Probudil sem se s úpomyhiicašlem způsobeným tou včerejší umělou mlhovinou. I Sheeniny dokonalý plíce sou mírně chycený. Ještě horší je to, že hlavou mi dokolečka dokola zní ta příšerná písnička jako nekonečná zvuková smyčka, kterou používali nacističtí trýznitelé k tomu, aby své oběti připravili o rozum. Moje žena ten problém nemá, protože ji předem varoval zvukař a navíc jí půjčil klapky na uši. Vzhledem k naprosto zanedbatelnýmu přínosu Holanďanů do pokladnice světový pop-music mi připadá dost nefér, že mi přitom zasvinili plíce i mozek takovým neřádstvem. Aspoň že se mi podařilo vyrazit ze svý chamtivý polovičky ty těžce vydřený prachy z natáčení. „Uložili“ sme si je ke společnýmu použití vedle čím dál tenčího balíku americkejch zelenejch lupenů.

9:15 Před chvílí sem vtrhl Bernardo Boccata s dnešním výtiskem Liberation. Dole na první stránce je fotografie oflitrovanýho námořníka, jak se pere s miniaturním admirálem. Horlivýmu reklamnímu oddělení pana Bonneta se zřejmě podařilo protlačit pár záběrů ze včerejšího natáčení mezi novináře. Sheeni přeložila bulvárně znějící nadpis: „Přízrak z Montparnasse filmovou hvězdou?“ Naštěstí žádnej článek. Jen obrázek opatřenej popiskem se základníma údajema o mladým Američanovi Rickovi S. Hunterovi a jeho videovým debutu.

„Ty slavnej,“ poplácal mě Bernardo po zádech.

„Bohužel,“ odtušila Sheeni.

„To je katastrofa,“ udělalo se mi mdlo. „Já toho idiota Bonneta uškrtím.“

Moje milovaná si povzdychla a jala se fotku studovat.

„Nechápu, jak mohou publikovat tak výrazně homosexuální materiál.“

„Počkej, co tím chceš říct?“

„Vždyť se na to podívej!“

Vytrhl sem jí noviny z ruky a pečlivě si začal obrázek prohlížet.

Nešťastně dopadající světlo zdůraznilo vycpávku v poklopci. Vypadalo to, jako okázalá OLE, k níž došlo při zápolení s trpasličím homosexuálem. To je ale trapný. Teď si celá Paříž bude myslet, že sem nějakej ujetej trpaslíkofil.

15:46 Můj život slavnýho domovníka pokračuje. Nájemníci se na mě usmívají a mávají mi, když jim vynáším smetí. Babette na měspiklenecky mrkla, když s Alphonsem kolem mě vycházeli z domu. Dámy z parukárny se shromáždily ve vstupním prostoru a spontánněmi zatleskaly. Je to od nich moc milé, ale to sakra nemohly počkat, až ta čerstvě umytá podlaha uschne? Seňor Nunez mi poděkoval za reklamu zdarma, akorát si stěžoval, že na popisku nebylo zmíněno jeho jméno a profese. Řek sem mu, že s tím nemám nic společnýho, ale že chápu oprávněnost jeho rozmrzelosti. Po návratu z věnčení Maurice se na mě pan Hamilton podíval pohledem plným uznání a dovolil mi, že mu už nemusím dávat k nahlédnutí sáčky s posbíranýma hovňousama. Ve snaze využít mou právě získanou slávu mě Madame Ruzicka vyslala na pochůzky po celým okolí. Akorát její rozkošná neteř se ke mně začala chovat poněkud odměřeněji. Při vláčení klecí sem si uvědomil, že nemám možnost, jak Reině tu šílenou fotku vysvětlit bez toho, že bych vypadal jako úplnej degen. Člověk prostě nemůže vytahovat téma vycpaných poklopců před tou nejsličnější pannou Francie.

„Už se těším, až uvidím to tvoje video,“ řekla tiše, když sme doskládali všechny věci do auta.

„Je příšerný,“ vzdychl sem a uhnul pohledem. „Dělal sem to jen pro peníze.“

Zlehka mě pohladila po ruce. „Opatruj se, příteli. A hezký den.“

„Tobě taky,“ popřál sem jí.

Ta se teda umí dostat člověku pod kůži. Dokonce i ti její ptáci si mě poslední době docela oblíbili. Už dlouho se mě žádnej z nich nepokusil klovnout. Zuza dnes odpoledne dokonce řekla: „Ahoj, Ricku. Seš ak kr-r-r-rásnej.“ To by mě zajímalo, kdo ji to naučil.

ÚTERÝ, 8. ČERVNA

Další noční telefonát od zničený Connie Krusinowski. Setkala se s mou sestrou Joanii a synovcem Tylerem. Potkala novopečenou maminku a obří mimino v místní věznici. Byli navštívit Sheenina bratra Paula.

„Cože!“ zvolal s^řh. „Vždyť moje ségra se s ním ani nezná!“

„Teď už zná, Ricku. Paulo četl ten článek v novinách a poslal jí blahopřání k porodu, který podepsal „tvůj švagr Paul Saunders“. Tak si ho našla. Panebože, co já jen budu dělat: tvoje sestra chce uhnat mýho Paula!“

„Hele, Connie, nedělej ukvapený závěry. Vždyť nic s určitostí nevíš.“

„Zaregistrovala jsem všechny neklamný známky.“

„Uklidni se, Connie. Moje ségra zase není tak přitažlivá. Paul by ji nikdy nechtěl.“

„Tak na to bych nespoléhala, Ricku. Všichni muži podvědoměchtějí ženy, které jsou schopné mít děti, aby s jejich pomocí mohli reprodukovat své geny. Proto je tak přitahují široký boky a mohutný kozy. A proto tam taky přišla s tím svým monstrózním faganem. Je svobodná, je k maní a už dokázala, že je schopná vyprodukovat velkej genetickej balík. Cítila jsem, jak hluboce to na Paula zapůsobilo. A pánbu ví, že tvá sestra zoufale potřebuje manžela.“

„Connie, děláš z komára velblouda.“

„Tak zaprvé, Tyler není žádnej komár, Ricku. Je to fenomenální hříčka přírody! A zadruhé, všechny ženy jsou podvědoměpřitahovány k mužům v lochu.“

„Fakt?“

„To je vědecky dokázaný. Jak jinak bys vysvětlil, že odsouzenci na smrt dostávají tolik nabídek k sňatku? A to je důvod, proč musíš zavolat svý sestře, aby dala pracky pryč od mýho Paula.“

„Connie, buď soudná.“

„Poslyš Ricku. Vždycky jsem byla na tvý straně. Riskovala jsem kvůli tobě vlastní krk. Ale pokud se tvý příbuzní začnou nabourávat do mýho života, pak si buď jistej, že se to obrátí proti tobě. A brzy.“

„Connie! Ty bys mě fakt chtěla předhodit federálním poldům?“

„Není to tak, že bych chtěla. Ale budu muset, pokud mi tvoje sestra nepůjde z cesty.“

Do postele sem se už nevrátil. Seděl sem na prkýnku a chvíli klel. Pak sem vyťukal číslo v L. A. Vzala to hned při třetím vyzvánění a zdálo se, že mě docela ráda slyší.

„Joanie, co je to za nechutný mlaskavý zvuky?“

„Kojím Tylera, Nicku. Je pořád hladový.“

Fuj, hrůza i po telefonu. Rozhod sem se, že to vydržím. Popsal sem jí situaci a přesně reprodukoval Conniina slova. Na mou sestru to nijak zvlášť nezapůsobilo.

„Takže ta bohatá svině si nepřeje, abych navštěvovala jejího přítele, jo? To má ale holka smůlu. Nickie, proč jsi mi neřekl, že tvoje přítelkyně má tak sympatickýho bratra? A co jsem to slyšela o tom, že ses oženil?“

„Jo, zpytlíkovali sme to v Tijuaně. Teď žijeme tady v Mexiku. Dávám si tacos ke každýmu jídlu. Joanie, na Paula musíš zapomenout. Není to typ na ženění. A ženský s děckama už vůbec nejsou jeho gusto.“

„A to má být ten hlavní důvod, proč chceš, abych ho nechala plavat, jo?“

Jako obvykle do mě ségra vidí jako rentgen.

„Connie vyhrožuje, že mě práskne federálům.“

„Je vidět, že se obklopuješ opravdu kvalitními přáteli. A to nemluvím o tom, že ses oženil s osobou, která tě už jednou udala.“

„Jak ses o tom dozvěděla?“

„Paul mi to řekl.“

„To bylo všechno jen nedorozumění. Neudělala to schválně.“

Joanie si povzdychla. „OK, Nicku. Možná, že nějaký kompromis by se našel.“

Taky mě mohlo napadnout, že dřív nebo později dojde na sourozenecký vydírání.

„A co by to jako mělo být.“

„Já vím, že tě to asi nezajímá, ale naši matku čeká příští měsíc soud.“

Moje vražednická matka se v nestřeženým okamžiku zmocnila služební pistole Laňce Weskotta (mýho odpornýho poldovskýho otčíma) a našila mu to do rozkroku, za což momentálně kysne v oaklandský vazbě.

Joanie pokračovala. „Nevypadá to pro ni moc dobře. Plastika se nepovedla a Laňce je říčnej.“

Celkem jeho naštvání chápu. Ale dobře mu tak. Měl si pořádněrozmyslet, než si to s Nickem Twispem rozházel. Já už sem se z jeho nářezu dávno vylízal, ale on btíde muset při chcaní do smrti sedět.

„A co teď Laňce vůbec dělá?“

„Prodal náš dům a jeho matka získala do péče malého Noela.“

Noel Laňce Wescott je můj malej brácha, kterýho sem svýho času omylem upustil na zem.

„Ale vždyť Laňce ani není jeho otcem!“

„Jenže jeho jméno stojí na Noelově rodném listě. A to tomu pitomýmu soudci úplně stačilo. Je to snad ještě horší rodina než ta naše. Je mi Noela fakt líto. Takže abych to zkrátila: potřebujeme peníze na matčiny právníky. Budeš nám muset poslat takových 25 tisíc dolarů.“

„Cože?“

„Já vím, že ty peníze máš, Nicku. Nebo aspoň tvoje žena je má. Takže ty mi pošleš šek a já nechám plavat jejího okouzlujícího bratra. A v Paříži si to užívejte.“

„To ti řekl Paul, že sme v Paříži?“

„Paul mi nemusí nic povídat. Pošli ty prachy!“

Řek sem, že zjistím, co se s tím dá udělat, a zavěsil sem. Sakra, pročsou všichni Twispovi takový proradný bestie? Není divu, že se svý rodině vyhýbám, jak jen to jde. Jak jen mám ze svý milovaný ženy vytáhnout 25 táců? To už by se mi spíš podařilo vytáhnout na hladinu Titanic!

11:25 Poté co Sheeni zvedla kotvy a odplula směrem k Musée Marmottan Monet, podrobil sem náš byt zevrubný domovní prohlídce.

Vzhledem k tomu, že šlo o hlubší čmuchání než obvykle, vyžadovalo to ode mne zvýšenou preciznost, abych každej kus navrátil přesně do původního stavu. Jediný mírně vychýlený ramínko podprsenky v zásuvce na prádlo stačí na to, aby moje ostražitá manželka pojala podezření.

Ve vnitřní kapse kufříku francouzského psacího stroje sem objevil tento poměrněčerstvej dopis od Trenta Prestona:

Drahá Sheeni,

Tvůj dopis po tak dlouhé době mě potěšil. Jsem vděčný za Tvou prozíravost, že jsi ho adresovala na mého zaměstnavatele. Máš pravdu, když předpokládáš, že Apurva by si špatně vyložila jakoukoli naši korespondenci. Jsem rád, že se Ti uskutečnil Tvůj velký sen a jsi konečně v Paříži. Závidím Ti všechny ty možnosti kulturního obohacení, které máš, zatímco já nakládám pytle s cementem na nákladní auta a řeším drobná trápení, jež s sebou přináší střední škola v Ukiahu. Ale Apurva se ze všech sil snaží učinit mě šťastným a oba se to pokoušíme nějak zvládnout. Teď se nám nějakou dobu nedařilo v důsledku mého vztahu s jinou ženou a dalších nešťastných kroků, k nimž došlo z mé strany v době, kdy jsem byl pod vlivem marihuany.

Bohužel s Tebou při vší úctě nemohu souhlasit v bodě tvého manželství. I kdyby vaše dokumenty nebyly úplně v pořádku a v celé záležitosti hrál roli podvod, přece jen jsi stála před oddávajícím a přísahala jsi věrnost druhé osobě. To přece není něco, nad čím lze jen tak mávnout rukou, jak si myslíš. Říkám to i při vědomí, že z plného srdce nesouhlasím s volbou Tvých manželských partnerů.

Promiň mi, pokud v této záležitosti překračuji meze přátelství, ale měla bys vzít v úvahu, že jakékoli dítě, které přivedeš na tento svět, bude naprosto mimořádné. Věřím tomu i přesto, kdyby se ukázalo, že otcem je skutečně ten pochybný N. Twisp.

[Fakt moc dík, Trente!]

V dlouhodobé perspektivě (snad opravdu velmi dlouhodobé) by možná varianta, že dítě porodíš a nabídneš k adopci, byla řešením, které by Ti přineslo relativně nejméně utrpení. Jsem přesvědčen, že ve Francii musí existovat kvalitní pár, který by s radostí a láskou Tvé krásné dítě vychovával. Vím, že v krátkodobější perspektivě to pro Tebe znamená značné strádání a oběť. Budu samozřejmě podporovat a respektovat Tvé rozhodnutí, ať už je jakékoli.

Od Tvých rodičů jsem se dozvěděl (a vím, že tomu věří), že jsi někde v Mexiku. Byli zoufalí starostí o Tebe, ale na základě informace, že ses provdala v Tijuaně, se trochu uklidnili. Přestože není v mé povaze nikoho podezírat, slibuji Ti, že využiji každou možnost, abych dál šířil všeobecnou představu, že žiješ někde na jih od hranic.

Apurva se má dobře a naše dítě se vyvíjí tak, jak má. Je vzrušující na ultrazvuku sledovat, jak to malé srdíčko tluče. Je to takový zázrak. Možná se mu jednou poštěstí a setká se s Tvou dcerou. Myslím, že by to bylo úžasné.

Určitě rtyi piš, jak se Ti daří v tom úžasném a tak vzdáleném velkoměstě. Často na Tebe vzpomínáme.

S pozdravem

Trent

To je teda nadělení. Nejenže Sheeni už nenosí svatební prsten, ale zřejmě ještě ke všemu tvrdí Trentovi, že naše manželství je podvod. Copak je možný, aby byly její předsudky vůči Mississippi až tak hluboce zakořeněný? Můžu snad já za to, že je to jedinej stát, kterej požehná i neplnoletejm párům? Jen doufám, že si veme Trentovu radu k srdci. Aspoň v něčem má náš svalnatej poeta výjimečně pravdu. Teda ne že bych připustil, aby nějací chamtiví Žabáci dostali naše dítěk adopci. Velmi mě znervózňuje, že píše Trentovi za mýma zádama. A pročprojevuje tak málo úcty k instituci manželství – jak svého, tak Trentova?

Ani další čmuchání mě nedovedlo k žádným šekovým knížkám, bankovním výpisům nebo seznamu kont. Teď už mi zbývá jen to jediné: prohledat její prostornou kabelku – což je vždy značněrizikovej podnik.

STŘEDA, 9. ČERVNA

Bouřlivý ráno. Několik skrytých narážek v posteli na „pařížský vedro“ a „mastný vlasy“ konečně donutilo mou uraženou manželku, aby se stáhla do kuchyně a ponořila se do vany. Přesně na toto sem čekal. Lapí sem kabelku, vysypal její obsah na postel a málem na místě skonal, neboť se ozval ječivej zvuk elektronickýho alarmu. Nestačil sem se z toho ani vzpamatovat a už tu byla moje nahá a mokrá manželka, zalovila v hromadě, vytáhla cosi, co se podobalo peru, zamáčkla to a ječeni ustalo.

„Co to tady děláš!“

„Ach promiň, Sheeni. Tvoje kabelka se vysypala.“

„Lháři! Čmuchale! Pitomče!“

„Miláčku, nemůžu uvěřit, žes sis dala na kabelku alarm.“

„Neříkej mi miláčku. Alphonse mi to dal, abych měla obranu proti cikánům v metru. Co v ní hledáš, ty hnusnej slídile?“

„Sheeni, drahá, potřebuju 25 táců z bradavičnickejch fondů.“

„Na co? A přestaň mě očumovat, úchyláku.“

Je pravda, že oděna jen do kapek vody a husí kůže vypadala ještěsvůdnějc než obvykle.

„Sheeni, miláčku, včera sem mluvil se svou sestrou. Je v kontaktu s Mariem a Kimberly, mejma obchodníma partnerama.“

„Dluží nám už delší dobu prachy.“

„To je pravda. Ale měli teď trochu problémy kvůli všem těm lacinejm padělkům. Nicméně mají teď připravenej novej produkt a potřebujou pro začátek malou finanční injekci.“

„Co je to za produkt?“

„Produkt? No, víš. Ono je to zatím něco jako výrobní tajemství.“

„Nebudu do ničeho investovat, dokud neuslyším, co je to zač.“

„Samozřejmě, jistě, plně chápu. Dobře, takže, no, víš, ten produkt sou kovový zuby.“

„Cože?“

„No, nejde o skutečný zuby. Falešný, víš. Děcka si je berou jen jako ozdobu. Dojem je dokonalej.“

„Nechápu.“

„To je právě ta krása toho celýho podniku, miláčku. Sou v tomto směru daleko před náma. Zdá se, že jejich výzkum trhu potvrdil, že ústní dutina je poslední nevyužitou oblastí pro výzdobu těla. Bělení zubů a pírsing jazyka sou jen první vlaštovky tohoto celosvětovýho trendu.“

„Fakt si myslíš, že se to bude prodávat?“

„Ohniskový skupiny se po tom mohly utlouct. Čekají nás miliony dolarů. A tentokrát si hned od začátku chtějí zajistit celosvětovej patent, aby se nestalo totéž co s těma bradavičnicema.“

„Jako by patent mohl ty odporné piráty odradit. A to chtějí pouhých 25 tisíc?“

„No, chtěli 40, ale tolik si myslím, že bys asi nedala.“

Moje milovaná se hned tak do své lázně nevrátila. Poté co mi vypsala šek na 35 tisíc, využili sme její improvizovaný nahoty a pouhý očumování o něco rozšířili. Ne, doposud nevím, kde schovává šekovou knížku. V kabelce ji neměla, a než ji odněkud vytáhla, málem mě nechala udusit pod peřinami. Moje slídilský schopnosti zřejmě nejsou dokonalý, jak sem si myslel.

15:26 Expresně sem poslal šek Joanii a na mobilu nechal zprávu pro Connii, že Paul je pro mou sestru už mimo hru. Joanii sem taky napsal, ať mi okamžitě pošle mezinárodní poštovní poukázkou těch 10 táců, jinak na Tylera uvalím kletbu voodoo. Doufám, že mi tu hrozbu zbaští. Když má člověk co do činění s Twispama, musí na něvždycky vytáhnout hned ten nejsilnější kalibr. Taky sem jí k dopisu přiložil nápad s těma kovovýma zubama, ať ho přepošle Kimberly do Malibu. Po zralý úvaze sem dospěl k názoru, že to koneckonců není o moc šílenější produkt než ty bradavičnice. A ty teda úspěch měly, jak všichni víme.

ČTVRTEK 10. ČERVNA

Další noční rozhovor s Connii. Možná bych si měl dát každej den budíka na 2 hodiny ráno, uvařit kafe a čekat na její telefonát. Poděkovala mi, že sem vyplatil Joanii, a ptala se, zda sme jako děti měli doma hodně prvotřídních čivav.

„Nikdy sme žádný psy neměli, Conriie. Ani vycpaný. Naši byli z příliš lacinýho kraje, než aby se nechali nachytat na psí suchary. Kdysi sem měl minikřečka, ale nepřežil setkání s vysavačem.“

„Přesně tak jsem si to myslela,“ zamyšleně pronesla Connie. „Nicku, tvůj otec je patologickej lhář.“

„To mě nepřekvapuje. V čem zase jede?“

„Ten pitomec utěšuje nesprávnou vdovu. Chytl se mý matky a chodí s ní na dlouhý procházky po pláži s Annou a Vronským.“

Anna a Vronský sou uňafaný čivavy Rity Krusinowský.

„Takže předpokládám, že tata o sobě tvrdí, že je velkej expert přes čivavy.“

„Jaks to uhád, Ricku. Dogo je vzteky bez sebe. Schyluje se k vraždě.“

Dogo Dimondo je jednoruká pravá ruka paní Krusinowské.

„Jak se Dogovi vede?“

„Teď co je otec mimo hru, má asi s mou matkou vážné úmysly. Ne že by mi to vadilo. Vždyť už spolu stejně dlouho žijí jako muž a žena.“

„Ty myslíš, že spolu prpvozujou sex?“

„To samozřejmě ne, Ricku. To lidi jejich věku stejně moc nedělají. Ale jsou pořád spolu.“

Jo, tak tento syndrom už znám.

„A jak to vypadá s Lacey?“

„Ten tvůj vykutálenej otec ji strašně zanedbává. Včera se měptala, jestli si myslím, že by bylo vhodný, kdyby navštívila ve vězení Paula.“

„Ha, a cos jí řekla?“

„Co si asi tak myslíš, že jsem jí řekla? Řekla jsem, že by se to mýho otce strašně dotklo. Ale je jasný, že na vařený nudli pocitů viny ji dlouho neutáhnu.

„Connie, znám svýho tatu. Vzdal by se Lacey jen za předpokladu, že by to opravdu jinak nešlo. Musela ho zřejmě odmítnout nějakým velmi ego zničujícím stylem. Budeš jí muset najít někoho jinýho.“

„Tak toho jsem se obávala.“

„A co takhle Dogo? Nebyl by pro Lacey ten právej?“

„Dobrý nápad. Je starý, ale přece jen mladší než můj otec. A svým zvláštním způsobem je bezesporu atraktivní.“

Velmi zvláštním, kdyby tě to zajímalo. Connie slíbila, že mě bude průběžně informovat a s tím sme se rozloučili. Zalezl sem zpátky do postele a zaposlouchal se do akordeonu, kterej ze sebe mačkal zničující melodii Heee, Lekker Ding. Budu si muset vážně promluvit se Seňorem Nunezem. Líbat se s mou ženou je jedna věc, ale hrát do noci tuto odrhovačku už opravdu přesahuje všechny meze.

Kdyby se tata oženil s Ritou, Connie by se stala mou druhou sestrou. Pokud by se Connie provdala za Paula, pak by se stala mou první švagrovou. To už je hned dvojitá příbuzenská vazba, takže možná by nějakej ten milion Krusinowic famílie moh nakonec přece jen na mě skápnout. Ještě sem Connii neřek tu druhou možnost, co mě během telefonátu napadla. Kdyby se mi první manželství nevyvedlo, možná bych si Lacey moh vzít já. Třebas že není spřízněná duše, jako je Sheeni, ale začínám si myslet, že na( vztazích založených čistě na velkých prachách a suprovým sexu možná přece jen něco bude.

18:28 Pan Bonnet nám poslal nahrubo sestříhanou kopii videokazety Heee, Lekker Ding. Protože nevlastníme ani videopřehrávač, ani televizi, šli směji sledovat k Seňoru Nunezovi. Připadali sme si s Sheeni jako návštěvníci z planety obrů. Náš soused má celej byt zařízenej miniaturním nábytkem ve stylu starých španělských haciend. Spousta zdobně vyřezávanýho tmavýho dřeva, těžkopádnýho tepanýho železa a tkanejch ozdobnejch koberců. Samozřejmě že s nábytkem tyto velikosti se vám i do tak malýho kéru vleze mnohem víc věcí. Usadili sme se na maličký pohovce, zatímco se připravoval čaj a zahřívalo video. Hostitel zdvořile, ale rezolutně odmítl přehrát kazetu s vypnutým zvukem, tak sme si urychleně natrhali kousky papírových kapesníků a nacpali je do uší.

Piroque se možná voblíká jako floutek, ale jako režisér umí. Vytvořil z toho vskutku působívej celek. Úžasně vystihl atmosféru středověký Paříže, a ač se to zdá k nevíře, naše loď opravdu vypadala, že se zázračně vznáší nad hustou mlhou. Statisti svým vzhledem odpovídali zvolenýmu období a byli malební jedna radost. Záhadnej Seňor Nunéz byl výhružně groteskní. Zářivý Magdy skutečněvypadaly, jako by je někdo přemístil z jinýho času a dost možná i jiný planety. A ten mladej námořník? Odpusťte mi mou upřímnost, ale byl zkrátka senzační. I Sheeni musela uznat, že „nebyl necharizmatický“. Je to hodně zdrženlivé vyjádření, řek bych. Connie má pravdu. Plastickej chirurg dr. Rudolpho je zkrátka génius. To, co se mu podařilo vytvořit z tak primitivního materiálu, jakým byl Nick Twisp, si nijak nezadá s Druhým příchodem Jamese Deana. Na tý obrazovce sem jen žhnul.

Samozřejmě, jak podotkla Sheeni, „Škoda, že to nikdo neuvidí“ To je pravda. Splaskl sem jak píchnutej balon, poděkovali sme našemu hostiteli a vrátili se do zpustlýho brlohu. Pak sem byl odvolanej do sklepa, abych tam vytřel vyplavenou podlahu. Tohle se stává celkem často, pokud příliš mnoho nájemníků najednou spláchne. Z výšky hvězdnýho nebe přímo do hlubokejch sraček během deseti minut. Celej můj život ve zkratce.

PÁTEK, 11. ČERVNA

Další možnej průser je na cestě. Začalo to v momentě, kdy sem se omluvil ze svejch domovnickejch povinností a vyrazili sme se na turistickou exkurzi na Montmartre. Je to kopec v severní části Paříže s velkým bílým kostelem na vrcholu. Říká si bazilika Sacré-Coeur. Vypadá na středověk, ale ve skutečnosti ji dostavěli teprve v roce 1919. Asi k tomu vzali starý stavební plány. Dříve se v tý čtvrti potulovala spousta zchudlejch umělců, ale dnes je to tady samej turista hledající odlesk bohémskýho života. Taky sem se chtěl jít podívat na Pigalle, kde každej večer vystupuje pan Hamilton. Sheenin nóbl průvodce navíc upozorňoval, že jde o nebezpečnou městskou část, což mě ještě víc naladilo.

Myslel sem, že by bylo príma vyjet to nahoru lanovkou, ale pohled na ni byl tak odstrašující, že sme se raději vydali nahoru pěšky. Máme takovej výcvik z několika denních výšlapů šesti patrama, že sme se ani nezpotili. Byl jasnej den, a tak vyhlídka z placu před kostelem byla strhující. Celá Paříž nám ležela u nohou včetněvzdálený Eiffelovky a tý její ošklivý krabice. I bazilika uvnitř je úchvatná, pokud máte žaludek na Krista stavějícího na odiv svý svatý srdce. Až příliš naturalistická mozaika mi připadalo dost strašidelná, ale já sem nikdy nepatřil mezi nejzbožnější. Zaplatili sme každej 5 euráčů za možnost vyšlapat společně s dýchavičnýma turistama točitý schodiště na vrchol jedny z kopulí. Ještě úchvatnější pohled. Myslím, že by se to Reině moc líbilo, pokud by ovšem zvládla vystoupat to množství schodů. Ale když sme zase mašírovali dolů, koho sme tu v opačným směru nepotkali než Apurvina zlotřilýho bratra Vijaye Joshiho! Byl to pro nás pro všechny takovej šok, že sme se nezmohli ani na slovo, ale nemohlo být pochyb o tom, že nás taky poznal. Urychleně sme pokračovali v cestě a otřesená Sheeni trvala na tom, že se okamžitě musíme vrátit domů. Takže na Pigalle sem se nedostal a moje manželka teď nervózně chodí sem a tam po pokoji a zoufale lomí rukama. Říká, že přece říkala, že Vijay si plánuje cestu do Paříže v rámci stejnýho programu, do kterýho byla zapsaná i ona, a že sme měli být opatrnější. Řek sem jí, že Paříž je obrovský město, tak jak sme mohli tušit, že na Vijaye narazíme zrovna tam? A co vlastně, chtěl sem vědět, dělá hinduista v katolickým kostele?

„Určitě to vyslepičí mým rodičům, Nickie. Tím jsem si jista. Už jednou mě zradil. Co si počneme?“

Zamyslel sem se.

„Budeme ho asi muset zavraždit. Stejně sem to chtěl už dávno udělat.“

„Ty jsi taky k ničemu. Teď není čas na fóry!“ Francois si žádnejch fórů nebyl vědom.

16:38 Sheeni si zjistila, na kterých studentských kolejích je Vijay ubytovanej, a vydala se tam s nadějí, že toho pitomce najde. Nevím, co má v plánu, ale každý setkání těch dvou mi dělá vrásky na čele.

Reina mi oznámila, že společně s dalšíma zvědavýma sousedama navštívila projekci mýho videa v parukárně. Všichni se shodli na tom, že já byl velkej hit, kdežto ty tři Magdy a jejich holandská novinka sou horkými kandidáty na propad do prakticky okamžitýho zapomnění.

„Ricku, hráls úžasně,“ řekla, když sem jí opět tahal ptáky nekonečnýma patrama dolů k autu.

Rozhod sem se, že se jí pokusím objasnit celou tu trapnou záležitost.

„Díky Reino. Byla to docela sranda, ale připadal sem si trochu směšně v těch komických gatích s vycpávkama. Byla to taková režisérská zlomyslnost.“

„Mně se naopak zdálo, že ten kostým tvé přednosti jen podtrhl.“ Co tím chtěla říct? Neměl sem odvahu se jí na to zeptat. 21:52 Sheeni furt nikde. Začínám z toho být poněkud nervózní. Měl sem najmout nějakýho skinheda, dokud sem ještě měl neomezenej přístup k tomu balíku z prodeje bradavičnic. Raděj bych uvalil 25 táců na definitivní vyřízení tyhle záležitosti, než je narval do chřtánu právníkům mý nezkrotný matky. Tušil sem, že je předurčena k opletačkám se zákonem už od doby, co mě v něžným věku dvou let poprvé praštila kartáčem na vlasy.

23:45 Moje žena se dosud nevrátila. Ani nezavolala. Kdo má to napětí vydržet? Jdu spát.

SOBOTA, 12. ČERVNA

Tak a je to už pět týdnů, milý deníčku. Víc než jeden měsíc manželský blaženosti. Ale bohužel, zřejmě sme vstoupili do dalšího kamenitýho úseku naší společný cesty. Manželka dorazila hodněpozdě, zalezla do betle a ani mě nepolíbila na dobrou noc. To nevěští nic dobrýho.

10:47 Půvabná ženuška opět na výpravě za kulturou. S VIJAYEM JOSHIM! Manžela nepozvali, neboť – jak se vyjevilo během výroční snídaně – padá na něj podezření z věrolomný zrady!

„Vijay byl opravdu rád, že mě vidí,“ oznámila mi a chladněholýma rukama utla bagetě hlavu. „Byli jsme spolu na vynikající večeři. Vůbec neměl v úmyslu oznámit mým rodičům, kde se právěnacházím.“

„Pch! A ty tomu lháři věříš?“

„No, to se teprv uvidí, kdo je tady lhář,“ prohlásila zlověstně. „Vzpomínáš si na ty okolnosti, které doprovázely zadržení mého pasu na poště v Ukiahu? Matka šla tenkrát najisto.“

„Samozřejmě, miláčku. Nezapomeň, že já sem byl ten, kdo musel tvého otce postřelit, jen abys ten pas dostala zpátky.“

„Vždycky jsem si myslela, že to byl Vijay, kdo rodičům prozradil mé plány, ale včera mě ujistil, že se mýlím.“

„Snad si nemyslíš, že by to přiznal. Udal tě rodičům, protože nechtěl, abys odjela z Ukiahu.“

„Nepochybuji o tom, že přesně toto byl motiv provinilé strany,“ odpověděla. „Jediná další osoba, jíž jsem se se svými plány svěřila, byl jistý Rick S. Hunter.“

„Ale já chtěl, abys utekla, miláčku. Chtěl sem přece jít s tebou!“

„Tak se mi to tenkrát zdálo. A tehdy jsem také neměla důvod pochybovat o upřímnosti pana Huntera.“

„A dodnes nemáš, miláčku!“

„Jenže se ukázalo, že ten zdánlivě upřímný a přímočarý Rick S. Hunter je ve skutečnosti prohnaný a nevyzpytatelný Nick Twisp – Dsoba, která o sobě věděla, že se není schopna naučit francouzsky. Lingvisticky hendikepovaná osoba asi nebude chtít dlouhodobě žít v jiné tiež anglicky hovořící zemi, není-liž pravda?“

„Ale to je ryzí paranoia, miláčku. Vijay tě navedl proti mně. Samotná moje fyzická přítomnost zde ve Francii a s tebou – ženou, kterou miluji – celou tuhle fikci vyvrací. Zmínil sem se někdy o tom, že bych :htěl odjet? A nemám snad tři zaměstnání, abychom to tady zvládli?“

V azurovejch očích se jí mihl plamínek pochybností.“

„Takže popíráš, že bys mě zradil?“

„Stoprocentně, Sheeni. Čas od času sice můžu bejt nevypočitatelnej, ale ten skutečnej intrikán je Vijay. Je to krysa převlečená za kamaráda. Jen si vzpomeň na ten zfalšovanej dopis, co ti poslal – měl být údajně ode mě z Indie. Ten člověk se nezastaví před ničím. Miluje tě a udělá a řekne cokoli, jen aby s tebou moh být. Ví, že jeho dny v Paříži sou sečtený. Pak se vrátí do Ukiahu, kde mu nic nezabrání v tom, aby na tebe opětovně rodičům práskl, kde si.“

Sheeni zuřivě mazala bagetu máslem.

,>Někdo tady lže,“ odpověděla a nožem ukázala mým směrem. „A já jsem rozhodnuta zjistit, kdo. to je.“

18:42 Manželka je opět pryč. Dal sem si osamělou večeři v místní palačinkárně. Byste nevěřili, co všechno sou Francouzi ochotni nechat si do palačinky zabalit. Francois během jídla opět zvažoval čím dál brutálnější ukončení života jednoho indickýho sukničkáře, kterej mi rozbíjí rodinu.

20:15 Sobotní večer v Paříži, všemi opuštěnej, bez rande, bez televize, bez knihy, bez manželky, bez nikoho, nula od nuly k nule, prostě nic, vůbec nic. Můj život zřejmě dosáhl dna velmi hlubokýho a smradlavýho septiku. Končím s psaním, přemohla mě deprese.

NEDĚLE, 13. ČERVNA

Včera v noci manželka opět přišla domů hodně pozdě. Pusu mi zase nedala. Ráno spala dlouho, pak se šla vykoupat a to všechno zády ke mně. Abych si udržel tvář, Francois předstírá lhostejnost vůči těmto projevům přezíravosti. Když sem se vrátil z věnčení Maurice, cpala se sýrovou omeletou a četla žabácký noviny.

„Tak jak ti chutná omeleta,“ zeptal sem se a nalil si kafe.

„Skvělá. To struhadlo na sýr je výborná věc.“

„To rád slyším.“

Sheeni se opět ponořila do čtení.,

„Tak co muzea včera?“ zjišťoval sem.

„Velmi poučná. Navštívili Jsme Musée Carnavalet. Vijay umí opravdu ocenit historii a kulturu Francie.“

Jo, napadlo mě, stejně jako ji oceňovaly oběti gilotiny – ale jen do okamžiku, než čepel žuchla dolů.

„Hm, to rád slyším,“ odpověděl sem. „A co novýho doma?“ .Jako co?“

„Nevím. Jak se daří jeho sestře?“

„Nic moc. Zdá se, že Trent se zapletl s tou tvou Soňou Klummplatzovou. Mezi ním a Apurvou to musí být opravdu zlé. To je tak, když manželka nenabízí dostatek stimulace, aby se manžel nemusel zahazovat s tvou bývalou přítelkyní.“

Rána pod pás. Pravda je taková, že Trent vstoupil do kontaktu se Soňou jen proto, aby z ní vytáhl adresu Sheenina vězení pro neprovdaný matky. Tuto pravdu však musím před Sheeni skrývat pro případ, že by si ji jeho galantní oběť interpretovala jako důkaz pokračující lásky. Rozhodl sem se pro trošku jinej postup. „Hm, Trent po Soni jel už dlouho.“

„Odkdy?“ chtěla vědět.

„Nevím. Hodně dlouho. Tak mi to aspoňříkal.“

„Tomu nevěřím.“

„A proč si myslíš, že s ní tak často tancoval na vánočním plese? A proč z toho byla Soňa tak vedle, když ho načapala v horký lázni s Apurvou? On ji prostě byl nevěrnej.“

„Trent Preston přece neletí na tlustoprdky!“

„Já nevím. Fakta sou fakta. Interpretaci nechám na tobě. Co budeme dělat dnes, drahá?“

„Ty si dělej, co chceš. Já jdu za Vijayem.“

Manželskej život. Některý dny nejsou o nic horší než malý mechanický drtič koulí používanej španělskou inkvizicí.

21:15 Místo abych trčel doma a zvažoval sebevraždu, šel sem Reině pomoct s přípravou jejího cirkusovýho karavanu na letní turné. Napakovali sme vůz čistícíma prostředkama, jídlem a užvaněnyma ptákama a víkendovou dopravní špičkou sme se procpávali jižním směrem do nevýrazný předměstský čtvrti Vitry-sur-Seine. Její karavan stál na oploceným dvoře špeditérský firmy. Byl poměrněvelikej (asi tak 8 metrů), ale lehčí konstrukce než ty americký, s rozevlátýma evropskýma křivkama a vkusně zařízeným interiérem. Vpředu byla jídelna, pak vestavěná kuchyňka, následovala obvyklá miniaturní koupelna s velkou skříní naproti a útulnou ložnicí vzadu. Na skromný bydlení pro jednoho to nebylo špatný, ale Reina tu šťastně žila mnoho let společně se svým otcem a bratrem.

„Kde ste tady všichni spali?“ zeptal sem se.

„Táta a Dušan se dělili o ložnici a já spávala tady vpředu na rozkládacím gauči. Lidé od cirkusu nejsou zvyklí na nějaké velkésoukromí. Žilo se nám tu pohodlně, ale to víš, že jsem někdy snila o vlastním pokoji ve skutečném domě. Od toho neštěstí jsme to tady odstavili, a tak je to trochu zanedbané.“

Zatímco sem pumpoval čtyři prázdný pneumatiky ruční pumpičkou, Reina se pustila do úklidu zaprášenýho vnitřku. Její upovídaní ptáci nás pozorovali z klecí postavených na zadních výklopných dveřích mercedesu. Bohužel tu nebyla žádná hadice, tak sem musel z kohoutku napustit vodu do kbelíku a trochu ten zaprášenej karavan ošudlit houbou zvenku. Paříž může být Město světel, ale ve vzduchu tu lítá spousta sajrajtu.

K obědu sme si u malýho jídelního stolku dali salát, chutnej houbovej nákyp a červený víno. Víno mi brzy stouplo do hlavy a já na Reinu vychrlil všechny svý manželský trápení. Naslouchala mi se zájmem a zamýšlela se nad mým strastiplným osudem.

„Ale to vůbec nevypadá tak, že by o toho kluka měla romantický zájem,“ poznamenala.

„Proč myslíš?“

„Z toho, cos povídal. Možná še cítí osamělá a jen má radost ze společnosti starého známého. Je fakt, že vůči tobě příliš ohleduplná není.“

„Je to pro ni dost typický.“

„Neznám tvou ženu, ale umím si představit, že život v cizí zemi, svatba a těhotenství mohou být v souhrnu poměrně stresující záležitost. Ale jsem si jista, že tvoje žena tě miluje a váží si tě.“

„Tak ty si myslíš, že bych měl vůči ní být trochu shovívavější?“

„Já si myslím, že tento svět nabízí příliš mnoho laciných rad. Když mi po té nehodě bylo zle, každý mi říkal, co mám a nemám dělat.

Chvílemi to bylo značně únavné. Lidé mají dělat to, co jim připadá správné.“

Vítaný ujištění, který by se třeba mohlo vztahovat i na momentální situaci. I v uprášený zástěře s šátkem na hlavě byla nesmírněžádoucí. V neděli odpoledne byl špeditérskej dvůr opuštěnej, široko daleko jen my dva, úplně sami a útulná ložnice jen na pár kroků. Držel sem na uzdě Francoisovy alkoholem zjitřený smysly a mrzutěpřemýšlel, zda i Sheeni se nachází v podobně těsný blízkosti lákavý postele. Sníží se Vijay k tomu, aby svedl těhotnou ženu svýho úhlavního nepřítele? Hm, řečnická otázka.

Zbytek odpoledne sem strávil v ještě těsnější blízkosti ložnice i svý zaměstnavatelky. Pomáhal sem jí montovat a věšet police na ptačí klece ve skříni v chodbičce. Ona držela, já vrtal a šrouboval. Těsnej prostor, tělo na tělo, její kouzelná vůně... Některý páry prožijou celý líbánky, aniž by se k sobě dostaly tak blízko. Policovej systém byl vyrobenej ve Francii, takže se vzpíral veškerejm představám logický montáže. Uondáni jeho nepochopitelnostma a ovíněni červeným, nezvládli sme to a dali průchod bouřlivým záchvatům smíchu. Vyměřovat umístění konzol, když se u toho člověk řehtá jak idiot jen milimetry od někoho, kdo tak krásně voní, je fakt těžký.

22:15 Moje žena byla kupodivu doma dřív než já. Když sem vstoupil do dveří, vzhlédla od rozečtený knihy.

„Kdes byl?“ zeptala se odměřeně.

„Venku. A co je todle?“

Na zdi u dveří bylo připíchnutý cosi, co tam dřív nebylo. Rukou psanej dokument jakýmsi divně hnědým inkoustem a zakončenej rozevlátým podpisem jakýhosi Vijaye Joshiho.

„Jak vidíš,“ řekla Sheeni, ,jde o Vijayem podepsané prohlášení, že mě nikdy nezradil. Napsal to vlastní krví.“

Fujtajbl. Takže vegetariánskej pacifista si začal pouštět žilou.

„Je to důkaz jeho neuvěřitelné statečnosti,“ dodala Sheeni.

„Ale poměrně špatnýho vkusu,“ dodal sem zase já. „Doufám, že se

zařízl hodně hluboko do krční žíly.“ Mou ženu to nepobavilo. Chladně se ušklíbla. Naštěstí pro všechny zúčastněný sem Francoisovi vlastním tělem zabránil v rázný odpovědi

na tuto provokaci. Chtěl to čistě, rychle a jednou provždy vyřešit německým řeznickým nožem.

PONDĚLÍ, 14. ČERVNA

Zatím žádnej šek od ségry. Deseitisícová odměna za námahu spojenou s vydyndáním peněz od Sheeni už měla být dávno tady. A není tu ani moje takzvaná manželka, protože se opět fláká s tím, však víte kým. Jak dlouho ještě bude Rick S. Hunter dostávat od života jen samý kopance do koulí? Kdyby se jednalo o Nicka Twispa, to bych dokázal pochopit. Ale dobře vychovanej Rick není typ člověka, kterej přijme rány osudu apaticky. Domovnickou otročinu sem dneska vykonával bez kouska nadšení. Osoby v tomto citovým rozpoložení by neměly být nuceny k likvidování zbytkůvíkendovejch radovánek cizích lidí. Na pár nájemníků sem vycenil zuby, naházel popelnice na chodník v neuspořádaný řadě, odflákl vytírání vstupní haly a hodil vulgárním gestem po kolemjdoucím Frantíkovi, kterej pobouřeně ukazoval na Mauricův čerstvej bobek na chodníku. Dnešní plán výuky francouzštiny: jak se řekne „polibte si“.

ÚTERÝ, 15. ČERVNA

Konečně přátelskej ženskej hlas. Škoda, že musel patfit Connii, která mi opět ve dvě hodiny ráno sdělovala důležitý informace. Za dobré chování byl právě na podmínku propuštěn trestanec Paul Saunders. Protože se potřebuje vzpamatovat z traumatickýho pobytu ve vězení, přijal její pozvání na krátkou luxusní dovolenou.

„To je od něho hezký,“ zíval sem usazenej na záchodovým prkýnku v komoře. „Vyrážíte do Palm Springs?“

„To těžko, Ricku. Musím dostat Paula na nějaký hodně romantický místo daleko od Lacey a té tvé vyčůrané sestry. Jedeme do Paříže.“

„Jedete kamže?“

„Přijedeme v pátek. Myslím, že až Paulo uvidí, jak je jeho sestra šťastně vdaná, určitě se nad touto životní alternativou vážně zamyslí.“

Ve snaze vyvést Connii z omylu, sem jí povyprávěl poslední vývoj událostí.

„To je ale opravdu nemilé, Ricku. Takže ona s tebou už několik dnů nemluví?“

„V podstatě ne. Poslední, co mi včera večer řekla, bylo: Nedotýkej se mě, ty odpornej degene!“

„Ach bože. A ty nemáš po ruce žádný důkaz, žes ji nezradil, viď?“

„No, nemám.“

„A proč nemáš? A jo, už to chápu.“

„Tenkrát se mi zdálo, že to tak bude nejlepší pro všechny zúčastněný, Connie. Tak sem prostě změnil hlas, aby to znělo, jako že volá Vijay.“

„Teď už tomu rozumím dokonale, Ricku. Musíme něco udělat, abychom ji dostali ze sféry vlivu toho indickýho čmuchala.“

„Dokonce sem zvažoval, že ho žduchnu z nejvyšší plošiny Eiffelovky.“

„S tím ještě chvíli počkej, Ricku. Zjistím, co by se s tím dalo dělat na našem konci.“

„Tak jo, Connie. Jak si daleko s tím dohazováním doživotní blaženosti mezi Dogem a Lacey?“

„Moc se mi to nedaří. Dogo se zatím nechytá. Zdá se, že má svoje plány. Teď momentálně zuří, protože matka se chce stát mecenáškou tvýho otce. Proč ses mi nikdy nezmínil, že ten debil píše romány?“

„Taky že žádný nepíše. Jeho jediný veledílo skončilo na straně12.“

„No, moje matka zvažuje, že mu zafinancuje jeho nejnovější projekt. Má to být světový bestseler, naprosto zásadní román o čivavách. Už se k ní nastěhoval do hostovského pokoje a dokonce jí předvedl jakýsi nástin.“

Tak aspoň jeden Twisp se konečně propracoval k spisovatelský dráze. Jen do toho, táto!

16:45 Od ségry pořád žádnej šek. Pokud nedojde zítra, budu nucenej jí zavolat a anonymně telefonicky proklít toho jejího fagana. Poté co sem hrubě setřel Alphonse a zesměšnil jeho žádost pronesenou primitivní angličtinou, abych mu umyl auto (za mizerný dva euráče!), přišla jeho přítelkyně a vytáhla mě na odpolední procházku. Zatímco sme se procházeli po bulváru Raspail, vysvětloval sem jí, jak se ze všeobecně oblíbenýho domovníka stal mrzout, kterej nesnáší Paříž. Hluboce se mnou soucítila a ujistila mě, že přece všichni vědí, že první rok manželství je ten nejobtížnější. Řek sem jí, že budu rád, pokud to zvládnu dotáhnout aspoň na dva měsíce bez toho, že by došlo k závažnýmu trestnímu činu.

Babette navrhla, abychom se pokusili dostat mý manželský trápení do správný perspektivy a v rámci této terapie navštívili jednu z těch méně obvyklých turistických atrakcí. Za 5 eur sme sestoupili po točitejch schodech do hlubokýho podzemního šera, rozsvítili vypůjčený baterky a vydali se na dlouhej výlet pařížskýma katakombama. V těchto starobylých vápencových prostorách sou hromady do výšky naskládaných vybělených kostí (a lebek) šesti milionů dávno mrtvejch pařížskejch nebožtíků. Ani v těch nejsadističtějších představách, v nichž mi Francois předkládá, jak zatočíme s Vijayem, sem nikdy neuvažoval o smrti v tak masovým měřítku. Místnost po místnosti se kosterní pozůstatky vršily v obrovských haldách za ohradama ze stehenních kostí. Fakt síla. Těch pár turistů, co tam s náma bylo, si netrouflo mluvit o moc hlasitějc než šeptem. Jen pár se jich odvážilo přidušeně se zasmát při pohledu namorbidní nápisy nabízející moudra typu: „Šťastný ten, kdo má hodinu své smrti neustále před očima a připravuje se zemřít každý den.“ Zdálo se, že moje společnice si tyto pocity bere k srdci.

„Když mi každodenní starosti přerostou přes hlavu, hledám tady úlevu,“ prohlásila Babette. „Možná ti to připadá zvrácený.“

„Ani ne. Teda aspoň pokud si odsud netaháš domů suvenýry.“

„To nemůžeš. Při odchodu je každý podroben osobní prohlídce.“

Škoda. Už sem si to maloval, jak tu čubnu žebro, zbarvím je krví a odevzdám své manželce jako důkaz lásky a upřímnosti.

„Všichni tito lidé měli své problémy,“ pokračovala. „Milovali, trpěli a podívej, kde jsou dnes.“

„To mi navrhuješ sebevraždu?“

„Vůbec ne. Právě naopak. Život je dar, který musíme chránit jako oko v hlavě po celou tu dobu, co je nám tady přidělen. Nakonec zjistíme, jako všichni ti tady kolem nás, že naše dny byly příliš krátké.“

Uklidňující filozofie, řekl bych. Ale jedna věc mi tady nesedí. Pročutrácí svůj cennej čas s takovým hňupem, jako je Alphonse?

STŘEDA, 16. ČERVNA

Další nepříjemnej rozhovor u snídaně. Někdy si říkám, jestli mi náhodou nebylo lip, když na mě moje žena mluvila pouze francouzsky. Vijay jí prý sdělil, že na mou hlavu byla vypsaná odměna.

„Co je to za hloupost,“ mávl sem rukou. „Tvůj otec přece nemůže být až tak velkej kriminálník.“

„No, já svého otce znám,“ odpověděla. „Dá se od něj čekat cokoli. Příliš často jsi ho naštval a taky jsi mu ukradl dceru.“

„Ať si ji klidně zase veme zpátky.“

Tenhle žertík nezabral. Moje milovaná si mě přeměřila chladným pohledem.

Odkašlal sem si a pokračoval. „Jakej máš důkaz, že ty obvinění sou podložený?“

„Popíšu ti, co mi řekl Vijay. Můj otec nedávno navštívil Dominika DeFalca v jeho betonárně. Dispečerka jménem Mertice Palmquistová odposlouchávala jejich rozhovor přes domácí telefon. Diskutovali o tom, jak najít jistého člověka jménem Rick S. Hunter a způsobit mu těžkou újmu. Mertice sdělila podrobnosti tohoto rozhovoru Trentovi, ten to pak řekl Apurvě a ta zase Vijayovi.“

„A vy z toho usuzujete, že Hárošův otec má kontakty na mafii, že?“

„Už ses někdy setkal s panem DeFalcem?“ zeptala se.

Bohužel ano. Pokud si vzpomínám, jde o agresivního jedince, kterej už jednoho Twispa málem odkrágloval (málem rozmačkal tatu pod tunama štěrku).

Nejsem schopnej říct, jestli Sheeni schválně přehání, aby mi do hlavy nasadila ještě víc brouků, nebo skutečně věří tomu, že po mnědou placený psychopati. Tak či onak, sem poměrně nesvůj z toho, že Vijay se zná s lidma, který mě hledají, a současně zná mou adresu. To není druh zbraně, kterou s lehkým srdcem dáváte do ruky nepříteli na život a na smrt.

Poté co moje milovaná odešla vstříc dalšímu dnu údajnýho kulturního vyžití s hnusným cizákem, zatelefonoval sem Hárošovi do Ukiahu. Můj srstnatej kámoš se snažil v posteli vychladnout po žhavým večeru sledováním noční televize.

„Dnes sme to s Lanou dělali čtyřikrát, Ricku. To je můj novej rekord. Trochu mě to tam dole bolí. Myslíš, že sem něco chytl?“

„To je jen namožená prostata,“ řekl sem s povzdechem. Uvědomil sem si, že moje kdysi docela vytrénovaná žláza se nejspíš začíná pomalu scvrkávat. „Z toho si nic nedělej. A kde ste to dělali?“

„Naši nebyli večer doma, tak jsme šli ke mně do ložnice. Laně se to líbí mnohem víc než na zadním sedadle falcona.“

„Měli byste si dát majzla. Na polstrování, víš. To auto už má muzejní cenu.“

„Stejně bych raděj camaro. Ale děláme to dycky na dece. A co u vás, Ricku?

„Skvělý. Děláme to vlastně furt, dnem i nocí,“ lhal sem. „Franku, moh bych ti položit osobní otázku?“

„Sem s ní.“

„Má tvůj otec něco společnýho s podsvětím?“

„Myslíš jako s mafií? To určitě ne, Ricku.“

„To rád slyším. Takže kolem vás nikdy nikdo z federálky nesmiřoval?“

„U nás nikdy. To si asi pleteš se strejdou Salem.“

„A to je kdo?“ vyděsil sem se.

„No, on je to vlastně strejda mýho fotra. Má v Las Vegas prádelnu.“

„To nezní nijak nebezpečně.“

„Je to obrovská prádelna. Perou tam ručníky a ložní prádlo pro spoustu kasin. FBI se o ně začala zajímat, protože se jim v koších na prádlo objevilo pár mrtvol. Ale strejdovi nikdy nic nedokázali. Je to borec. Každý Vánoce mi posílá drahý dárky.“

Tak tenhle strejda Sal se mi vůbec nelíbí. Požádal sem kamaráda, aby se mi nenápadně poptal na pár věcí a že mu během několika dnůzase zavolám.

Sakra. Nechci, aby si někdo myslel, že sem kdovíjak krvežíznivej, ale Francois měl přece jen mířit o něco lip, když už měl jednou našeho tchána na mušce.

14:48 Konečně dorazil ten netrpělivě očekávanej šek. Mizernejch čtyři a půl tisíce! V přiloženým dopisu ségra vysvětlovala, že musela koupit pro Tylera větší kočárek a že o zbývající tři tácy ji připravil náš tata. Dal výpověď! Nejdřív mu nechtěla půjčit ani ň, ale přesvědčil ji, že se co nevidět ožení se zámožnou výrobou pér do nákladních aut. Psala, že pokud nevyhraje v loterii, bude to jedinej Tylerův zdroj financí pro studium na vysoký. Pokud ale spolíhá na to, že z taty někdy něco vyrazí, tak to už aby se můj maxisynovec začal pomalu připravovat na život totálně nevzdělanýho dělňáckýho otroka. Ale i jedna pozitivní zpráva: Joanie píše, že Kimberly a Mario se k mýmu nápadu s blýskavýma kovovýma zubama staví kladně, přestože Mario dává přednost hygienický umělý hmotě s plombama z nepravých drahokamů. Nápad je v každým případě můj, takže z toho snad něco kápne.

ČTVRTEK, 17. ČERVNA

I nadále u nás panuje tichá domácnost. Jen abych si připomněl, jak vlastně hlas mý milovaný zní, nenápadně sem se zmínil o tom, že zítra přijede brácha Paul. Nedala najevo ani trochu nadšení. Ti Saundersovi teda umí být studený čumáci. Když konečně vypadla, spěchal sem na pobočku American Express, kde sem šek vyměnil za hotovost. Euráče sem si ulil odděleně od našich společných fondů do obálky, kterou sem nalepil pod nejspodnější zásuvku prádelníku.

12:47 Něco se děje. Manželka se vrátila domů celá rozmrzelá. Jistej hnusnej cizák se na ni vybod. Měli se sejít v Musée des Arts et Métiers, ale ten pitomec se tam neukázal. (Člověk by si myslel, že všechny muzea v Paříži už musí mít prochozený, ale zdá se, že jejich počet je nekonečnej. Pokud Frantíci tolik opovrhují turistama, pak nechápu, proč jim poskytují tolik atrakcí?)

Vzhledem k tomu, že se mé manželce najednou vytvořilo místečko v nabitým společenským programu, pozval sem ji na oběd, ale dala přednost vyžebranýmu obědu u Babette. Doufám, že moje velšská kamarádka utrousí pár pochvalnejch slov na adresu zapuzovanýho manžela.

19:35 Po Vijayovi jako by se země slehla. Manželka byla zjišťovat situaci na studentských kolejích a dozvěděla se, že si pro něho dnes ráno přišli. Kdo? Francouzská státní policie přece. Moje milovaná mi tuto novinku oznamovala obviňujícím tónem.

„Ale Sheeni, jako bych já moh mít na francouzský policajty nějakej vliv! Probuď se!“

„Ty o tom opravdu nic nevíš?“

„Akorát to, cos mi řekla, miláčku. Vůbec nic o tom nevím, ale musím říct, že mě to nesmírně těší. Tomu kreténovi to patří.“

Reakci svý milovaný zde zapisovat nebudu, neboť přenášením každý z těch urážlivých slabik na papír bych jen zbytečně prodlužoval palčivou emocionální trýzeň, již mý duši způsobila.

PÁTEK 18. ČERVNA

Od rána sem jak na jehlách. I během věnčení Maurice a tahání klecí s ptákama sem cejtil, že hladina stresu v mým těle je vysoko mimo normu. Myslím, že bych měl začít kouřit nějakej uklidňující halucinogen. Možná by mi moh Hároš poslat trochu trávy z Laniny zahrádky.

Výsledkem dopoledního pátrání mý milovaný je zjištění, že Vijay se už nevrátí. Deponovali ho! Tak, a s plány na léto má utrum. Za tuto „obludnou nespravedlnost“ sem i nadále obviňován já. Osobně si myslím, že by mohlo stačit, když mě Sheeni stíhá plamennou nenávistí za skutky, který sem skutečně provedl. Ale za něco, v čem sem nevinně? Řek sem jí, že jestli toho nenechá, budu nucenej udělat něco, čeho bychom mohli oba pozdějc litovat.

„A to jako co?“ chtěla vědět a jemné nosní dírky se jí při každým nádechu doširoka rozevíraly. .

„Jako třeba... třeba... vyhodit ten tvůj zasranej psací stroj oknem!“

Mrskla po mně něčím, co se nedalo interpretovat jinak než jako pohrdávej úsměšek.

„A co kdyby dole na chodníku spadl na hlavu úplně nevinné osobě a třeba ji to zabilo!“

To mě nenapadlo. Na okamžik sem se musel zamyslet.

„No, tak bych si na to vzal rukavice.“

„Nemáš žádné rukavice, hlavo skopová. Ale jinak je to přesně tvůj styl: svůj odporný zločin hodit na krk někomu jinému.“

„Nebyla bys v tom sama, drahá. Nezapomeň, že na něm sou i otisky Bernarda Boccata.“

„A co ten nešťastný prodavač, od kterého jsem to koupila?“

„I jeho bych nechal poslat pod gilotinu.“

Typická manželská hádka. Jak snadno se při nich přeskakuje z tématu na téma.

17:38 Volala Connie. Už sou tu. Přestože letěli první třídou, která je nonstop devatenáct hodin zahrnovala prvotřídní péčí, cítí se unavení a celí zmatení pásmovou nemocí. Rozhodli se zapadnout do svýho luxusního pětihvězdičkovýho hotelu a ozvat se nám až zítra. Popřál sem jí, ať se mají, a jen tak na okraj sem se zmínil o tom, že u Hunterových je atmosféra pořád hluboko pod bodem mrazu.

22:31 Oprýmkovanej hotelovej poslíček dorazil v době večeře s úhledným balíčkem od slečny Krusinowský. Dal sem mu spropitný 50 euráčů a nedočkavě otevřel krabici. Obsahovala audiokazetu a vzkaz od Connie, abych si ji se svou ženou poslechl. Řečenou osobu sem našel v sousedním bytě, jak si povídá s jistým trpajzlíkem. Neochotně se omluvila a vrátila domů. Strčil sem kazetu do přehrávače a ozval se záznam následujícího telefonickýho rozhovoru:

Sheenina matka: „Ale proč nepřijedeš za námi do Ukiahu, Paule?“

Paul: „Vždyť ti říkám, že přijedu, ale až se vrátím. Chci jet s Connií do Mexika. Trochu se tam poohlédneme po Sheeni.“

Sheenina matka: „Už jsem to vzdala. Hledali jsme, kde se dalo, ale je to příšerná země. Úřady nehnou prstem, ani když je člověk podplatí. A proč jedeš s tou šílenou polskou Asiatkou?“

Paul: „Bylo by ti milejší, abych se vrátil k Lacey?“

Sheenina matka: „Ježíš, to ne! Ta je ještě horší!“

Paul: „Ještě jsem se tě chtěl zeptat, jak jsi vlastně zjistila, že se

Sheeni snaží získat pas a vzít roha?“

Sheenina matka: „Nejsem tak hloupá, jak si myslí. Spřátelila jsem se s tím Vijayem a on mě o tom včas informoval. Doufala jsem, že se mu podaří přesvědčit tu svou nemožnou sestru, aby nechala chudáka Trenta na pokoji. Ale Vijay se ukázal stejně nespolehlivý jako zbytek jejich famílie. Všechny by se patřilo poslat zpátky do Indie.“

Kliknutím sem zastavil přehrávač a pohlédl na svou manželku. Vzdychla si a setřela slzu.

„Jestli si myslíš, že ta páska je podvrh,“ řek sem, „tak se mýlíš.“

Moje milovaná vstala z gauče, strhla ze zdi Vijayovo krví psaný prohlášení, roztrhala ho na kousíčky. Na ty úplně nejmenší ždibíčky. Pak mi padla do náruče.

Velmi uspokojivý až triumfální pocit, musím říct.

SOBOTA, 19. ČERVNA

Rovných šest týdnů manželský extáze. Tyto slavnostní výroční rána mám nejraději. Probudil sem se jako zastará: v dokonalým propletenci s mou milovanou. V noci sme toho proplítání pořád neměli dost. Pudily nás k sobě síly vymykající se naší kontrole. Smířili sme se s nevyhnutelným a opět řádili jak králíci. Moje dřímající prostata se postavila k problému přímo hlavou a i Sheenin ženskej protějšek se zhostil úkolu na jedničku. Nechápu, jak někdo takhle žhavěj v posteli (byť přerušovaně), může být tak ledověchladnej, když se naštve. Sem pevně rozhodnutej držet se odteď jen tý její pozitivnější stránky.

Po nenucený společný koupeli sme to tak tak stihli přijít včas za Connií a Paulem do jejich elegantního secesního hotelu, kterej není daleko (jedině snad z finančního pohledu) od bulváru Raspail. Jedinej krok v honosným vestibulu stačil na to, abych se cejtil jako sedlák, kterej tu nemá co pohledávat. Ještě víc mě zdeptalo, když mi moje milovaná sdělila, že během druhý světový války hotel sloužil jako ústředí gestapa. Při cestě hochnóbl výtahem do nejvyššího patra sem zvažoval, kolika statečnejm odbojářům dělali v tyhle budověmanikúru kleštěma.

Na naše zaklepání otevřel usmívající se Paul. Potřásl mi rukou a svou mladší sestru obdařil ledabylým objetím. Hnízdečko lásky vypadalo jako kulisy filmu ze třicátejch let s všema těma dekorativníma křivkama a extravagantně moderním nábytkem. Lesklý kaskády stříbřitýho saténu padaly na obrovskou kulatou postel, která nesla všechny stopy vysilujícího zápasu. Člověk moh jen spekulovat, kolik bohatých a slavných osobností si to na těch mohutně odpruženejch matracích rozdávalo.

„Jsi hrozně hubený, Paule,“ řekla Sheeni.

„Hm, zato ty ani ne,“ odpověděl.

A měl pravdu. Sheeni se začala viditelně kulatit.

„Ani mi to nepřipomínej!“ řekla otráveně.

Connie nás oba objala. Měla na sobě elegantní pařížskej model vysokýho standardu a vypadala jako chodící pytel peněz. Žádný barevný kontaktní čočky, protože Paul dává přednost původní polský modři. Ten kontrast modrejch očí s její umělecky vymodelovanou asijskou fyziognomií je pro mě vždycky šok. (Sheeni v soukromí jejich vášnivýmu vztahu říká „umělý křížení plemen“.)

Zdvořilá konverzace, dokud Connie neskončila se svou náročnou toaletou.

„Tak, Paule,“ řekla moje milovaná., jak bylo ve vězení?“

„Nic moc příjemného, ale člověk se hodně naučil. A co život manželský?“

„Popsala bych to asi stejnými slovy,“ odpověděla.

Connie se na mě obrátila s otázkou v očích. Usmál sem se a nenápadně ji informoval zdviženým palcem. Moje všímavá žena to samozřejmě nenechala bez odezvy, zamračila se a vyplázla na mějazyk.

Bohatě sme posnídali v nóbl jídelně. Taková elegance! Taková vytříbenost! Takový ceny! Connie pak nonšalantně podepsala účet, kterej jí nepochybně přičtou k předchozím i následným horentním sumám. Vynalézavej Francois si z toho vzal ponaučení. Když je člověk v cizím městě úplně bez vindry, nejrozumnější způsob přežití je ubytovat se v nejdražším hotelu, zbouchat všechno, co nabízí exkluzivní kuchyně, podepsat účet a nenápadně se vypařit.

Protože pro Paula je to první návštěva Paříže, jeho sestra byla plná nápadů, kam se „prostě musí jít podívat“. Connie nám vyjmenovala seznam aktivit, který si na dnešek připravila. Nejdřív musí o francouzským hlavním městě získat celkovej přehled, k čemuž jim poslouží projížďka limuzínou s průvodcem. Potom se projedou po Seině na soukromý jachtě s předplaceným obědem. Pak se vrátí do hotelu a po odpočinku a drobném občerstvení půjdou na večeři do restaurace na vrcholu Eiffelovky, po čemž bude následovat návštěva nejexkluzivnějšího pařížskýho jazzovýho klubu.

„To zní docela zajímavě,“ připustil sem.

„A co dnes máte v plánu vy?“ zjišťovala Connie.

„Nejdřív oškrábu nejnovější graffiti z průčelí našeho domu,“ odpověděl sem.

„Já půjdu nakoupit něco k jídlu,“ přidala se moje milovaná. „Pak si vyperu prádlo.“

Connie se na mě kysele podívala. Sakra, já zapomněl. Měl sem přece za úkol ukázat manželství v tom nejlepším světle.

Než sme odešli, podařilo se mi vzít si Paula stranou a poptat se ho, zda si myslí, že moje maličkost je skutečně terčem předplacenejch vrahů. Zamyslel se a pak řekl, že vzhledem k tomu, že po mně jde „tolik lidí“, je těžký se v nich vyznat. Tak to nejsou zrovna ty správný slova útěchy, v který sem doufal.

17:25 Opět drobná rozmíška s mou milovanou. Vyprala si prádlo, ale vyprat to mý odmítla, přestože já, kdykoli du do prádelny, vždycky vemu i to její. Řekla mi, že nutit ji do péče o mý špinavý spoďáry a fusakle by byl „poslední hřebík do rakve milostného vztahu“. Myslím si, že by neměla bejt tak cimprlich. Já osobněvždycky prožívám mírný erotický rozechvění, kdykoli se dotýkám jejích kalhotek nebo podprsenky.

20:47 Další telefonát Hárošovi DeFalcovi. Bůh ví, na kolik tyhle mezinárodní hovory přijdou. Chtěl sem vědět, co novýho.

„Tak sem se fotra ptal, jestli náhodou neslyšel o nějakým chlápkovi ménem Rick S. Hunter. Panebože, já s ním tak nerad mluvím.“

„To každej našeho věku. Já s tatou nemluvím skoro vůbec. A co říkal?“

„Řek, abych ten svůj obrovskej šňupák nestrkal do jeho věcí. A zeptal se mě, jestli náhodou nevím, kde by ten zkurvysyn mohl bejt.“

Sakra! „A cos mu řek?“

„Řek sem, že nevím, ale nejsem si jistej, jestli mi uvěřil.“

Zatmělo se mi před očima. V nejvyšším stupni zoufalství sem Hároše zapřísahal, aby okamžitě zavolal strejdovi Salovi.

„Když já fakt nevím, Ricku. Ještě nikdy jsem mu nevolal. Akorát posílám děkovný dopisy za vánoční dárky. Máma mě dycky přinutí.“

„Prostě mu zavolej, Řekni mu, že Rick S. Hunter je tvůj blízkej kámoš a že bys nerad, aby se mu něco stalo.“

„Když já fakt nevím, Ricku. Hele a nedlužíš mi ňáký prachy?“

Ti Amíci sou čím dál větší vyžírky. Řek sem mu, že pokud zajistí, aby mi jeho strejda dal pokoj, pošlu mu šek na tisícovku.

„Ale já to chci v dolarech, Ricku. Ne aby tě napadlo poslat mi tisíc pesos.“

Jasně, klidně tisíc dolarů. Pak se mě zeptal, jestli sem už slyšel poslední drby? Že přej Vijaye deponovali.

„Myslíš jako z Francie? Jo, to už sem slyšel.“

„Nejenom z Francie, Ricku. Nepustili ho ani do starejch dobrejch Států.“

„Nepustili!? A kde je teď?“

„Narvali ho do letadla a poslali zpátky do Indie. Tam teď asi tvrdne. Jeho rodina z toho dělá ohňostroj. Dostali se dokonce na první stranu místních novin i s fotkou. Je na ní taky Trent, jak se snaží uklidnit Apurvu, která má v ruce odpudivej obrázek svýho bráchy. Teda řeknu ti, vypadá na něm jako někdo, koho bych ve svý zemi viděl jen hrozně nerad.“

Takže Vijay je zašitej v Indii! Je to sice pěkně daleko, ale nedělám si iluze, že by ta zmije přišla o svý jedovatý zuby. Nepochybně je taky dost nasranej.

NEDĚLE, 20. ČERVNA

Nechali sme si náš společenskej kalendář otevřenej pro možný vycházky se zazobanýma turistama, ale žádný pozvání nepřišlo.

Přisuzuju to tomu, že když je člověk na romantický dovolený v Paříži, kdy navíc každou chvíli čeká, zda na něj odněkud nejukne nabídka k sňatku, vystačí si k tomu ve dvojici. Ve čtverce je už přecpáno. Sheeni se poflakovala po šestým patře a zapřádala hovor s různýma souseda (kromě Reiny, samozřejmě). Přeskládal sem nábytek tak, aby už postel nebyla na ráně, kdyby k nám náhodou vtrhla tlupa ozbrojenců. V sedm hodin večer sme si řekli, „ať se dou vycpat“, a šli na večeři. Palačinku sem si tentokrát dal s kousky pečenýho kozího sýra. Nebyla špatná, ale osobně bych dal přednost nefalšovanýmu cheeseburgru s hranolkama. Ne, samozřejmě že sem Sheeni nesdělil, co se přihodilo jejímu deportovanýmu vlezdoprdelkovi. A sem rozhodnutej být v neustálým střehu pro případ, že by se s ní ten hnusnej cizák pokusil spojit. Stejně pořád nechápu, jak mi moh uniknout Trentův dopis. Cenzura pošty vlastní ženy je prvořadou povinností každýho rozumnýho manžela.

PONDĚLÍ, 21. ČERVNA

Sheeni neuváženě pozvala svýho bráchu a Connii k nám na večeři. A ještě něco horšího: pozvala zároveň i Seňora Nuneze, přestože vlastníme jen čtyři rozviklaný židle. Přinese víno, svou oblíbenou sedačku a akordeon. Čertví co bych rněl uvařit. V bytě není jediná kuchařka a navíc ani nebudu mít čas kvůli těm nekonečnejm domovnickejm povinnostem. Náš kuchyňskej kout je navíc špatnej vtip. Jediná věc, na kterou tam mám dostatečný vybavení, je podřezat si žíly. Tak se modlím, aby – pokud si už mají mafiáni pro mě přijít – tak učinili ještě dnes dopoledne. Ušetřili by mi tím spoustu námahy.

23:48 A je to za náma. Sporák nevybuchl, kuchař si nic důležitýho neuřízl, ani jeden z hostů zatím neskončil v nemocnici s otravou. Celkem vzato, naše první společenská večeře se dá nazvat úspěchem. Připravil sem chutný plat dujour, což bezesporu zní dostatečněfrancouzsky, i když se vlastně jedná jen o špagety s karbenátkama (čekali ste blanquette de veau, co?). Zhasli sme všechny světla a zapálili spoustu svíček, naťřepali polštáře, z komory odstranili hory hader a rádio naladili na tu nejmíň urážející hudbu.

Jako první dorazil Seňor Nunez, oděn v zeleným sametovým kvádru. Ochutnal mou omáčku a trochu ji dokořenil, čímž dosáhl mistrovskýho výsledku. Začínám si myslet, že jediný, co ten chlap neumí, je hrát slušně košíkovou.

O něco později se doškobrtala Connie s Paulem, úplně vysílení po nekonečných šesti patrech výstupu. Brzy ale ožili, když Seňor Nunez nalil víno a Sheeni se jala nabízet sýrový jednohubky. Paul poznamenal, že náš byt je mnohem hezčí, než byla jeho cela v L. A. Connie zase přihodila, že výhled z okna je „bezesporu vysokohorský“. Oba si skvěle rozuměli se Seňorem Nunezem, kterej přesto, že je tak osamělej, umí bejt docela společenskej maník. Paul ho vyhecoval, aby nám něco popovídal ze života u cirkusu, a netrvalo dlouho a naši hosté padali smíchy ze židle. Moje milovaná byla, jako obvykle, přímo u vytržení a hltala každý jeho slovo (což v mým případě nikdy nedělá).

Když později Sheeni míchala salát, podařilo se mi vyměnit s Connii pár slov na téma deportovanýho Vijaye.

„Na pár míst jsem zavolala,“ řekla, „a oni se už o něj postarali.“

„A kams zavolala?“ zeptal sem se ohromeně.

„Kolegům svého otce, Ricku. Jak si asi myslíš, že jsme mohli až tolik zbohatnout na výrobě pér do náklaďáků?“

„To netuším, Connie. Jak?“

„Výrobou pér pro vojenská vozidla přece. To je asi osmdesát procent naší výroby. Takže přirozeně máme pár kontaktů na správných místech. A tam stačí, když uslyší zaklínadlo radikální islámský aktivista, a už jim stojí uši v pozoru.“

„Ale Vijay je hinduista.“

„Opravdu? Pokud se bude hodně snažit, třeba se mu podaří najít takového imigračního úředníka, který ten rozdíl pochopí. Do té doby se ale zřejmě do Francie nepodívá.“

„Ale ani do Států, Connie. Naši ho deportovali do Indie.“

„Aspoň si trochu zopakuje základy vlastní kultury. Můžu ti něco poradit, Ricku?“

„Jasně.“

„Toho sexy trpaslíka drž co nejdál od své ženy.“

„Už delší dobu dělám, co můžu!“

Po večeň Seňor Nunez přinesl saxofon a společně si s Paulem zahráli.

Znělo to tak úchvatně, že Boccatovci se pozvali k poslechu, k flirtování s přítomnýma dámama a pak nám ještě pomohli dorazit víno. Mezi jednotlivýma skladbama Connie nasadila svůj čínskej přízvuk a klábosila s Bernardem, kterej byl očividně okouzlen. Pozoroval sem ji, jak pije víno, užívá si hudby, okouzluje Itala a vůči borcovi, po kterým zoufale pálí, si hraje na nepřístupnou – a to všechno najednou. Byl to fakt zážitek pozorovat skutečnou profesionálku v akci.

ÚTERÝ, 22. ČERVNA

Telefon mě probudil zacvrlikáním uprostřed noci. Volala Connie.

„Ahoj Ricku. Díky za večeři.“

„Nemáš zač,“ zívl sem. „Chtělas ještě něco?“

„Když se podíváš pod polštář na gauči, najdeš tam dvě stoeurový bankovky.“

Tak tenhle zajímávej zvyk, kdy po sobě hosti nechávaj prachy, je třeba zavést jako tradici.

„Dík, Connie, fakt moc dík.“

„Chci, abys zítra pozval Paula na oběd. Teda chci říct, vlastně už dneska.“

„OK. Trochu sbližování mezi švagrama?“

„Jo. Objednej něco dobrého a nějaké drahé víno. Chci, abys ho zpracoval natolik, aby se už konečně vyjádřil. Teď co jsem s ním i spala, vím na beton, že je to pro mě ten správný muž.“

„A ty si myslíš, že mám na něj až takovej vliv?“

„Spoléhám na tebe, Ricku. A moje nenarozený děti taky.“

Sakra. Tolik genetický zodpovědnosti navalit na člověka ve dvěhodiny ráno! A to víno mi taky neudělalo zrovna nejlíp.

15:12 Pozval sem Paula na oběd přesně podle Conniinejch instrukcí. Šli sme do další z Hemingwayových oblíbených paluší tentokrát na St-Germain-des-Prés. Nechápu, jak ten chlap stihl vůbec něco napsat, když furt lítal po nějakých hospodách. Už to vidím, jak – až se stanu váženým spisovatelem já – se hordy turistů hrnou do Zlatýho kapra v Ukiahu, aby nasály lacinou asijskou atmosféru, která mě vynesla do výšin literární slávy. Nesmím zapomenout domluvit s číšníkem Stevem nějakou provizi za propagaci jeho podniku.

Méno dnešní restaurace sice připomíná nechutný muší larvy, ale Paul mi vysvětlil, že je inspirovaný dvěma sochama čínskejch obchodníků umístěnýma uvnitř vysoko na zdi. Seděli sme venku, přestože francouzský podniky maj tu drzost účtovat si víc za donášku némlich stejnýho žrádla, jako servírujou uvnitř. Jak totálně neamerické, zajímá-li vás můj názor. Rozhod sem se k riskantnímu kroku, zavřel oči a zabodl prst do jídelního lístku. Ukázalo se, že jde o porci celkem chutnejch plátků nakrájenejch z čehosi o velikosti veverky. Můj host si dal nijak netajuplný mušle s žampionama.

Při žvejkání miniaturního ořezku sem přešel přímo k věci.

„Paule, musíš se oženit – s Connií.“

„Opravdu? A co když nejsem pro manželství ten správný typ, Ricku?“

„Hele, každej se jednou ožení, Paule. A ty ve svejch pětadvaceti seš už dávno za zenitem. Je načase, aby ses začal zajímat o svý geny.“

„Myslíš? Nejsem si tak úplně jist, zda jsem už k tomuto velkému úkolu dorostl. Možná bych měl začít s něčím míň náročným. Co třeba takhle pořídit si kočku.“

„Connie je bohatá. Na hlídaní dětí budeš mít personál. Haranti ti nebudou v ničem překážet. Budeš se jim věnovat akorát pár minut každej večer, kdy je přijdeš vetknout do postýlek a připomenout jim, jaký maj štěstí, že se narodily bohatejm rodičům. To fakt není zas tak hrozný.“

„Maluješ mi tady docela přitažlivý obraz otcovského údělu, Ricku. Ale mám strach, že se ode mne bude očekávat něco víc.“

„Ale stojí to bohatě za to,“ lhal sem, až se mi od pusy prášilo. „A Connie tě miluje.“

„Je to docela milá holka. Ale je tak mladá a už tak rozmazlená.“

„Vyzrálost se neměří v letech, Paule. Connie ví, co chce, a je umanutá to dostat.“

„A co když odolám?“

„Já to vidím asi takhle. Ty seš kus železa – nepoddajnýho, pevnýho, silnýho, seš nezávisle smýšlející ocelověj ingot, kterej hraje jazz. Connie je mocnej a bohatej magnet. Možná tě ten magnet až tolik nezajímá, ale ať se ti to líbí nebo ne, on se tě zuby nehty drží a nepustí. A proti fyzikálním zákonům není odvolání.“

„Takže konečná, Ricku?“

„Jo, Paule. Je načase do toho prásknout a vyslovit se.“

Hrál si s mušlí na talířku a přemýšlel.

„A co když se to manželství nevyvede?“

„Žádná trága. Connii se splní přání a ty získáš kvalitní polsko­americký potomstvo. Možná ty sám za sebe je nebudeš chtít, ale tvoje geny ti poděkujou. Pak se ten magnet pustí. A ty se můžeš až do smrti radovat z velkorysýho porozvodovýho urovnání. Bez jakejchkoli výčitek.“

„V tvém podání to zní tak jednoduše, Ricku.“

„To je jednoduchý. Seš chycenej. Nadešel čas zaposlouchat se do hudby.“

„Handelova Svatebního pochodu?“

„Přesně tak.“

„A ty mi fakt manželství doporučuješ?“

„Neboj, Paule. Seš přece Saunders. Ta druhá strana na tom vždycky bude hůř. Jenom nenechávej nikde povalovat ostrý předměty.“

Po cestě domů metrem přešla naše konverzace plynule od manželství k base. Paul říkal, že pobyt ve vězení byl protivnej svou směsicí nedobrovolnýho nicnedělání a zároveň úzkostma z všeprostupující atmosféry násilí. Vzhledem k tomu, že vězení zákonitě přitahuje mentálně labilní a přespříliš agresivní jedince, člověk nikdy nevěděl, zda za neúmyslně provedenou drobnost schytá jen ránu do nosu nebo hnedka kudlu do břicha. Polkl sem a zeptal se ho, kolik si myslí, že bych tak moh vyfasovat.

„Těžko říct, Ricku,“ odpověděl. „Myslím, že bys měl vsadit na to, aby ses co nejrychleji stal slavným. Pak se žádný soudce neodváží poslat tě do lochu. Slavné osobnosti většinou dostanou jen přes prsty, případně nějakou tu pokutu. Jinak by naše věznice přetékaly herci a muzikanty. Všichni by seděli za držení drog, domácí násilí, řízení v opilosti, zneužívání nezletilých, zkrátka na co si vzpomeneš.“ Něco na tom je, musel sem uznat. „A jak se tak člověk může stát slavným, Paule?“

„Myslím, Ricku, že jsi na nejlepší cestě a ani o tom nevíš. Jen tak dál pokračuj.“

Dorazili sme právě včas, abych stihl Reině odtahat klece s ptáky.

To sem si moh myslet, že ti dva v sobě najdou okamžitý zalíbení. Zatímco sem nakládal klece do auta, Paul jí vysvětloval, že důvodem, proč si v poslední době Damek vyřvává péra, je jeho láska k Mileně.

„To není pravda. Damek je zamilovaný do Zuzy,“ odporovala Reina.

„Možná byl,“ řekl Paul, „ale odkopl ji kvůli Mileně, která zase dává přednost Jiřímu. Damkovi řekla, ať si trhne, tak on si teď trhá péra.“

To je neoddiskutovatelnej fakt. Damek opravdu vypadá vypelichaně. Copak ptáci maj stejně komplikovaný vztahy jako lidi?

„Milena umí provokovat, to je fakt,“ připustila Reina. „Ale jak si můžeš být tak jist, že je to právě ona, kdo Damka ničí?“

Paul pokrčil rameny. „To nevím. Zdá se mi to očividný.“

„Paul je hrozně intuitivní,“ poznamenal sem.

„Opravdu?“ zasmála se. „A co by tak tvůj přítel mohl říct o mně?“

„Celkem dost,“ odpověděl a vykouzlil ten tajemnej saundersovskej úsměv, kterej já tak dobře znám.

Nepochyboval sem ani v nejmenším, že by toho bylo opravdu hodně. Ale mně se to ani trochu nelíbilo.

19:38 Moje milovaná se vrátila z exkurze po místních školách poměrně rozladěná. Zúžila možnosti na pouhé tři (všechny sou to samozřejmě předražený soukromý akademie), ale všeteční ředitelé trvaj na osobním pohovoru s minimálně jedním žijícím rodičem.

„Co takhle Paul?“ navrhoval sem., Je to tvůj žijící starší brácha, ne?“

„Pch! Kdybych svého bratra přivedla do blízkosti jakékoli autority, byl by z toho průšvih. Nejspíš by si zapálil jointa a všechny by nás z Francie vyhostili. Přemýšlela jsem o Seňoru Nunezovi.“

Spolkl sem sarkastickou poznámku. Ne, nebudu zjišťovat, jak dalece ho už uvedla do rodiny. Moje milovaná se ale stejně naježila.

„Chtěls k tomu něco dodat?“ zaútočila.

„Akorát že nevidím genetickou příbuznost mezi americkou holkou s kaštanovýma vlasama a snědým mexickým trpaslíkem. A taky si myslím, že pokud bys ho chtěla vydávat za adoptivního rodiče, pak počítej se spoustou nepříjemností. Celej školskej systém je naprogramovanej tak, aby byl podezíravej a všude očekával jen to nejhorší.“

„Co mi teda navrhuješ? Někteří z nás se totiž nespokojí s tím, aby jejich vzdělání skončilo devátou třídou.“

„Najmi si profesionálku, miláčku. Najdi si herečku mateřskýho vzezření a zaplať jí jedno dopoledne na pláce. Pan Bonnet ti určitěněkoho doporučí.“

„Pf.“

Tak tenhle pohrdávej zvuk už znám. Takhle si moje manželka cení dobrých rad.

STŘEDA, 23. ČERVNA

Relativněčasnej noční telefonát. Bylo teprve krátce po půlnoci. Právě sem byl uprostřed svýho oblíbenýho snu: unášely měmimozemšťanky za účelem experimentálního sexu. Zacvrlikání telefonu zastavilo proceduru někde v polovině. Connie byla rozlícená.

„Ricku, copak ty nejsi můj spojenec? Co máš za lubem, že sabotuješ všechno, na čem mi v životě záleží?“

„Co blbneš, Connie? Mluvil sem s Paulem a převědčil ho, že sňatku s tebou se nevyhne. Zdálo se, zeje se svým osudem smířenej.“

„Kéž by tomu tak opravdu bylo. Ale dnes večer mě vytáhl daleko za město do jakýhosi podřadnýho cirkusu. Nesnáším cirkusy! Paul se tam šel podívat na kulhavou ptáčnici, se kterous ho přej seznámil.“

Hm. Proč se mi o tom Reina ani slovem nezmínila, když sem jí večer pomáhal s klecema nahoru? Spatný znamení.

Connie zuřila dál. „Pak sme s ní museli ještě po představení konverzovat a sledovat pár dalších stupidních čísel. Moc dobře vím, co je ta holka zač. Ty její plány jsem už dávno prokoukla.“

„Ale za to přece Reina nemůže, Connie. Paul má slabost na ptáky. Pozná, na co papoušci myslí.“

„A já zase poznám, na co myslí on. Chce se s tou holkou znovu setkat.“

„No, tak to mu nedovolíme, Connie. Není nic lehčího. Prostěodjeďte.“

„Cože?“

„Výlet předčasně ukončíte. Řekneš mu, že se musíš vrátit do L. A., protože tě tvý právníci potřebujou kvůli nějakým neodkladným finančním záležitostem. A taky mu řekneš, že se po cestě musíte zastavit v Las Vegas uzavřít sňatek.“

„A to ani nemám počkat, až mě požádá o ruku?“

„To by nemuselo vyjít, Connie. Na to on prostě nemá. Ale je už nalomenej. Je nejvyšší čas ten furunkl propíchnout.“

„Proboha, Ricku, to nemáš po ruce nějakou romantičtější metaforu?“

„Už o víkendu byste mohli bejt svoji, Connie. Kdyby si to ještěchtěl rozmyslet, připomeň mu, že se ho prostě budeš držet. Pochopí to.“

„Tak jo, Ricku. Jestli to vyjde, budu navěky vděčná.“

„Dík, Connie.“

„A když nevyjde, budu se navěky mstít.“

Jo, co jinýho bych asi tak moh čekat.

Vrátil sem se do betle, ale přitažlivý mimozemšťanky se už nevrátily.

10:45 Další zneklidňující telefonáty. Někdy si říkám, jestli by mi nebylo lip, kdybych ten mobil (a možná i sebe) vyhodil z okna. Nejdřív sem zavolal Hárošovi do Ukiahu. Byl už celej nedočkávej, aby měujistil, že jeho strejda Sal v Las Vegas se naprosto nezajímá o nějakýho Ricka S. Huntera, natož o jeho momentální působiště.

„Takže žádnýho vazouna na jeho stopu nenasadil?“

„Určitě ne, Ricku. Strejda je až po uši ve špinavým prádle. Lidi si jezdí do Las Vegas vyhodit z kopýtka. Čtyřiadvacetihodinový orgie. A to si umíš představit, jak pak vypadají ty prostěradla. Strýc Sal nemá čas posílat gangstery, aby hledali nějakýho šprčka v Mexiku.“

„Uf, to mi spadl kámen ze srdce.“

„Neměl bys být tak paranoidní, Ricku. A kde se vlastně v tom Mexiku nacházíš?“

„Tak různě. Jezdíme z místa na místo.“

„Z jakýho místa na jaký místo. To jako někde kolem Mexiko City?“

„To taky.“

„No a jakou máš adresu?“ ,, „Proč to chceš vědět?“

„Jsme přece přátelé, Ricku. Moc rád bych ti někdy napsal a podělil se s tebou o svý dojmy a myšlenky.“

Všechno se ve mně sevřelo. Hároš a upřímná korespondence? To už bych skoro věřil víc tomu negramotnýmu Dwaynu Cramptonovi.

„Promiň, nějak se tady přerušilo spojení. Musím končit.“ Klik.

Sakra., Strejda Sal zřejmě nasadil všechny páky, aby ze mě jeho ynovec vyrazil adresu. Hned mi to bylo divný, že se nepřihlásil o tu isícovku, kterou sem mu slíbil. Merde a ještě jednou merde.

Můj další telefonát zastihl největší ukiažskou drbnu Soňu Klummplatzovou naloženou ve vaně.

„Jsem na tebe naštvaná, Ricku Huntere,“ oznámila mi a ve sluchátku se ozývaly zvuky, jako když sebou háže velryba.

„A pročpak, Soňo?“ cvrlikal sem. „Copak sem ti nezařídil schůzku : Trentem Prestonem?“

„To jo, všichni jsme si to užili. Ale pak si klidně zmizíš a oženíš se ; Sheeni Saundersovou.“

„Za to bys mi měla poděkovat, Soňo. Vyřadil sem tak ze hry dost silnou konkurenci, ne? Přece víš, jak na ni Trent letěl.“

„To je fakt. Asi máš pravdu. Dneska jsem měla první jízdu v autoškole. Doufám, že se mi Apurva připlete pod kola.“

„Prosím tě, Soňo, nedělej nic unáhlenýho. Poslyš, ještě pořád kamarádíš s Lanou?“

„Je to moje nejlepší kamarádka, přestože v poslední době tráví devadesát devět procent svýho času tím, že si omotává kolem prstu toho hňupa DeFalca.

„Právě o tom sem s tebou chtěl mluvit.“ Shrnul sem obsah posledního rozhovoru s Hárošem a požádal ji, jestli by přes Lanu nemohla zjistit, co se děje.

„Udělám, co budu moct, Ricku. Strašně nerada bych viděla svýho prvního milence rozstřílenýho na cimprcampr. Mimochodem, tuhle sem zahlídla v televizi chlapa, kterej se ti děsně podobal.“

„A co to bylo?“

„Nevím. Jakejsi podivnej videoklip. Tři nedomrlý holky zpívaly ještě nedomrlejší písničku, zatímco přitažlivej námořník si to rozdával s trpajzlíkem.“

Koule mi zadriblovaly panickým běsem. „Kdes to viděla?“

„To už nevím. Přepínala jsem z kanálu na kanál. Možná to bylo na MTV. Tak jak se s tebou můžu spojit, Ricku?“

„Zavolám ti, hned jak budu moct. Zatím se měj.“ Klik.

Copak je možný, aby to nejapný video dávali na americký televizi? Copak už nikdo na světě nedodržuje aspoá minimální uměleckou úroveň?

13:37 Po Sheeni ani vidu. Bůhví, kde se moje manželka právětoulá nebo jak drahý šaty si zrovna zkouší. Na intelektuálnězaměřenou ženu věnuje zevnějšku nepřiměřeně moc svýho času a mých peněz. Sem příliš nervózní, než abych se jen tak bezcílněpoflakoval naším bytem, tak sem se na oběd vypravil do parukárny na kus řeči. Zdá se, že nikomu nevadí, když se tam bez pozvání čas od času zastavím zrovna v polední pauze. Madame Lefěbvre měpřimáčkla na svý obrovitánský prsa a políbila na obě tváře, zatímco Antoinette, její nejmladší pňsluhovačka, grilovala párky na starý elektrický pánvi. S potěšením musím konstatovat, že neobsahovaly žádný ty odpornosti, který Frantíci tak zbožňuj ou.

Žádná z přítomných dam neumí ani slovo anglicky, ale z jejich nadšených výkřiků sem usoudil, že mi gratulujou k tý úžasný hostině, co sem tuhle připravil. Kopl sem do sebe druhou skleničku vína a slíbil jim, že je «všechny brzy pozvu na divokej večer v americkým stylu. Zjevně je to potěšilo. Pak trvaly na tom, abych si vyzkoušel skoro hotovou zakázku pro pana Hamiltona. Přitáhly mě k bohatězdobenýmu zrcadlu, jehož zlatavý sklo už lichotilo nejedný generaci náročnejch zákazníků. Koukal na mě z něho chrabrej, sluncem políbenej princ, kterej zaujímal napoleonovský pózy pro pobavení zbožňujícího publika zářících parukářek, zatímco Madame Lefěbvre ho krmila laskominama ze stříbrnýho talíře. Klidně si o mně můžete myslet, že sem zhýčkanej mopsi, ale odcházel sem v mnohem lepší náladě.

16:12 Obávám se, že moje žena se z tý francouzský módy úplněpomátla. Přitáhla domů ty nejúděsnější šaty pod sluncem – samej volán a obrovský puntíky. Ještě že ta purpurovo-hnědo-fialová nestvůrnost moc nestála: vyhrabala ji někde v sekáči. Překvapuje mě, že moje manželka do takových obchodů vůbec vkročí.

Nejnovější vývoj událostí ji vůbec nevyvedl z míry. Řekla, že shodou okolností mluvila dnes ráno s panem Bonnetem, od kterýho se dozvěděla, že videoklip slaví nečekaný úspěchy v Holandsku.

„Ricku, přece nebudeme panikařit jen proto, že holandský hudební vkus je pro nás těžko pochopitelný.“

„Ale Sheeni, Soňa to viděla v Ukiahu! Na americký televizi!“

„Opakuji ti, Ricku. Ta šílenost nemá amerického distributora. Pokud to Soňa opravdu viděla, pak to muselo být v nějakém zpravodajském pořadu z Evropy na veřejnoprávní televizi. A jak víš, tyto programy mají minimální sledovanost. Hm, takže ty si telefonuješ se svou bývalou přítelkyní?“

„Soňa nikdy mou přítelkyní nebyla, Sheeni. Potřebuju jen, aby dohlídla na Hároše a ty jeho vražedný příbuzný. Miláčku, musíš zavolat svýmu otci a přesvědčit ho, aby tu odměnu vypsanou na mou hlavu zrušil.“

„Nic takového neudělám,“ odpověděla a soustředěně žehlila výhodně nakoupený šaty. Z umělýho vlákna stoupaly nechutný závany lacinýho parfému. „Kdybych rodičům zavolala, vystopovali by ten hovor, a zjistili tak, že jsme ve Francii.“

„A co budeš dělat, když sem vtrhne banda zabijáků a všechno to tu rozstřílí. Myslíš, že tě z toho vynechaj?“

„Předpokládám, že jim otec dal přesné instrukce. Představovala bych si, že tě sejmou, až budeš sám. Diskrétní rána do zátylku, zatímco zametáš vestibul nebo věnčíš Mauřice v parku. Pěkně v tichosti a beze svědků.“

„Panebože, Sheeni! A tobě je to fuk?“

„Samozřejmě, že není, drahý. Právě proto se musíme držet pěkněpři zdi. A nemůžeme dělat hlouposti, jako například telefonovat mým rodičům.“

18:15 Dáváme se do gala na večer. Connie nás pozvala na rozlučkovou večeři. Zítra odpoledne s Paulem odjíždějí do Las Vegas. Sem zvědav, jestli se je podaří přemluvit, že když už tam budou, mohli by se zrovna stavit u toho prádelního vrahouna strejdy Sála a učinit mu nabídku, který by nemoh odolat.

Sheeni je na mě zase namíchnutá. Fakt nevím proč. Akorát jem sejí zeptal, jestli si na sebe veme ty pěkný nový šaty.

ČTVRTEK, 24. ČERVNA

Šedý, unavený ráno po hodně dlouhým večeru. Neptejte se mě, kolik je hodin. Neptejte se mě, jestli sem vytřel vstupní halu. Neptejte se mě, jestli Maurice už ulevil svýmu močovýmu měchýři.

Včerejší večeře byla nákladná záležitost v přepychový restauraci na rue Boissy ďAnglas. Jídelně dominoval obrovskej zlatej Buddha, možná jako apel na Paulovu duchovní stránku. Bar ve tvaru vyřezávanýho draka s množstvím záhybů jen podtrhoval Conniinu posedlost čínským uměním. Diamanty zářily, zátky od šampaňskýho bouchaly, číšníci pobíhali s umně zdobenýma kulinářskýma výtvorama. Moje lahodná uzená kachna byla vyšňořenější než Tutanchamonova tetička. Doufám, že budu vypadat aspoň tak dobře, až budu po úspěšným útoku mafie ležet vystavenej pro účely identifikace. Skrovná konverzace byla, bohužel, stejně nevrla jako moje nálada. Paul se očividně v myšlenkách zaobíral blížícím se koncem veselýho staromládeneckýho života. Moje kouzelná žena po celou dobu jen čuměla do talíře a nimrala se v garnátech. Já se měl na pozoru před hlavněma revolverů. Jediná Connie se snažila udržovat konverzaci v proudu. Sdělila nám, že její matka se uvolila přiletět do Las Vegas na svatbu. Blbý je akorát to, že bere s sebou mýho tatu.

„Ale neměl jsi s ním v minulosti nějaký incident?“ rozpomínala se Sheeni.

„Jo, měl,“ povzdychl si Paul. „Musel sem ho trochu zmasakrovat. Ale teď mi to oplatí. Půjde mi za svědka.“

My Twispové si nic nenecháme líbit.

„To nebyl můj nápad, drahý,“ řekla Connie a zabodávala se do měpohledem. „Nechápu, co si matka myslí.“

„Ona nejspíš nemyslí vůbec,“ prohlásila moje choť. „Pokud je zapletená s některým z Twispů, pak nemůže být ve stavu schopném racionálního myšlení.“

„My Twispové umíme být někdy odzbrojujícím způsobem okouzlující,“ připustil sem.

„Ach tak,“ řekla Sheeni. „A kdy konečně začneš?“

V zoufalým pokusu oživit náladu u stolu objednala Connie další láhev šampaňskýho a dekadentní čokoládovej dezert pro každýho. Zabralo to. V době, kdy se naše rozjařená čtveřice vydala na Pigalle, i budoucí ženich překypoval energií.

Seňor Nunez není jedinej génius v našem středu. Přívětivý pan Hamilton, taťka od Maurice, je hvězdou naprosto fenomenální šou. Je fakt, že jeho pracoviště vypadá trochu jako pajzl: všude samá černá barva, sporý osvětlení, ulepená podlaha a vzduch, kterej by udusil i dělňáka louisianský rafinerie. Chlapecky koketní personál ověšenej šperkama roznášel předražený pití s bezstarostnou lhostejností ke svým mohutným vnadám, který se jim vlnily ve vykrojeným výstřihu. Závistivá Carlotta si lámala hlavu, jak se jim daří naflignit tak nefalšovaný křivky.

Pan Hamilton se dramaticky zjevil na jevišti jako Jeanette MacDonaldová na rudý sametový houpačce za hlasitýho zpěvu písněSan Francisco. To samozřejmě u štamgastů vyvolalo hlasitý pochvalný povyk a minimálně u jednoho exulanta bodávej stesk po domově. Hvězdu doprovázela postarší pianistka s mohutným tělem přetýkajícím všemi směry z večerní róby. Myslím, že to byla skutečná ženská, protože se mi nezdá pravděpodobný, že by někdo byl schopnej imitovat něco tak strašnýho. Bušila do piana s širokým úsměvem na rtech a smála se hlasitě každýmu fóru tak, jako by ho už neslyšela desettisíckrát předtím. Pan Hamilton je skutečnej mistr: svůj normálně nemastně neslanej vzhled převtělil do naprosto dokonalejch hollywoodskejch hvězd. Na jevišti defilovaly Greta Garbo, Joan Crawfordová, Ethel Mermanová, Barbra Streisandová, Diana Rossová, Carol Channingová, Bette Davisová a nekonečná řada dalších. I hlasy měl dokonale zmáknutý, zvláště v šansonech půvabný Edith Piaf a při strhujícím jazzu Elly Fitzgeraldový. Jeho časem prověřenej slovní doprovod napůl francouzsky a napůl anglicky vždycky vyvolal salvy smíchu. Diváci mu zobali z ruky. Vydupali, vypískali a vyrvali sme si tři přídavky. Dokonce i Sheeni mohutně tleskala a v taxíku domů připustila, že náš talentovanej soused měl ty nejhezčí nohy v celým lokálu.

A teď je ráno poté a jediný, po čem toužím, je zůstat v posteli a léčit si pulzující bolest hlavy.

11:05 Sheeni mi právě přinesla dva acylpyriny, vášnivě měpolíbila a požádala o „malou laskavost“ (její slova). Nejsem ve stavu, kdy bych jí moh cokoli odmítnout. Ano, milý deníčku, když je potřeba, musí se i Carlotta obětovat.

15:47 A sme zase doma. Sundal sem si monstrózní puntíkovaný šaty s volánama. Sheeni se nečekaně nabídla, že připraví něco k jídlu. Ráno sem byl samozřejmě značně skeptickej, že bych moh kohokoli přesvědčit o tom, že sem matkou tyhle kouzelný osoby.

„Sheeni,“ chtěl sem vědět, „pročs k tomuto účelu zvolila tak šílený šaty? Je to hnus!“

„To máš pravdu,“ připustila, když mě navlíkala do jedny ze svých něžných podprsenek. „Ale nic jiného, co by odpovídalo vkusu mé matky, jsem zkrátka nesehnala. Musíme se snažit, aby to co nejvíc odpovídalo skutečnosti.“

Je fakt, že Sheenina pět tisíc let stará matka nosí do očí bijící hrůzy v šílených barevných kombinacích. Tyhle šaty byly přesně v její linii. Carlotta přemohla odpor a navlíkla je na sebe. Bohužel, padly jí jak ulitý. Samozřejmě až poté, co sme dostatečně vycpaly mateřský poprsí. Dál sem si musel navlíct punčocháče, abych zakryl fakt, že sem si už dlouho neoholil nohy. Pak – kde se vzal, tu se vzal

– někde se tu objevil pár praktických bot. Nakonec Sheeni vytáhla ze svý prostorný kabelky olezlou šedivou paruku a nasadila mi ji na hlavu. Pohled do zrcadla byl tristní.

„Vypadám příšerně,“ stěžovala si Carlotta. „Prostě hrozně. A taky nejsem dost stará na to, abych byla tvou matkou.“ „O to se postaráme,“ odpověděla Sheeni. „Tenhle krém jsem koupila v obchodě s divadelními líčidly.“

Sheeni si na prst nabrala kus toho sajrajtu a rozetřela mi ho po tváři. Zasychající vrstva mi na ksichtě postupně vytvářela vrásku vedle vrásky. Pozorovat ten proces bylo naprosto úchvatný, byť trochu zneklidňující. Během pěti minut sem měl obličej rozrytej hlubokýma vráskama. Carlotta vypadala jako koženej nepálskej šerpa, kterej strávil celej život pod nemilosrdným himalájským sluncem.

„Nevím, jestli bys mě neměla představit jako svou prababičku,“ poznamenala Carlotta. „Vypadám nejmíň na 112.“

„Trocha mejkapu to spraví, mami.“

Podkladovej krém, růž, pudr, oční linky, maskara, rtěnka. Netrvalo dlouho a mojí milované se podařilo srazit Carlottin věk na úroveň zachovalý, mladistvě vyhlížející dvaasedmdesátnice. Poodstoupila, aby svý dílo zhodnotila kritickým pohledem.

„Belmondovský rysy tomu dodávají trochu zbytečné mužnosti, ale s tím už nic nenaděláme,“ řekla.

Má bohužel pravdu. Moje plastická operace připravila pro kdysi aspoň přijatelně pohlednou Carlottu další překážku na cestě ke kráse. A můj chirurgicky upravenej hlas směrem k hlubším tónům se už nikdy nemůže zvednout do výšin předchozí líbeznosti. Sheeni mi podala krabičku marlborek.

„Jak tam dorazíme, zapálíš si. Budeme se snažit vydávat tě za těžkýho kuřáka. Jen proboha neříkej víc, než musíš.“

„Neboj, drahá. Tvoje mamča bude dokonalej model mateřský důstojnosti.“

„To bych jí také doporučovala,“ odpověděla moje milovaná. „Jinak se může rozloučit se sexem.“

No, jako poznámka od dcery to příliš neznělo.

Jak jinak, na schodišti sme narazili na pana Hamiltona a jeho svěřence. Naše nadšený uznání přijal s tichým poděkováním. Když se svlíkne ze svých večerních rób a síťovaných punčoch, je to chodící skromnost a umírněnost. Pochválil Carlottě její přeměnu a trval na tom, že si musí vzít pár mosazných náušnic z jeho kolekce Joan Crawfordový. Dodaly Sheeniný matce vskutku hollywoodskej šmrnc. Taky mi půjčil svýho čipernýho psíka, což moje milovaná dcera dost těžko nesla.

„Možná jsem přece jen měla požádat pana Hamiltona,“ remcala Sheeni v metru. „U něho aspoň vím, že je v roli ženy přesvědčivý.“

„Co blbneš,“ odpověděla Carlotta uraženě. „Tos už zapomněla, kolik borců mě zvalo na vánoční ples? A copak sem neměla to čuněBruna Modjaleskýho omotaný kolem malíčku?“

„A kolem čeho ještě?“ odfrkla. „To bych fakt moc ráda věděla.“

„Nikdy sme se nedostali za pár vášnivejch polibků. Viď že ne, Maurici.“

Maurice mi jako vždy souhlasně olíz tvář i s kusem mejkapu, což sme pak museli pracně napravovat.

Sheena si nakonec zvolila školu, která se za vysokou zdí luxusní čtvrti tyčila jako břečťanem porostlá upomínka na pozdněnapoleonský období. Představa školnýho s mnoha nulama mi tančila v hlavě, když nás vedli ponurýma chodbama do ředitelny. Začátek byl značně trapnej. Napřáhl sem ruku, abych se s tělnatým bělovlasým dr. Emilem Annickem pozdravil, a přitom sem mu způsobil ošklivou popáleninu. Přemýšlel sem, jak si vlastně kuřáci můžou s někým bezbolestně potřást pravicí, zatímco pan ředitel si balil ruku do navlhčenýho kapesníku a matka s dcerou se hluboce omlouvaly.

Ťopl sem svou cigaretu do čehosi, co mi pak Sheeni vysvětlila, že byl porcelánovej podšálek značný starožitný hodnoty, a zapálil si další. Všichni sme se posadili, až na Maurice, kterej – co mu vodítko dovolovalo – očuchával všechny rohy. A pohovor moh začít.

„Vaše dcera v členech přijímací komise zanechala hluboký dojem,“ oznámil mi anglicky dr. Annick hlubokým hlasem. „Je to pozoruhodně inteligentní dívka.“

„Ano, inteligenci naštěstí zdědila po mně. Její otec je úplný idiot. Jediné, čeho byl schopen, bylo nashromáždit obrovské množství peněz.“

Sheeni obrátila oči v sloup, ale dr. Annick zářil bez ohledu na svou bolest. Věděl sem, že to zabere.

„Když už jsme u toho,“ pokračoval, „pokud by byla vaše dcera přijata, budeme potřebovat vyjádření vaší banky.“

„To nebude problém,“ zvolala Carlotta. „Znám se osobně s panem Morganem.“

„Mám za to, že pan Morgan zemřel v roce 1913,“ odpověděl.

„Hm, měla jsem na mysli jeho syna.“

„Ten zemřel v roce 1943.“

Tihle francouzští intelektuálové nějak podezřele znají americký finančníky.

„Byl to můj kmotr,“ vymýšlela si Carlotta. „Když jsem byla ještěmalá, sedávala jsem mu na klíně a hrála si s jeho zlatými hodinkami.“

Další úšklebek ze strany mojí milovaný. Modlil sem se, abysme už změnili téma. Naštěstí Maurice vycejtil, že de do tuhýho, a přispěchal mi na pomoc. Zaujat nohou dr. Annicka ve flanelový nohavici, začal se o ni třít s neskrývaným sexuálním podtextem. Podobný chování sem u něj nikdy předtím nezapsal. Další trapný omluvy, zatímco sem se snažil dostat nenasytnýho psa pod kontrolu. Komu čest, tomu čest: Maurice sice může bejt malej ratlík, ale to, co vytáhl na dr. Annicka, byl pěknej kus chlapa. Napadlo mě, jestli ve svým volným čase neobskakuje mastify.

Pohovor klopýtal, až sme se zničehonic dostali k tomu, co očekávám od studijního programu své dcery.

„Emmm,“ koktala Carlotta. Proč sem se na tyhle lstivý otázky nepřipravil předem? „Nooo, tak filozofie – předpokládám, že každá dívka by měla mít solidní základy filozofie. A historie bourbonského rodu, to je také důležité. Samozřejmě francouzština, ale osobně si myslím, že ta by se přehánět neměla. Trochu biologie s důrazem na lidský reprodukční cyklus. No a samozřejmě vaření.“

„Vaření?“ dr. Annick měl dojem, že se přeslechl.

„Jistě. Vaření a vedení domácnosti,“ upřesnila to Carlotta. „To je základ. Moje dcera musí být připravena na budoucí život milující manželky a matky.“

„Moje matka to myslí jako vtip,“ zasmála se Sheeni. „To je ten její americký smysl pro humor. Děláš si legraci, viď, nejdražší matičko.“

Bylo mi jasné, že tudy cesta dál nepovede. Bohužel sem se narodil příliš pozdě na zlatej věk klasickejch rodinnejch hodnot. Zasmál sem se a hodil nohu přes nohu tak energicky, že sem shodil broušenou karafu z psacího stolu před chvílí se smějícího pedagoga.

Předpokládám, že nám bude zaúčtována do první splátky za školný. Bez ohledu na výhrady vůči excentrické matce dr. Annick mou drahou dceru a choť přijal.

17:28 Dřív než sem se šel převlíct, rozhodl sem se provést svý ženský alter ego parukářkou. Carlottu nesmírně potěšilo, když Madame Lefěbvre trvalo pár minut, než jí došlo, že ta podivná stařena v odporný umělohmotný paruce je její oblíbenej americkej domovník. Samozřejmě sem ji taky trochu zmátl, protože sem na její zdvořilý otázky odpovídal imitací švédštiny. Carlottino odhalení vzbudilo v dílně obrovský pozdvižení. Až se dámy po nějaký doběuklidnily, obstoupily Carlottu a obdivovaly její vrásčitou tvář a vycpaný poprsí. Snažil sem se jim pantomimou naznačit, jak ty vrásky vznikly, ale obávám se, že sem jim v tom moc jasno neudělal. Zmatené, nicméně okouzlené ženy zasypaly Carlottu množstvím polibků v předstíraným záchvatu galský lesbický lásky. Odcházel sem na výsost spokojenej s vědomím, že Carlotta je zásobila konverzačním materiálem na řadu nadcházejícíh dnů.

Už tak spokojený sem nebyl, když sem na schodech potkal Reinu, jak vleče dolů klec s Damkem. Nejdřív sem chtěl otočit hlavu a bez povšimnutí projít kolem ní, ale věděl sem, že je to její poslední představení předtím, než odjede na letní turné. A navíc sem se styděl, že sem zanedbal svý odpolední povinnosti. Šokovalo ji, když ji obstarožní cizinka oslovila jménem a vzala jí z ruky těžkou klec.

„Ricku, jsi to ty?“ vydechla překvapeně.

„Sem to já,“ řekl sem a pochodoval s klecí zase dolů. „Nezlob se, že jdu pozdě.“ Velmi zkráceně sem jí popsal Carlottino odpoledne.

„Ty šaty ti tak sluší, Ricku. Cítím nepřekonatelnou touhu těpolíbit.“

Je zvláštní, jak Carlotta na lidi v tomto směru působí. Zastavil sem v mezipatře a postavil klec na zem.

„Nu, dobrá,“ řekla Carlotta. „Nebudu ti v tom bránit.“

Reina se usmála, objaly sme se a naše rty se setkaly. . Bylo to jako

hlavní výpusť přehrady. Nakonec se přece jen odtrhla. Já bych býval moh pokračovat donekonečna. Obě nás to trochu zaskočilo.

„Já... já jsem se se ženou ještě nikdy nelíbala,“ řekla a uhnula pohledem.

Otřel sem jí šmouhu Carlottiny rtěnky z dolního rtu.

„Budeš mi chybět,“ řek sem po chvíli.

„Ty mně taky,“ odpověděla.

Když sem dorazil do našeho bytu, na plotně se pálila sýrová omeleta a Sheeni byla hluboce zaujata telefonním rozhovorem. Vypnul sem plyn a pánvičku mrskl do dřezu.

„To byla tvoje přítelkyně Connie,“ oznámila mi, když zamáčkla telefon. „Můj bratr si šel na letišti koupit časopis. Je to už tři hodiny a od té doby ho nikdo neviděl.“

PÁTEK, 25. ČERVNA

Dnes toho moc nenapíšu, prakticky sem nespal. Čtyři noční telefonáty od – však víte koho. Nemusím zdůrazňovat, že neodletěla. Ne, Connie Krusinowské se nikdo jen tak nezbaví. Vzniklá situace ji nabila energií. Zbuntovala francouzskou policii. Najala drahou, mezinárodně působící firmu soukromých detektivů. Poštvala svý právníky na Paulovy kreditní karty. Kdyby jimi chtěl zaplatit byť jen krabičku sirek, bude během čtyř minut zadrženej. Odhaduje, že Paul má u sebe jen pár set euráčů v dolarech. V předražený Francii se s nima daleko nedostane. A je taky bez saxofonu, tudíž bez prostředkůk obživě, ačkoli Connie nenechává bez povšimnutí ani jeho kvalifikaci experta na čištění bazénů. Jak je na tom francouzskej trh práce ve sféře čištění bazénů? Conniini nohsledi to právě zjišťujou.

Connie zavolala v 1:45 a dožadovala se, abych okamžitě vzbudil Sheeni. Měl sem se jí zeptat, jestli mu tajně nepodstrčila nějakou hotovost. Učinil sem (ač nerad), oč mě žádala. Rozlícený manželce celkem věřím, protože mám zkušenost, že v otázce peněz není vůbec velkorysá. Snažil sem se o tom přesvědčit Connii, ale odpovědí mi byly obvyklý výhrůžky. Někdy lituju, že sem se vůbec s Krusinowic klanem zapletl. Samozřejmě by mi zas tolik nevadilo, kdyby se tata oženil s Conniinou bohatou matkou, i když pochybuju, že by z toho jeho svévolnýmu synovi něco káplo. Ale vždyť ten chlap přece nemůže žít donekonečna, zvlášť vezmeme-li v úvahu jeho zlozvyky jako kouření a problémy s alkoholem. A to už vůbec nemluvím o Dogovi, kterej už na něj někde ve tměčíhá.

Další telefonát ve 3:17. Connie je přesvědčená, že Paul navázal kontakt s Lacey. Má za to, že od ní dostal finanční injekci ze špatněinvestovanejch milionů jejího otce. Snažím se jí tyto domněnky rozmluvit s tím, že jde o projevy předsvatební úzkosti a paranoi. Trochu ji to uklidnilo, nicméně má v úmyslu na stopu kyprý rivalky nasadit detektivy.

Další telefonát ve 4:22. Connie právě zvažuje, zda moje zrádná ségra Joanie nepřevedla na Paula část peněz určených na matčiny právníky. Řek sem jí, ať si veme něco na uklidnění a jde spát.

Poslední telefonát v 5:06. Connie si v panice vzpomněla, že Paulovi darovala drahý náramkový hodinky značky Rolex Perpetual Oyster.

Masivní zlatej plášť a přesná švýcarská práce. Pravý diamanty místo čísel. Je nutný vohlídat všechny zastavárny v Paříži.

Blbý je, že Paul se musí během deseti dnů hlásit v Los Angeles u svýho kurátora, jinak nedodrží podmínky svýho propuštění. A pude zpátky do basy. Dobrý je, že ten vrásky působící sajrajt šel v pohoděumejt. Carlotta si zase může odpočinout. Blbý je, že mi Reina úplnězamotala hlavu. Copak člověk může milovat dvě osoby zaráz? Já měl za to, že skutečná láska způsobí vyhození pojistek v mozku a totální nezájem o jiný ženský. Zřejmě tomu tak není.

11:12 Jaká úleva vypadnout dnes z baráku a vyjít si s Mauricem do slunečnýho rána. Dneska spíš věnčil on mě. Ze všech sil sem se držel vodítka a přemejšlel nad problémama, zatímco on nás vedl svou oblíbenou trasou. Můžete si o mně myslet, že sem krutej a bezcitnej, ale zdá se mi, že Connie by prostě měla přijmout skutečnost, že jí Paul dal kopačky, a co nejdřív se s tím smířit. A proč mě tak strašněštve, že Sheeni spálila tu novou teflonovou pánev? Je zvláštní, jak se tyhle drobný nasíračky odrazí na manželství. Kdysi v Ukiahu bych dal nevímco za to, abych moh Sheeni jen tak držet. Teď polovinu času ji taky chci jen tak držet – pod krkem a zakroutit.

Chodíme s Mauricem a těšíme se z vůní naší čtvrti. Možná, že žijeme v tom nejúžasnějším městě světa, ale po nějakým čase to člověk přestane vnímat a začne se cítit jako doma. Koneckonců, vždyť se to od Oaklandu zas tolik neliší. Pozornej Maurice mě dnes vzal trochu jinou trasou a v jedny ulici sme narazili na zapomenutou pobočku americkýho řetězce prodejen s koblihama. Šel sem dovnitř a objednal si svou obvyklou kombinaci. Úplně jako doma, akorát že káva byla chutnější, prodavačka za pultem hezčí, psi vítaní a cena třikrát vyšší. Ta Sheenina teorie totálního vnoru možná nebyla tak úplně ujetá. Pomalu sem pil kafe a přemejšlel o tom, že sem při vstupu pozdravil, zodpověděl obvyklý belmondovský dotazy, objednal si koblihy, zaplatil požadovanou částku, poděkoval – a to všechno bez jedinýho slova ve svým rodným jazyce. A navíc sem ženatej, ale rád bych měl ještě milenku. Panebože, že by se ze měpomalu stával Žabák?

Když sem se vracel domů, barákem se ozvěnou neslo hlasitý ječeni a urputnej vřískot, kterej vycházel z šestýho patra. Srdce se ve mně zastavilo. Bral sem schody po dvou a otevřenýma dveřma do Reinina bytu spatřil Connii, jak šermuje vyděšený Reině před nosem a ta se zase snaží uklidnit říčný ptáky.

„Kde jsi, Ricku?“ řekla Connie. „Mohl bys prosím informovat tuto osobu, že se mnou si nikdo zahrávat nebude?“

„Já nevím, co chce, Ricku,“ naříkala Reina. „Toho jejího přítele jsem neviděla. Netuším, kde je. Požádala jsem ji, ať odejde, ale odmítá. Moji miláčci jsou z ní celí nesví.“

„Ta ženská lže, Ricku. Vím, že můj drahý Paulo v tomto bytěbyl.“

Zmocnila se mě panika. Francois je příšerně žárlívej.

„A jak to víš, Connie?“ chtěl vědět.

„Cítím tady zbytky Paulovy aury. Přece víš, jak jsem na to citlivá.“

Poplach odvolán. Francois jen narazil na případ pro psychiatra.

„Reino,“ řekl sem klidným hlasem, „kdybys náhodou Paula potkala, mohla bys nám to okamžitě dát na vědomí?“

„Samozřejmě, Ricku. Moc mě mrzí, že se vám ztratil.“

„Connie,“ řekl sem, vzal ji za loket a nasměroval ke dveřím, „není šance, že by Paul moh do tohoto domu projít, aniž bych si toho všiml.“

„Určitě, Ricku?“

„Na beton. Navíc sme s Sheeni upozornili dámy dole v parukárně. Všechno vidí, všechno slyší, všechno vědí. Věř mi, jim neproklouzne ani myš, natož pohlednej Američan.“

Odvedl sem zdivočelou přítelkyni zpět do našeho bytu, kde sme objevili Sheeni pohrouženou do živýho rozhovoru přes můj mobil. Tipla ho v momentě, kdy sem otevřel dveře do komory.

„Určitě mluvila s Paulem!“ ječela Connie.

„Nebuď blbá,“ odtušila moje manželka a zvedla se ze záchodovýho prkýnka. „To byl pan Bonnet, Ricku. Vydávají tvé video ve Francii.“

Teď byla s ječením řada na mně. „Proč?!!!!!“

Sheeni pokrčila rameny. „To víš, peníze. Jakkoli nepravděpodobně to může znít, ten videoklip jeví všechny známky obrovského mezinárodního hitu. Je to největší událost v Dánsku od objevení slanečků. I jinak chladní Fini jsou v extázi.“

„To je strašný!“ naříkal sem. (Mezinárodní publicita je poslední věc, kterou sem momentálně potřeboval.)

„Dohajzlu s vaším idiotským videem,“ ozvala se opět Connie. „Musíme najít mého snoubence! Paulovi možná hrozí nebezpečí!“

„Hrozí, že tě kopne do zadku,“ zamumala Sheeni.

„Cos to říkala?!!“ chtěla vědět Connie.

Francois musel usmiřovat už druhou hádku dnešního dne. To je ale ráno!

13:38 Během oběda sem se zeptal svý uražený ženy, zda přede mnou něco netají stran Paulova zmizení.

„Nebuď směšnej, Ricku,“ odsekla mi. „Můj bratr se mi nikdy s ničím nesvěřuje. Tvoje arogantní a rozmazlená přítelkyně byla přesvědčena, že ho může přinutit k sňatku. Tak se zdejchl. Jen doufám, že její mylná zbohatlická představa nepovede k tomu, že se z Paula stane uprchlík před spravedlností. Můj bratr je nezodpovědný trouba, ale do vězení nepatří – na rozdíl od jiných individuí, která bych mohla jmenovat.“

To, co říkala, se mi vůbec nelíbilo. Ani trochu.

16:05 Po obědě se Sheeni odebrala neznámo kam a já se na chvíli zhroutil do betle. Vzbudil sem se s náladou už jen mírněsebevražednou. Pak sem pomoh Reině naložit ptáky, krabice a zavazadla do auta. Ani nespočítám, kolikrát sem ty schody vyběhl nahoru a seběhl dolů. S každým nákladem sem si čím dál tíživějc uvědomoval náš blížící se rozchod. Bylo mi taky líto, že sem se nikdy nedostal na to její představení. To sem ale kamarád! Pak sme se jen zběžně políbili na tvář, protože ji přišla vyprovodit i Madame Ruzicka spolu s dámami z parukárny. Když odjížděla s napakovanou dodávkou, ještě sme jí z chodníku všichni naposled zamávali. Tři měsíce! Kdoví, kde mě bude konec, až se v září zase vrátí.

17:38 Sheeni se vrátila s úplně novou teflonovou pánví. V naší těsný kuchyňce sem ji políbil a vyjádřil přání, aby jediná přilnavost v naší domácnosti byla vyhrazena manželství. Můj polibek opětovala a nabídla se, že vysaje. Překvapilo mě to a poukázal sem na neexistenci odpovídajícího přístroje. Navrhla, že si ho půjde vypůjčit k Seňoru Nunezovi. Mazlil sem se s jejím ňadrem a přitom se zmínil o tom, že volala Connie a že nás zve na večeři. Škádlivě mě kousala do rtu a večeři zdvořile odmítla. Ne, určitě jí nevadí, že půjdu bez ní. Přitulil sem se k její šíji a připomněl, ať nezapomene vysát i ty kocoury pod postelí. Odstrčila mi ruku a podotkla, abych Connii nenabízel, že za večeři zaplatím.

21:05 Po návratu z nezapomenutelnýho zážitku večeře v pětihvězdičkovým hotelu mě doma čekal šok. Na gauči našeho netypicky uklizenýho bytu seděl, popíjel čaj z mýho hrnku a francouzsky konverzoval s mou ženou... kdo jinej než Francoisův opálenej a svalnatej arcinepřítel: Trent Preston.

„Ahoj Ricku,“ řekl. „Nebo bych ti měl spíš říkat Nicku?“

SOBOTA, 26. ČERVNA

Sedm týdnů, milý deníčku. Sedm dlouhejch, vyčerpávajících týdnů. Nemusím asi zdůrazňovat, že dnešní ráno sme výroční souloží nepřivítali. Včera večer mě Sheeni vytáhla na chodbu a tvrdila, že by to byla „zbytečná potupa“ pro jejího bývalýho přítele, kdybysme my dva „v době, kdy je u nás na návštěvě“ spali v jedny posteli. Další šok. Takže ona toho ťulpase pozvala do našeho jednopokojovýho, už i tak soukromí zoufale postrádajícího kvartýru! Frangois se už sápal po střence se špičatou německou čepelí, ale podařilo se mi ho trochu uklidnit. Když nastal čas jít na kutě, Sheeni určila, kde strávíme noc. Jí zůstala postel, Trent se rozvalil na gauči a já, živitel rodiny, sem musel spát (nebo se o to aspoň pokoušet) na oddělanejch opěradlech gauče rozloženejch na krutý, byťčistý podlaze. Uprostřed noci sem slyšel, jak Trent vstal, aby si v kumbálovitým hajzlu mužným a mohutným proudem ulevil. Očekávat, že se ten vůl diskrétně vymočí z okna, asi nebylo na místě. Aspoň že se způsobně vrátil na gauč. Ještě jeden krok k posteli á okamžitá defenestrace by ho neminula.

Sem tak vystresovanej, že ani nemůžu pořádně spát. Vždycky nějak zapomenu, jak dobře ten netalentovanej poeta vypadá. A jak hlubokej má vliv na mou milovanou. A jak bezvýznamná je pro ni skutečnost, že se jedná o ženatýho budoucího otce. Ten kretén údajně přijel do Francie jako vyslanec zdeptaný rodinu Joshiů. Má za úkol objasnit celou záležitost francouzským imigračním úředníkům a zkusit s jejich pomocí ovlivnit americký hlídací psy z přistěhovaleckýho úřadu. Zajímalo by mě, jestli to náhodou není jen vítaná záminka vzít roha před stresy manželskýho života. Já bych si momentálně krátký prázdniny taky celkem zasloužil. Možná pár týdnů v Ukiahu s kouzelnou Apurvou. Když se tak nad tím zamyslím, začínám si uvědomovat blahodárnost terapeutickýho prohazování manželek. Kam se mám přihlásit, ptá se Francois.

A proč vlastně Sheeni Trentovi prozradila skutečnou identitu Ricka S. Huntera?!! Co tím vlastně sleduje?

NEDĚLE, 27. ČERVNA

Včera sem svý „spolubydlící“ skoro nezahlíd. Celej den trávili turistikou, zatímco já byl doma paralyzovanej hlubokou depresí. Dnes mě vytáhla z postele Connie, když k nám nečekaně vpadla v

6:45. Možná pořád ještě jede na americkej čas. Překvapilo ji naše nový postelový uspořádání a mohla oči nechat na pohledným cizinci, kterej se v tričku a trenýrkách rozvaloval na gauči. Představili se bez našeho přispění, protože ani jednomu z nás domácích se do toho nechtělo. Konečně aspoň stopa po Paulovi. Včera si nechal proplatit na pobočce společnosti Air France ve Vitry-sur-Seine letenku. To jméno mi něco říkalo. Jo, to je přece to špinavý pařížský předměstí, na kterým měla Reina zaparkovanej svůj karavan. Pokud utekla s Paulem, je to pro mě konečná. Poslední kapka. Víc zármutku už prostě nesnesu.

Connie trvala na tom, že se s ní musíme vrátit do hotelu a při snídani to všechno probrat. Moji společníci se ani nenamáhali vylézt z postele. Úporně se snažím nemyslet na to, jak si teď asi užívají soukromí, který jim tak nečekaně spadlo do klína, ale nejde mi to. Z těch stresujících představ sem byl tak vyřízenej, že sem měl co dělat, abych tu královskou snídani do sebe vůbec dostal. Konverzaci, jako obvykle, obstarávala Connie.

„Coveče, Ricku, já fakt nepochopím, proč Sheeni takovýho hezouna vyměnila za tebe.“

Docela dobrá terapie k pozvednutí sebedůvěry. Už sem zvyklej.

„Pokud si vzpomínám, Connie, určitě sem ti říkal, že Trent nevypadá špatně.“

„To jo, ale neříkals, že vypadá lip než Brad Pitt. Co dělá?“

„Navštěvuje střední v Ukiahu, píše naprosto idiotskou poezii a přivydělává si taháním pytlů s cementem.“

„Je ho škoda. Moje matka má přes svou charitativní činnost spoustu kontaktů ve filmovým průmyslu. Určitě by pro něj mohla něco udělat.“

„Ať tě ani nenapadne, Connie. Chceme přece, aby byl pro mou ženu spíš míň atraktivní než víc, nebo ne? Teď konečně chápeš, pročsem ho musel tak rychle oženit.“

„Máš pravdu, Ricku. Ale ještě to není úplně rozhodnutý. No a co děláš na té zemi? Copak nechápeš, co to vypovídá o tvým postavení v rámci hierarchie?“

Vysvětlil sem jí Sheeniny výhrady proti naší společný posteli v přítomnosti hosta.

„Co teď musíš bezpodmínečně udělat, Ricku: s okamžitou platností se vrátíš do své postele, a tím dáš najevo, kdo je tady vůdce smečky. Jinak je s tebou amen. Musíš potvrdit svou dominanci, co se týče samice. Je to primitivní, ale funguje to. Jde o sociální dynamiku na úrovni ještěrek, ale v žádném případě to nelze ignorovat.“

„Máš pravdu, Connie. Musím jim ukázat, kdo je tady pánem.“

„To byla moje chyba v případě Paula. Nějak sme to přehnali, Ricku. Příliš jsme na něj tlačili. Musím ho najít a ujistit ho, že je to přece on, kdo má rozhodující slovo. Přece se nemusíme hned brát. Můžeme spolu jen tak žít.“

„Svatá pravda, Connie.“

„Ty to tady znáš a jsi chlap, Ricku, Netušíš, co tak asi mohl Paulo dělat ve Vitry-sur-Seine? Byla jsem se tam včera podívat. Je to jedno velký smetiště. Kulturní možnosti nulové.“

Nepřišlo mi moudré ventilovat před Connií svý podezření. „No, je to trochu dál od centra, ale řekl bych, že tam asi budou lacinější hotely.“

„Moji detektivové je všechny prošli. Paulo nebyl ani v jednom z nich.“

„To je záhada. Ale je fakt, že v tomhle on umí chodit. Přece byl léta nezvěstnej. Domů se vrátil loni v létě.“

„Paulo se hledal, Ricku. Ale teď už má vystaráno. Teď má přece mě.“

Tak nevím, nakolik je holka v reálu,

11:27 Když sem se vrátil domů, manželka ani host tam nebyli. Zabilo by ji to, kdyby mi tady nechala vzkaz? Žádnej podezřelej flek v posteli, ale dva vlhký ručníky v kuchyni nad vanou. Jak se jim to podařilo? Čekal každej z nich v chodbě, dokud se ten druhej nevykoupal? Sakra. Už dávno sem tady měl mít namontovanou skrytou kameru.

Pořád ještě v depresi, ale už ne paralyzovanej. Prošmejdil sem Trentovy věci. Žádný zašitý kondomy, což by se sice dalo interpretovat jako pozitivní znamení, akorát že Trent ví, že Sheeni je těhotná, tak proč by se namáhal. Ale zase na druhou stranu, Trent vypadá jako člověk, kterej se snaží, aby někde něco nechyt. Tak já nevím. Žádnej zpáteční lístek sem nenašel. Jak dlouho si ta vtěrka představuje, že bude zneužívat naší velkorysý pohostinnosti? Pár jednoznačně pozitivních nálezů: nezřetelnej polaroidovej snímek jakýsi mlhoviny, která by možná mohla bejt prvním zvěčněním Trenta juniora v zárodečným stádiu. A pak barevná fotka o rozměrech 12,5 * 17,5, na níž je svůdná Apurva v rudozlatým sárí.

To je ale kus. A jak nádherný budou jejich společný děti! Za to všechno by mi měli bejt neskonale vděční. Ve vnitřní kapse jeho kufru sem bohužel našel následující dopis, kterej mě moc nepotěšil:

Nejdražší Trente,

představa, že brzy navštívíš Paříž, je úžasná. Pokus se „tchána a tchyni“ přesvědčit, aby Ti zaplatili letenku. Budeme spolu objevovat Paříž přesně tak, jak jsme se si to vždycky plánovali. Většina vstupuje zdarma, takže tvoje jediné výdaje budou za metro. Jíst můžeme doma. Nickovo vaření není úplněnejedlé. A co se týče mého „manžela“, nedělej si starosti. Je totálně pod pantoflem. Snaž se přijet, milovaný!

S pozdravem Sheeni

PS: Souhlasím, že to, co se stalo nešťastnému Vijayovi, je skandál. Mám zde šikovného právníka, který možná bude schopen s touto záležitostí něco udělat.

Hm. Tak pod pantoflem, jo? Tak na to se ještě podíváme. A pročpak sou všechny její odkazy na „manželský“ vztahy v uvozovkách?

15:48 Manželka se svým přítelem ještě nedorazila. Asi se naobědvali venku. Při věnčení Maurice sem ze dvou aut zaslechl dunění tý příšernosti Heee, Lekker Ding. Cítil sem, jak tři Magdy kdesi radostně poskakujou.

19:12 Lip sem to už načasovat nemoh. Zrovna když sem si servíroval osamělou dušenou vepřovou kotletu, pečenou bramboru a porci salátu (s lístečkama pěkně natrhanýma po americkým způsobu), vpochodovali do bytu ti dva, však víte kdo.

„Hmmm, tady to voní!“ vykřikla Sheeni. „Máme hlad jak vlci!“

Vlídně sem se na ni usmál. „To je škoda, miláčku, žes mi neřekla, jaký máte plán. Předpokládal sem, že se navečeříte venku. Ale klidněse podívejte, jestli ještě něco nenajdete v lednici.“

Šli se raději najíst do nedaleký palačinkárny. Mám z toho pocit triumfu, přestože jde zřejmě o Pyrrhovo vítězství, protože moje milovaná nejspíš zaplatila účet mýma penězma.

22:45 Nesnesitelnou blízkost bytí zvládáme s Trentem zatím úspěšně tak, že se co nejvíc ignorujem. Ale po jeho šestým působivým zívnutí, zřejmě vyvolaným pásmovou nemocí, sem se rozhod, že nastala ta správná chvíle si dupnout a nárokovat legitimnost spočinutí ve vlastní posteli. Sheeni byla popuzena.

„Takže ty chceš uložit osobu, která čeká tvé dítě, na holou zem!“

„Nikdo nemusí spát na zemi,“ odpověděl sem nevzrušeným tónem. „Reinin byt je přece prázdnej. Tvůj host tam může složit hlavu.“

„Takže ty máš klíč od bytu té ženské!“ odfrkla. „Jak pohodlné!“

Odpověděl sem, že klíč nemám, ale vycházeje ze zkušeností s jinýma nájemníkama, kterým sem pomáhal, když si zabouchli dveře, přece vím, že ty nanicovatý zámky de snadno otevřít platební kartou.

„Hahaha,“ vysmála se mi moje manželka. „Ale ty přece nemáš platební kartu.“

To je pravda. Ale řek sem, že k tomu úplně postačí kus umělý hmoty.

„To je ale hrozné,“ byla její reakce. „Co když se nám sem někdo vloupe a ukradne mi můj francouzský psací stroj!“

„Neboj,“ utěšoval sem ji. „Žádnej feťák ve Francii na tom není až tak špatně.“

O pět minut později byl můj nepřítel nastěhovanej v Reininěsmradlavým bytě. Panebože, mohla tady nechat aspoň otevřený okno, aby se to trochu vyvětralo.

Po návratu domů sem nahodil téma společnýho ranního koupání.

„No a jak si myslíš, že jsme to udělali?“ tázala se Sheeni. „Trent se rychle vykoupal, zatímco já byla nakoupit pár croissants. Po snídani jsem se vykoupala já a on se mezitím šel projít.“

„Ach tak.“ „Ačkoli nevím, proč jsme to tak komplikovali, když já jeho nádherné tělo intimně znám. A on zas moje.“ „Ale mohlas mě předem informovat, že přijede. Tohle je přece taky můj domov.“ „Nechtěla jsem se zase hádat. Pořád se jen hádáme.“

Objal sem ji a políbil.

„Já se s tebou přece nechci hádat, miláčku.“

Polibek mi opětovala.

„Máš pravdu, Nickie. Byl to skvělý nápad odstěhovat Trenta vedle. K nabourávání mého soukromí jeden chlap bohatě stačí.“

Přítulila se intimněji.

„Nickie, drahoušku. Trent nemá moc peněz. A sám víš, jak jsem v kuchyni nemožná. Když ti řeknu, kdy přijdeme, udělal bys nám večeři?“

„Tak jo. Předpokládám, že mě neubude.“

Políbili sme se. Sheeni se pak omluvila a šla si vyčistit zuby nití.

Jo, jo, milý deníčku, je to tak. Sem totálně pod pantoflem.

PONDĚLÍ, 28. ČERVNA

Na opožděnej výroční sex se nedostalo ani večer. Manželka příliš znavena. Říkala, že museli v tom horku chodit všude pěšky a neměli na víc než na laciný, nízkoproteinový jídla. Doufám, že ta přemíra kultury nebude mít špatný vliv na vývoj plodu. A jak to, že ještěnemáme sonogram budoucí Twispovky?

Trochu se nám zkomplikovalo ubytování našeho veleváženýho hosta. Šetrná Reina syůj kvartýr bez mého vědomí pronajala. Nová nájemnice dorazila včera pozdě v noci a našla v měsícem zalitý posteli pohlednýho mládence. Tajemnej spáč se neprobudil ani šoupáním kufrů, ani přípravou oprávněný nájemnice k nočnímu odpočinku. Ráno se probudil v náruči ženské v negližé. Následovalo několik polaskání a intimních stisků, než se probudil natolik, aby si uvědomil, že to není Apurva. Vyplašeně prozkoumal situaci a zjistil, že jde o úplně cizí, nicméně docela přitažlivou spolunocležnici. Žena otevřela oči, usmála se a zeptala se ho, zda je v ceně bytu. Trent se natáhl pro deku a přikryl si nahé tělo. Pak se navzájem představili. Trent se omluvil za nedovolené užívání postele, hodil na sebe oblečení a odešel.

Páni. Ti Prestonovci se teda mají. Kdyby v tý cizí posteli našli mě, určitě by mě neprodleně zatkli a zašili do lochu s dalšíma sexuálníma úchylákama.

Ani dnes ráno se žádný společný koupání a tolik očekávaný manželský radovánky nekonaly. Trent dorazil zrovna ve chvíli, kdy probíhala úvodní fáze. Sheeni v mžiku vyklouzla z mýho objetí a já sem tam musel zůstat ležet a hloubat nad různýma způsobama vykuchání Trentových vnitřností, dokud OLE nepovolila. Po snídani se manželka s nepřítelem vydali směrem k Belleville, kde se mají setkat s mazaným právníkem panem Petitem. Nemusím snad ani zdůrazňovat, že se modlím, aby jejich mise ztroskotala.

10:52 Právě sem potkal novou nájemnici. Velmi příjemná, upovídaná Angličanka kolem dvaceti. Žádná krasavice, ale roztomilá, urostlá, s hnědýma, krátce střiženýma vlasama na mikádo a trochu křivým úsměvem. O několik cenťáků menší než já a neuvěřitelněpružná. Jmenuje se Violet Barnesová. Reinu nezná, ale o podnájmu se doslechla od kolegů cirkusáků. Pochází z Birminghamu, žije v jižním Londýně a momentálně dostala angažmá ve stejným cirkusu, kterej zaměstnává Seňora Nuneze a Boccatovce.

„A co děláš?“ zeptal sem se a popíjel čaj, kterej vlídná hostitelka připravila.

„Chceš to vidět?“

Ohnula se v pase tak hluboko, že hlavu, paže i ramena měla nejen u kolen jako normální lidi, ale ještě dál, takže si mohla prohlížet vlastní svalnatej zadek. Přišlo mi to jako docela praktická pozice pro zjišťování stavu tyhle anatomicky jinak hůře přístupný části těla.

„Fíha a nebolí to?“

„Vůbec,“ odpověděla, když se zase odmotala. „Samozřejmě tebe by to asi zabilo, Ricku. Musí se to roky cvičit.“

„Ty jsi hadí žena!“

„Přesně tak. Zkroutím se jako preclík a nacpu se do malé bedýnky.“

„Máš klouby na obě strany?“

„Nic takového, Ricku. Je to jen otázka nekonečného cvičení. Z

tebe by byl taky správný ohýbač. Máš správnou postavu: jsi útlý a kostnatý. .Dej si sušenku. Vypadáš hladově.“

Uždiboval sem keks, zatímco Violet vypakovávala svý zavazadla. Mezitím sem jí vysvětloval, kdo je Trent a jaký mám k němu vztah. „Takže bývalý přítel tvé ženy, hm. Jak jsi proboha starý, Ricku?“

„Sem starší, než vypadám,“ zalhal sem.

„Tak to ano. Byl to pro mě včera šok. Ve vlaku z Londýna jsem si dala několik panáků a pak jsme zašli ještě na pár s klukama z branže. Vysadili mě před barákem. Vyšplhám těch osm tisíc schodů, vlezu do bytu, co páchl, jako by tam uchovávali hodně starou mrtvolu, rožnu a najdu v posteli spícího nahého Adonise.“

„Co tě přitom napadlo?

„Chceš slyšet pravdu, Ricku? Pocítila jsem kdesi v hloubi duše zvláštní jistotu, že tady leží muž, za kterého se provdám. Prostě osud.“

„Deš, bohužel, trochu pozdě.“

„To už jsem taky zjistila. Velice mrzuté. Všichni skvělí muži jsou hned zkraje rozebráni. A platí to zvláště pro vás, Arniky. Hele, ty mi taky někoho připomínáš.“

„Belmonda.“

„Správně. To by se dalo u cirkusu využít. Každý potřebujeme mít svůj typický způsob, jak upoutat pozornost.“

„Ten tvůj je nacpat se do malých bedýnek?“

„Kéž by. Ale bohužel je to dost otřepaný. Teď pracuji na čísle s jednokolkou, jenže to má háček.“

„A to?“

„Pořád padám na zadek.“

Při odchodu mi Violet věnovala jedno ze svejch reklamních triček. Pod obrázkem Violet vmáčknutý do průhledný plastikový bedny velikosti chlebníku je bolestně pokroucenejma písmenama vyvedenej nápis: Ohýbačka v Londýně.

16:12 Nekonečný věnčení psa, únavný domovnický a zásobovatelský povinnosti. Když sem to všechno jakžtakž zvládl, poobědval sem šunkovej sendvič a vyťukal Sonino číslo. V Ukiahu je teď ráno, takže se dá předpokládat, že Soňa právě zvedá svůj těžkej zadek z betle. Zněla depresivně.

„Už jsi slyšel, co je novýho, Ricku? Můj milovaný Trent je v Paříži!“

„Opravdu? A jak dlouho má v plánu tam pobýt?“

„Doufám, že dost dlouho na to, abych se zatím zbavila Apurvina těla.“

„Soňo, takovýhle věci bys neměla říkat. Mluvilas s Lanou?“

„Mluvím s ní furt. Řekla bych, že jsi v pěkný bryndě, Ricku.“

„Proč?“

„Lana říkala, že nějakej strejda Hárošovi slíbil, že mu do toho jeho falcona namontuje cosi jako čtyřválcovou čtyřistadvacetdevítku, pokud mu Hároš zjistí, kde jsi. Nebo to byla devětsečtyřicetdvojka? Ať je to, co je to, Lana říká, že Hároš má veliký dilema, protože by do toho svýho pitomýho auta zoufale chtěl silnější motor.“

Takže z Hároše se vyklubala pěkná krysa, jen co je pravda. Je ochotnej vrazit kámošovi nůž do zad kvůli několika koňskejm silám.

„A víš, co si já o tom všem myslím, Ricku?“

„Copak?“

„Myslím, že vůbec nejste v Mexiku. A že jste taky v Paříži. A proto tam odjel i Trent. Aby našel Sheeni.“

„Usted es muy loco, Sonya,“ trval sem na svým. „;Yo estoy en Mexico!“

„Mě neoblafneš, Ricku. Takže já ti navrhuju následující obchod: ty zařídíš, aby se Trent rozešel s Apurvou, nebo řeknu Hárošovi, kde jsi.“

„Soňo! Buď rozumná!“

„Dobře si ti rozmysli, Ricku. Hároš se už těší, jak mu ta kraksna bude šlapat.“ Klik.

Doprčic. Proč já tý šílený tlustoprdce vůbec volal. Je to chodící toxickej odpad. Copak sem opravdu nepoučítelnej?

20:17 Navzdory mučivý úzkosti se mi do Sheenina a Trentova návratu podařilo mít večeři hotovou. Připravil sem jednoduchou, ale výživnou směs dušenýho hovězího se zeleninou. Vrhli se na ní jak hladoví kanibalové. Zdá se, že Apurvino odhodlaný vegetariánství neučinilo na Trenta dostatečně dlouhodobej dojem. Sheeni hlásí, že sou z jejich rozhovoru s panem Petitem poměrně optimisticky naladění, protože jim slíbil, že využije svých kontaktů u francouzský policie, aby zjistil, proč byl Vijay vlastně z prvního světa vykázán. Ale přinesla i pozitivnější zprávy: pan Bonnet nám brzy pošle první vyúčtování. Doufám, že ten šek bude dost velkej na to, aby mi zajistil solidní pohřeb.

Connie přišla zrovna ve chvíli, kdy T. P. (tragikomickej poeta) umýval nádobí. Přestože je naprosto vyřízená z toho, že Paul je i nadále nezvěstnej, stihla si docela slušně zaflirtovat s naším hostem, což moje manželka velmi těžce nesla. Také Trentovi nabídla, že by se moh nastěhovat do jejího prostomýho apartmá. Tato velkorysá nabídka ho očividně potěšila.

„Ale co když ti sem Apurva zavolá, Trente?“ zeptala se Sheeni. „Máme jí dát číslo do Conniina pokoje?“ Ten blbec z toho okamžitěvycouval.

Abysme nějak zabili čas, moje milovaná vytáhla scrabble. Myslím, že ještě nikdy v dějinách se tato hra nehrála na tak vražedný úrovni. Boj moh být ještě lítější v případě, že by všechny strany disponovaly nukleárníma zbraněma. Prosadil sem si, že se počítají jen anglický slova. Největším překvapením pro mě bylo, s jakou bravurností hrála Connie. Netušil sem, že její slovní zásoba zahrnuje tolik obskurních slov s vysokou bodovou hodnotou. Zuřivě bojovala s Sheeni o vítězství, zatímco Trent a já sme zoufale usilovali uniknout ostuděposledního místa. Nemohlo být pochyb o tom, že každým písmenkem, který se nám podařilo umístit na tu proklatou herní desku, sme bojovali o svý mužství. Ale i dámy vypadaly tak, jako by v sázce byly jejich vaječníky.

A kdo se nakonec trápil v nejhlubším sklepě? Trent Preston.

Jó, kdyby tak člověk nemusel do svýho deníku psát pravdu a nic než pravdu. Kterej vůl toto pravidlo vymyslel?

No dobrá. Ten hulvát mě porazil o mizerný dva zasraný body.

Ještě větší rána pro klid našeho domova byla skutečnost, že Sheeni skončila o skandálních šestnáct bodů za svou rádoby švagrovou. Musím přiznat, ač nerad, že ani za sportovní chování by medaili nezískala.

Uf, sem rád, že to máme za sebou. Teď už se jen můžu v klidu strachovat, že mě zatkne FBI nebo zavraždí mafie. Je to mnohem míňstresující.

ÚTERÝ, 29. ČERVNA

Dnešek začal, milý deníčku, neuvěřitelně výbušným vyvrcholením. Všechna ta nahromaděná tenze se musela nějak vybít. Je to určitě lepší sexem než těžkým infarktem. Moje milovaná byla opět svolná k rannímu dovádění, protože naše soukromí je zase obnoveno. Přátelská Violet se u nás včera večer zastavila a nabídla T.

P. Reinin vyboulenej gauč. Přijal, přestože Sheeni byla nevrla, ale nic si honem nemohla vymyslet. Takže náš host zůstane na dosah, kdyby náhodou volala Apurva. (A mimochodem, proč vlastněnevolá?) Violet se možná za svýho osudovýho muže nevdá, ale aspoň s ním může (více či méně) spát. Osobně si myslím, že hezká hadí žena by v tyhle oblasti mohla člověka něco přiučit. Sice se obávám, že tento druh stereotypního sexuálního uvažování by moh šokovat střízlivý akademiky, kteří budou v budoucnu mý publikovaný deníky číst, ale já jen říkám, ať první hodí kamenem ten, koho tato asociace s hadí ženou nenapadla. Sakra, teď mi dochází, že určitěmusela napadnout i toho polomozka T. P., když uléhal ani ne pět metrů od svůdný hadice.

9:05 U snídaně si T. P. moh hubu natrhnout samým zíváním. Zmínil se o tom, že skoro až do rána si s Violet povídali. Říkal, že mu připadá „docela zajímavá“. Slíbila mu, že ho naučí pár základních ohybů. (On už svůj typickej způsob, jak upoutat pozornost, má. Zatímco se bude sukovat, může u toho recitovat svou mizernou poezii.) Pobízel sem ho, aby o Violet mluvil co možná nejvíc, protože vím, že tento druh hovoru umí každou ženskou otrávit. Ale proč mám bejt u Sheeni v nemilosti pořád jen já? Fungovalo to jedna radost. Její tón, kterým mu říkala, aby vypadl, že se chce vykoupat, byl výrazněledověj.

10:17 Další důkaz, že život hvězd neobnáší jen supersex v luxusním prostředí. Zrovna sem si vymačkával rašící jebák, když tu se najednou rozletěly dveře a do bytu se vřítil tým francouzský televize s rozzářenýma reflektoráma a puštěnýma kamerama. Pěkná kočka v černý baretce a upnutým svetříku mi strčila do ksischtu mikrofon a oslovila mě rychlou francouzštinou. Stál sem tam jak tvrdý Y, zatímco Sheeni začala ječet, zvedla se z vany jako rozzuřená bohyněa rozmáchlým pohybem se strefila kameramanovi do nosu kusem mýdla. Něco zavrčel, ale točil dál. Schoval sem se za mokře růžový tělo svý ženy a spolíhal na to, že s nahotou v přímým záběru nebude moct francouzská televize natočenej materiál použít. Sílená reportérka přešla do angličtiny a tvrdošíjně svou oběť pronásledovala dál.

„Přijel jste do Francie s tím, že se stanete americkým Belmondem? Plánujete si natočit s třemi Magdami další videoklip? Kdo je ta dívka? Jak dlouho jste...“

„Bez komentáře!“ opakoval sem dokola a schovával se pod ručník. „Bez komentáře!“

„A ven!“ ječela Sheeni. Vrhla se na všetečnou reportérku a sápala sejí na mikrofon. „Vypadněte odsud!“

Neměl sem moc přehled o tom, co přesně se dělo dál, protože sem měl ručník omotanej kolem hlavy, ale mám za to, že k nám vpadli bratři Boccatovci a rychle s vetřelci zatočili. Nepochybuji, že se na scéně ještě chvíli zdrželi, aby se mohli dosytosti vynadívat na mou ženu. Ta mi mezitím strhla ručník z hlavy, přitiskla si ho na dokonalý tělo a nařídila všem, aby vypadli. Doufám, že náš příští byt bude mít vanu y oddělený koupelně s dveřma. A taky urostlýho portýra, kterej zastaví všechny nezvaný hosty už ve vstupní hale.

Sheeni mi právě oznámila, že vetřelci nebyli z francouzský, ale z holandský televize. Vůbec netuším, jak to mohla zjistit.

11:28 Na schodech sem se srazil se Seňorem Nunezem. Zakoupil si vlastní admirálskou uniformu a chce, aby se stala součástí jeho vystoupení. Je u vytržení z mezinárodního úspěchu našeho prvního videoklipu a doufá, že to bude mít pozitivní vliv na jeho další kariéru. Má za to, že půvab písně je v její jednoduchosti, protože tu může ocenit „každý trouba“. Ano, člověk musí trpět vážnou duševní poruchou, pokud se mu Tři Magdy líbí, souhlasil sem.

15:37 Po osamělým obědě (moje žena se opět někde tahá s cizím chlapem) sem vytáhl vyzbrojen toxickýma chemikáliema do boje s posprejovanýma zdma. Už sem s Madame Ruzicka probíral možnost zakoupení přenosnýho pískovače a nahození baráku speciální omítkou, ale zdá se, že dává přednost rozpouštědlům a mý laciný práci. Bodejť ne. Za třicet let, až budu umírat na rakovinu, bude už příliš mrtvá, než abych na ní něco vysoudil. Jako obvykle můj boj s graffiti přitáhl pozornost kibiců. A taky sem měl příležitost navzájem představit Babette a Violet. Mají hodně společnýho, protože obě patří mezi dalších asi třicet milionů britskejch žen. Doufám, že Violet naučí Babette pár hadích triků, který jí pomůžou dostat se ze spárů toho chlípnýho Alphonse.

Babette se se mnou zdržela dostatečně dlouho, aby mi posloužila jako překladatelka, když z parukářskýho salonu vyběhla Madame Lefebvre, aby se poptala, co je to za sladkýho Američana, kterýho je poslední dobou tak často vidět s mou kouzelnou ženou. Vysvětlil sem okolnosti a ujistil ji, že je ženatej a zároveň spává s Violet. Sem přesvědčenej, že to v salonu vyvolá nejedno zdvižené obočí. Také sem ji požádal, zda by nemohla trochu sledovat situaci v domě a případně mě upozornit na útok televizních štábů, paparazziů a mafiánských hrdlořezů. Slíbila mi ze strany svýho personálu maximální spolupráci a poskytla mi pravidelnej denní příděl objetí a polibků na tvář. Dokonce i Babette chytla toho bacila a cítila potřebu se mi vrhnout kolem krku a mocně mě sevřít do svý dráždivý náruče. O něco později mi pošťák předal tento list: Drahý Ricku,

konečně jsme na cestě. Ještě jednou ti děkuji za pomoc při nakládání. Moje děťátka stávkují! Naše první představení bylo naprostou katastrofou. Doufám však, že jejich problémy se brzy vyřeší a že si záhy na cestování zvyknou. Samozřejmě, že se jim stýská po tom milém Američanovi, který k nám byl v posledních týdnech tak laskavý. Zasílám ti program naší cesty. Může se samozřejmě změnit v důsledku nečekaných zdržení a katastrof. Jak vidíš, směr naší cesty je víceméně na jih. Brzy by měla dorazit jistá slečna Barnesová a nastěhovat se na léto do mého bytu. Předem ti děkuji, pokud se o ni postaráš v případě, že by měla jakékoli problémy.

Jsem moc ráda, že jsem opět na cestách, ačkoli mi otec i bratr dost chybí. Jakmile budu moci, znovu ti napíšu. Kdybys mi chtěl napsat, adresuj prosím dopis do pařížské kanceláře našeho cirkusu. Oni mi ho už předají. (E-mail bohužel ještě nemám.)

Často na Tebe myslím a těším se, až vás oba zase na podzim uvidím.

Se srdečným pozdravem

Reina

O Paulovi ani zmínka. To je buďto dobrý znamení nebo ji Paul požádal, aby o jeho přítomnosti pomlčela. Ani při opětovným čtení sem nebyl schopnej vycítit jedinej náznak milostnýho románku s vášnivým americkým jazzovým trumpetistou. Předpokládám, že něco takovýho by určitě na její próze muselo zanechat aspoň stopu.

17:45 Rozrušená Connie mi volala zrovna ve chvíli, kdy sem vařil večeři. Ti příšerní Saundersovi nechávají každou chvíli na Conniiněmobilu poplašný zprávy pro Paula. Vzhledem k blížícímu se státnímu svátku 4. července je Paulův kurátor nucenej posunout setkání s klientem, a to už na tento pátek! To už je za tři dny.

„Sakra,“ řek sem. „To Paul přece nemůže stihnout!“

„Musíš jeho rodičům zavolat, Ricku.“

„Cože?!“

„Všechno jsem už dokonale promyslela, Ricku. Zavoláš jim dnes v noci ode mě z hotelu. Budeš předstírat, že jsi Paulo. Řekneš jim, že ses zdržel, a požádáš je, aby zavolali tomu pitomýmu kurátorovi, aby to o pár dnů prodloužil.“

„Ale Connie, oni přece poznají, že nejsem Paul!“

„Budeš mluvit chraptivým hlasem a řekneš jim, že jsi nachlazený. Musíme získat trochu času. Jsem přesvědčena, že moji detektivové jsou už Paulovi na stopě. Mám už připravený letadlo a poletíme do Las Vegas hned, jak ho chytíme, teda chtěla jsem říct, hned, jak ho najdeme.“

Connii se nakonec podařilo získat mě pro tento šílený plán. Rozhodující roli v tom nejspíš hrála vidina, že se jí konečně zbavím. To, no a pak samozřejmě ty její obvyklý výhrůžky.

19:18 Na večeři sem připravil svou verzi světoznámý činy paní Cramptonový. Autentický bobový výhonky a skutečný vodní kaštany z konzervy. Asi devadesát osm procent kaštanů zůstalo na talířku, což mě vedlo k zamyšlení, jak dlouho ještě si profesionální loviči kaštanůudrží svý zaměstnání. Řekl bych, že to taky musí být dost nebezpečná práce.

Zatímco T. P. umýval nádobí, vzala si mě Sheeni stranou a svěřila mi, že Trent od svýho příjezdu ještě nemluvil se svou ženou. Zřejměse těsně před odjezdem pohádali. Sheeni netuší o čem, ale jak vám potvrdí každej ženáč, když přijde na manželský tahanice, témat k handrkování je nepřeberný množství. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby moje vlastní svůdná manželka hrála v Prestonovic hádce na letišti významnou, možná i rozhodující roli. A teď si Trent hraje na pana pasivně agresivního, což je taktika, kterou bych považoval pod jeho úroveň. Tak sem zašmátral v naší komoře a vyťukal svý starý číslo v Ukiahu. Když se na druhým konci ozvala Apurva, řek sem, „Ahoj Apurvo, vydrž chvíli“, a předal telefon jejímu překvapenýmu manželovi. Když sem odcházel za Connií, byl ještě hluboce pohroužen v konverzaci. Sheeni sem pouze oznámil, že se du projít. Doufám, že neurčitost mýho návratu aspoň zkomplikuje narušování manželskýho soužití z její strany. Trochu mě to sice uklidnilo, ale co já můžu vědět, jestli celý odpoledne nestrávili jako cizoložní králíci v nějakým laciným hotelu. Když o tom tak uvažuju, při večeři se o svých dnešních kulturních aktivitách oba vyjadřovali nadmíru mlhavě!

22:32 No, takže další Conniin praštěnej plán nevyšel. Sheenin otec (ne nadarmo je to prohnanej právník) se nenechal dlouho vodit za nos tvrzením svýho údajnýho syna o bolesti v krku.

„Kdo je to?“ chtěl vědět.

„To sem já, táti, Paul,“ krákal sem do telefonu., Je mi příliš zle, než abych mohl cestovat. Jen nachlazení. Nemohl bys domluvit s kurátorem, aby to odsunul? Budu fit tak za měsíc.“

„V kolika letech sis pořídil svůj první saxofon?“

„Svůj co?“

„Řekni mi jména svých nejlepších přátel ze střední!“

„No tak, no byl tam John. A taky... Mike... hm, tak na shledanou.“

Zmocnila se mě panika a telefonát sem urychleně utnul. Connie z toho radost nemá.

„Nechápu, že moje matka mohla s tímhle chlapem spávat,“ ohrnula pysk. „Tohle si ale prosadím. Ať si Paulo říká, co chce, ale já jeho otce na svou svatbu nepozvu.“

„Paulova matka bezesporu značně přispěla k mý svatbě tím, že na ní nebyla,“ přihřál sem si svou polívčičku. „Tu taky nepozvu,“ prohlásila Connie rezolutně. „Nerada to říkám, ale je škoda, že můj Paulo se nenarodil jako sirotek.“ „I já bych to ocenil,“ připustil sem.

Oč by náš život byl jednodušší, kdybychom se s Sheeni byli potkali v sirotčinci. V nějaký moderní, sexuálně osvícený instituci hodně daleko od Trenta, Vijaye, Connie, pana DeFalca, strejdy Sála, Seňora Nuneze, tří Magd a hlavně všeho francouzskýho.

STŘEDA, 30. ČERVNA

Další nádhernej den. Houfy turistů vylízají z děr. Kamkoli dete, slyšíte obézní, opocený lidi naříkat středozápadníma nosovkama na nehorázný ceny. Alphonse pohrdá Američanama ještě víc než britskýma a německýma turistama. Říká, že kdyby byli jen trošku disciplinovanější, nekupovali zbytečnou veteš čínský výroby a nedělali rekordní rozpočtový deficity, dolar moh mít dneska hodnotu aspoň deseticentu. Pravda, mý krajani sou možná svým způsobem rozmařilí, ale aspoň nejezdí jako blázni v twingu.

Moje sklíčená přítelkyně Violet nás s Mauricem doprovázela při dnešním věnčení. Je celá vyvedená z míry jakýmsi T. P.

„Nejenže je nádherný k zulíbání,“ prohlásila, „ale klape nám to v každém směru. Mám pocit, že ho znám od nepaměti.“

Já taky, ale ten pocit není nijak zvlášť příjemnej.

„Je dost mladý,“ upozornil sem ji.

„Ale na svůj věk velmi vyspělý, Ricku. Tak strašně bych ho chtěla. Už to skoro nemůžu vydržet.“

„Co máš na mysli, když říkáš, že ho chceš?“ zeptal sem se s nadějí, že bych moh proniknout do ženskýho způsobu myšlení.

„Říkám tím, že ho chci,“ opakovala.

„Jak přesně?“ pokračoval sem v tématu.

„No, když to musíš vědět, chci ho mít v sobě.“

Pozoruhodná informace. Takže ženy zřejmě také prožívají sexuální touhy. Sheeni se vždycky zuby nehty brání a je nutný ji málem násilím dovlíct do betle. A pak se ještě tváří, že člověku dělá laskavost.

„Muži sou dost slabí,“ řekl sem. „Mohla bys ho mít, kdyby ses trochu snažila.“

„Možná že jo, Ricku. Ale k čemu by to bylo? To by celou situaci ještě zhoršilo. To máš jak s heroinem. Jasně, je to super, dokud to trvá, ale pak chceš víc. A tvůj přítel miluje svou ženu. Vím, že by to dopadlo tak, že by mnou pohrdal.“

Chvíli sme šli beze slova, zatímco Maurice oňuchával kandelábry. Je divnej. Posedle očuchává každej sloup, ale když potkáme skutečnýho psa, málokdy o něj projeví zájem. Violet využívala těchto zastavení k tomu, aby svý tělo natáhla do nejpodivnějších konfigurací, zatímco blazeovaní Pařížani kolem nás chodili bez jedinýho mrknutí oka.

Ještě mi to nebylo tak úplně jasný. „Proč vlastně chceš mít chlapa uvnitř? Víš jako, co je na tom tak přitažlivýho? Není to..., jak bych to řekl..., trochu nepříjemnej průnik do soukromí?“

„Ty musíš být na hlavu padenej, Ricku. Tvrdíš, že jsi ženatý. Tak proč se nezeptáš své ženy?“

Protože vím, že by mi stejně neřekla pravdu. Jako vždycky. 13:42 Na oběd sme byli nečekaně v plným počtu. Sheeni a T. P. seje nutný vrátili se špatnou zprávou. Podle špionů pana Petita přišlo udání na Vijaye z nejvyšších míst americký kontrarozvědky. I oběd svou kvalitou odpovídal vzniklý situaci. Horší snad už být ani nemohl. Jediný, co sem našel, byla promáčknutá plechovka bouillabaisse, která tady zbyla po předchozím nájemníkovi. Narychlo sem ji nastavil zvětralou pepsi­kolou, kterou sem našel vzadu v ledničce. Naštěstí se Trent nabídl, že skočí pro bagetu.

„To musí být nějaká shoda jmen,“ poznamenal Trent, když se vzpamatoval z prvního hltu polívky. „Joshi je přece běžné indické jméno. Takových Vijayů Joshiů tam musejí mít tisíce. Úředníci si ho zřejmě spletli s někým jiným.“

„A nebo je Vijay supertajnej radikální extremista,“ přemýšlel sem nahlas, „kterýho řídící buňka vyslala infiltrovat Západ v převleku nesnesitelnýho středoškolskýho studenta.“

„Ricku, ta polívka má chuť jak pomeje,“ prohlásila moje milovaná.

„Proč mu říkáš Rick, když se jmenuje Nick?“ zjišťoval T. P.

Trochu příliš impertinentní otázka na můj vkus.

Sheeni se nad tím zhluboka zamyslela. „Asi proto, že je to člověk mnoha osobností – jedna úmornější než druhá. Jsou situace, kdy je spíš Rickem než Nickem.“

„A jak je od sebe oddělíš?“ rozmazával T. P. svou neomalenost.

„Rick je – ale mohu se v tom mýlit – o něco míň prohnaný než Nick. Je v něm něco galsky...,“ ale co, to už sem se nedozvěděl, protože následovalo pár rychle vystřelenej francouzskejch slov, na který můj nepřítel odpověděl pohrdavým odfrknutím. Zbytek jejich debaty ohledně mý povahy a jejích nedostatků pokračoval ve francouzštině. Byl temperamentní a chvílemi až rozohněný. Bylo mi to fuk. Sem rád středem pozornosti za každých okolností, a to i když se mé nedostatky pitvají v nesrozumitelným jazyce.

Znaven setkáním s mou kuchyní se T. P. omluvil a šel si zdřímnout k Violet. Až odešel, Sheeni mi místo zákusku naservírovala bombu: pan Bonnet je Trentem nesmírně okouzlen a chce ho angažovat pro svý další hudební video. Vzhledem k tomu, že Trent zoufale potřebuje peníze na novorozeneckou výbavičku, souhlasil s tím, že si pobyt ještě o nějakou dobu prodlouží a příští týden půjde na kamerové zkoušky.

Kdyby nikdo jinej, tak minimálně Rick S. Hunter je z tý zprávy značně rozladěnej.

„Hele, já měl za to, že jejich velkou hvězdou mám bejt já!“

„Ricku, to byl špatný odhad. Je bezpodmínečně nutné, abychom se na veřejnosti příliš neukazovali. Musíme být hlavně nenápadní.“

„Asi máš pravdu. Ale neplatí totéž o Trentovi?“

„V jeho případě je tomu právě naopak. Pokud se stane slavným, bude moci veřejně kritizovat tu do nebe volající nespravedlnost páchanou na Vijayovi. A může tak vyvíjet mezinárodní nátlak na vládu USA. Trent navíc hovoří plynně francouzsky. No a pak je taky skvělý zpěvák!“

To je toho. Celá ta záležitost se mi vůbec nelíbí. Je fakt, že být v centru tak mohutnýho zájmu médií sem nechtěl. Ale zas když už v něm sem, proč se o slávu dělit s tím hňupem?

16:26 Většinu odpoledne sem strávil smolením dopisu Reině. I přes úpornou snahu Ricka S. Huntera vyzařovat chladnej galskej odstup se obávám, zda se mi tam přece jen nepřipletlo trochu moc sentimentu. Do poštovní schránky sem ho házel s pocitem provinilýho očekávání. Překvapuje mě, že z vidiny cizoložství sem ještě o něco nervóznější, než sem byl z vidiny manželství.

23:47 Sheeni dnes doširoka rozevřela peněženku, což je něco, co rozevírá ještě zřídkavějc než tu část svýho těla, však víte kterou. Nechápu, že sem právě moh napsat něco tak jedovatýho o jediný a největší lásce svýho života. Bude to asi tím, že mám trochu v hlavě. Pozvala nás (i Trenta s Violet) na večeři a pak sme se šli podívat na Mauricova papínka. Je dokonalej. Pokud by nevyšla kariéra tvůrčího psaní, možná by mohla jít Carlotta k panu Hamiltonovi do učení. Umím si celkem snadno představit, jak se každej večer nesu jevištěm jako prsatá Liz Taylorová, prsty si hladím falešný znamínko krásy a předvádím umělý diamanty velikosti stalaktitů. Ňák se se mnou točí celej svět. Musím toho nechat a jít do postele. Třeba se mi tam podaří něco...

ČERVENEC

ČTVRTEK, 1. ČERVENCE

Nepodařilo se. Sheeni odmítla sdílet svý nádherný tělo s odporným ochlastou. Ale ráno sem si to vynahradil. Rozhodl sem se uvěřit Violet a přijmout představu, že holky sex baví stejně jako kluky, i když devadesát osm procent celé té legrace probíhá uvnitřjejich těla. Bylo načase, abych překonal mylný představy o znásilňování. Takže už žádný váhavý a omluvný přibližování se. Vyjádřeno zemitejma metaforama: oral sem tu známou brázdu s takovou vervou, až kohout kokrhal, krávy se vrátily domů a silo se vyprázdnilo do posledního zrníčka.

11:17 Kdykoli du ven, musím pořád nosit sluneční brýle, a to i ve dnech jako třeba dnes, kdy se schyluje k dešti. I takto maskovanýho mě při věnčení Maurice zastavilo na ulici pár lidí. Mezi jejich jinak nesrozumitelným přívalem se zlověstně vyjímala tři slova: Heee, Lekker Ding. Přirozeně sem odmítavě zavrtěl hlavou a šel rychlým krokem dál. Tímto způsobem sme bohužel museli vynechat pár svůdně vonících stromů. Jó, i psi slavných osobností to maj těžký.

13:33 Včerejší příšernej oběd mi zřejmě zahnal zákazníky. Tak ať. Přece nejsem žádná vyvařovna. Skočil sem si na palačinku do svýho oblíbenýho stánku a pak se přinutil zavolat tý odporně zrádcovský Soni do Ukiahu. Zdá se, že furt lelkuje u telefonu. Samozřejměchtěla vědět, jaký sem zatím podnik kroky, aby byl T. P. co nejdřív volnej a svolnej. Předtím než sem odpověděl, mi musela slíbit, že cokoli jí řeknu, tak se to nedostane dál než k tomu jejímu tlustýmu uchu.

„Víš, Soňo, přiměl sem ho, aby se tady ještě chvíli zdržel. K Apurvě se určitě ještě nějakou dobu nevrátí.“

„Ale ani ke mně, když to tak poslouchám,“ poznamenala kysele. „Cos ještě udělal?“

„Ubytoval sem ho v pokoji hadí ženy.“

„Cože?!“

„Neboj, Soňo. Z toho nic vážnýho nebude. Ale nemůžeš odlákat chlapa od jeho manželky, pokud mu nepřipomeneš, že svět je plnej atraktivních žen k mání.“

„Tak hadí žena, říkáš. Předpokládám, že provozujou sex v těch nejnemožnějších pozicích.“

Vida, je to opravdu naprosto běžnej způsob uvažování.

„Určitě ne, Soňo. Violet s ním nespí. Respektuje, zeje ženatej.“

„Je snad úplně blbá?“

„Ne, je to Angličanka. Ty sou velice zdrženlivý. Taky sem Trentovi zařídil roli v novým videoklipu.“

„A cos tím sledoval?“

„Přece víš, že lidi úspěšní v šoubyznysu opouštějí svý manželský partnery. To je v podstatě zákonitost.“

„Tak jo, Ricku. Je vidět, že se snažíš. Zatím tě Hárošovi neprásknu. Ale na tvým místě bych se pravidelně hlásila. Těsněpředtím, než jsi zavolal, tak jsem chtěla vytočit jeho číslo.“

Po zádech mi přeběhl mráz.

„Dobře, Soňo. A co novýho v Ukiahu?“

„V jakém smyslu, Ricku? Vždyť to tady znáš. Je to tu stejněmrtvý jako můj milostnej život. Začala jsem pracovat na nové prošívané dece. Připadá mi to přijatelnější alternativa než flámy, blázinec nebo sebevražda.“

„To nezní špatně, Soňo. Tak ať ti jde práce od ruky.“

„Trhni si nohou.“

Jedinou příjemnou částí této konverzace bylo její ukončení. A já myslel, že upovídaná Soňa je v hodinách šití tak spokojená. Je jasný, že nemám sebemenší zájem na tom, aby se Trent š Apurvou rozešli.

Naopak doufám, že mě v budoucnu pozvou na padesátý výročí svý svatby.

18:28 Zrovna když sem škrobovou moučkou zahušťoval dnešní večeři, zazvonil telefon. Byla to Connie s šokující zprávou: pan a paní Saundersovi se právě ubytovali v jejím hotelu.

„To snad ne!“ vykřikl sem.

„Jsou tu a pěkně nasraní,“ doplnila svý původní informace. „Zavolám hned, jak to trochu půjde.“ Klik.

„Kdo to byl?“ chtěla vědět moje milovaná, očividně polekaná. „Co se děje? Něco s mým bratrem?“

V mozku mi šrotovalo. „No, jde o to, že...“

„Nelži mi, Nicku Twispe!“

Kapituloval sem. „To byla Connie. Právě přijeli tvoji rodiče. Ubytovali se v jejím hotelu.“

Moje milovaná zbledla a posadila se na postel.

„Tak to je skvělá zpráva. Přesně tohle teď poťřebuju!“

„To bude dobrý, uvidíš,“ utěšoval sem ji. „Paříž je veliká. Nevědí, kde sme.“

„Myslím, že byste je měli jít navštívit,“ přispěchal na pomoc Trent. „Snažit se najít nějaký kompromis.“

Sem fakt netušil, zeje to až takovejidiot.

Sheeni vystřelila ten nejstrašnější pohled, kterej sem u ní kdy

viděl. Zázrak všech zázraků, že ho nevypálila na mě.

22:48 Od Connie žádná zpráva. Moje milovaná se trochu uklidnila, přestože se guláše (jednoho z úspěchů mýho kulinářskýho umění) ani nedotkla. Uznala, že pokud se v době, kdy budou její rodiče v Paříži, budeme trochu skrývat, není důvod se obávat, že na ně narazíme. Budou mít plný ruce práce s hledáním Paula. A Trentovi bylo jasněřečeno, kam si má nacpat ty svý návrhy na usmiřovačky. Dostal taky nařízeno, aby zrušil svý večerní procházky s Violet. Sheeni chce všechny známý ukiažský tváře vykázat z pařížskejch bulvárů. A zítra mám za úkol přinutit Connii, aby se i s tou zlotřilou dvojkou přestěhovala do luxusního hotelu v nějakým hodně vzdáleným arrondissement.

Připadal sem si, jako když se rodina Anně Frankový skrývala před gestapem. Hodiny se táhly. Pokoušel sem se soustředit na časák o počítačích, Sheeni chodila sem a tam a T. P. toužebně vyhlížel z okna, dokud nepřišla Violet a nezatáhla ho do svýho panenskýho doupěte.

PÁTEK 2. ČERVENCE

Sheeni je nezvěstná! Nejsem schopen psát. Sem z toho úplněvyřízenej. Oba nás, maskovaný slunečníma brýlema a kloboukama, dnes ráno vypakovala z bytu. Mě na pochůzky pro Madame Ruzicka.

T. P. do Belleville na kostýmovou zkoušku a jednání s režisérem Piroquem. Když sem se vrátil, byla pryč, stejně jako její zavazadla, všechno její oblečení a francouzskej psací stroj. A samozřejmě mi tu zase nenechala ani stručnej vzkaz. Podle Madame Lefěbvre (ve Violetině překladu) ji dámy z parukárny spatřily, jak kolem 10:15 nastupuje do taxíku. Předpokládaly, že odjíždí na romantický víkend mimo Paříž, během něhož se k ní její manžel připojí, pokud mu to povinnosti plynoucí z umělecký slávy a péče o dům dovolí.

Trent zapírá, že by věděl, kam odjela. Stejně tak od ní nedostal zprávu ani pan Petit. Connie si myslí, že Sheeni pravděpodobněutekla za svým bratrem. Je z toho všeho na pokraji nervovýho zhroucení. Ze starých Saundersových leze po zdi a Paul se zatím do žádný z jejích neprodyšných sítí nechyt.

„Ten člověk se v žádným v hotelu neubytoval,“ stěžovala si, když sem ji telefonicky informoval o nešťastným zvratu ve vývoji situace. „Z bankomatu nevybírá, kartou neplatí, ani zasraný rolexky se nepokusil udat v žádné zastáváme. Jak ho mám pak kurňa najít?“

„Najdeme je,“ ujišťoval sem ji. „Musíme.“ „Taky doufám, Ricku. Myslím, že je to špatné znamení, že i Sheeni pláchla. Velmi špatné znamení.“

14:26 Nikdo v baráku dnes ještě nezahlíd Seňora Nuneze. Na zvonění neodpovídá. Že by moje žena utekla s trpaslíkem?

22:52 Po Sheeni se slehla země. Žádnej telefonát. Žádnej dopis. Rozdělili sme si s Trentem město a většinu dne strávili hledáním. Nic. Vůbec nic. Vzhledem k tomu, že Sheeni se skrývá před rodičema, není příliš pravděpodobný, že by lelkovala někde na veřejně přístupnejch místech. Ale museli sme to zkusit. T. P. si myslí, že se vrátí, jakmile se dozví, že rodiče opustili Francii. Kéž by měl pravdu.

Už dnes nemůžu psát. Musím chodit po pokoji a lomit rukama.

SOBOTA, 3. ČERVENCE

Osm týdnů, deníčku. Bylo to hrozný probudit se v dnešní výroční den sám v posteli. Ještě horší bylo, že T. P. se rozhodl strávit noc na našem gauči, protože tady chce přej zůstat pro případ, že by se Sheeni ozvala telefonicky. A pak taky proto, že už ho spaní s Violet začíná stresovat. Sexuální přitažlivost je čím dál silnější. Každou noc ho učí další a další hadí triky, což vede k nadměrným fyzickým kontaktům. Ty zase způsobujou čím dál mučivější touhy. Znám ten pocit.

Náladu mi nezvedla ani ranní Třen to va koupel probíhající ani ne dva metry od místa, kde sem se pokoušel nasoukat do sebe croissant. Je to až nechutný, jak ten borec dobře vypadá, když na sobě nic nemá. Dobrá zpráva: manželka neutekla s trpaslíkem. Uprostřed noci mě vzbudily dojímavý akordy My One and Only Love. Společně se spolunocležníkem sme na sebe hodili pár základních kusů oblečení a zatloukli na dveře Seňora Nuneze. Otevřel je v pocuchaný admirálský uniformě, pozval nás dál a nabídl panáka tequilly. Zůstali sme s ním, dokud láhev nezela prázdnotou. Mou ženu neviděl, ale nabídl mi upřímnou soustrast, řka, že ženy sou nepřekonatelný v umění mučit naši duši, ale že každá v člověku vytvoří novou síň. Netuším, co tím chtěl říct, ale zdá se, že Trent to shledal hlubokomyslným. Náš hostitel vyloudil ještě pár smutnejch písniček a T. P. se přidal. Nezpíval o nic lip než Sinatra zamlada. Musel však toho nechat, protože otevřeným oknem k nám začaly doléhattlumený vzlyky (že by Violet?). Škoda, že Seňor Nunez nezná pár optimističtějších melodií.

NEDĚLE, 4. ČERVENCE

Žádná zpráva. T. P. a Violet strávili den společným hledáním, ale já sem příliš paralyzovanej nejhlubším zoufalstvím. Lituju všech těch hádek, nelaskavejch slov, prosazování svý vůle. Sheeni přišla za svým snem do Paříže a já se za ní táhl jak smrad a furt jen votravoval, kdo bude vynášet smetí.

Kdybyste mi minulý léto řekli, že budu jednou sdílet jednopokojovoú garsonku s Trentem Prestonem, vysmál bych se vám, že ste se museli pomátnout. Ten okázale nabubřelej bastard není ani při bližším ohledání o nic přijatelnější. Trpím akutním nedostatkem soukromí. Musím dycky čekat, až odejde, než se můžu jít vykoupat. V žádným případě mu nemůžu dopřát satisfakci z pohledu na mý nahý tělo. Pořád opakuje, že Sheeni se vrátí, ale mou duši trýzní především absence psacího stroje. Proč by člověk s sebou tahal kotvu, kdyby měl v plánu se vrátit? Je zalezlá v nějakým zapadlým hotelu a píše na něm kritiku našeho manželství?

PONDĚLÍ, 5. ČERVENCE

U nás doma je Den nezávislosti. Pro mě je to jen další den hlubokýho žalu a zoufalství v Paříži. Doprovodil sem T. P. a Violet do Belleville na natáčení videoklipu pro případ, že by uprchlá manželka číhala někde poblíž. Piroque se rozhodl angažovat i Violet jako další vizuální odvrácení pozornosti od hlavní hvězdy pořadu, jistý Madame Roux, kterou pan Bonnet bez uzardění označuje za „nejstarší francouzskou rapující bábrli“. Je to fakt hnus. Hnus fialověj. Ve srovnání s ní se u tří Magd dá odkrýt aspoň trocha talentu. Je to neuvěřitelně stará, vychrtlá baba (zřejmě používá stejnej krém na vrásky jako Carlotta) s obrovskou lesklou kytarou.

Místem natáčení byla opuštěná továrna na armatury a kanalizační potrubí. Zatímco bělovlasá hvězda rapovala, T. P. se procházel kolem věkem sešlýho strojního zařízení v kraťounký bederní zástěrce a utahoval různý Šrouby obrovským rezavým hasákem. Pot z něj jen lil (profesionální maskérka Josette fakt umí), když se k rapování přidal v části, která asi měla být refrén. Mezitím se Violet – v bikinách z umělý leopardí kůže – deformovala do různých poloh a prolízala umolousanýma trubkama. Tentokrát žádná umělá mlhovina, zato spousta pulzujících světel, výbuchů a šlehání pestře zbarvenejch plamenů. Další pastva pro oči, ale drsná tragédie pro uši. Aspoň že tam nebyla žádná stupidní melodie, která by se člověku navěky zavrtala do mozku.

Až byl ten příšernej výplod nevkusu hotovej, pan Bonnet znovu odpočítal štos bankovek. Nebyl si jistej, jak naložit se Sheeninou provizí, ale nakonec vysolil 200 euráčů do manželovy svrbějící dlaně. Finanční injekce vítaná, ale trochu mi dělá vrásky, že si ji manželka nepřišla vyzvednout. Sheeni si přece nenechá ujít svůj podíl na čemkoli. Potěšující bylo aspoň to, že Rick S. Hunter dostal za svůj videovej debut o 50 procent víc než T. P. Samozřejmě že zaslouženě. Ten trotl se přece nemusel prát s trpajzlíkem.

Na závěrečnej večírek sem se vybod. Sem příliš sklíčenej.

21:12 Konečně sem se rozhoupal k nějaký akci. Zašel do místní tiskárny a objednal expresní zakázku. O čtyři hodiny pozdějc sem si vy zvěd deset tisíc zářivě oranžovejch nálepek s nápisem „S. S. OZVI SE R. S. H.“ Rozdal sem jich štosy nájemníkům po baráku a personálu salonu Madame Lefěbvre. Všichni ochotně souhlasili, že je po městě vylepí na co nejviditelnějších místech. Sám sem už polepil celou čtvrť, ačkoli silně pochybuju, že se moje milovaná nachází zrovna tady. Přesto mi to trochu zvedlo náladu. Upínám se ze všech sil k naději, že dřív nebo pozdějc si snad jedny z nich všimne, nápis rozluští a ozve se mi. Jen doufám, že si ještě pamatuje mý momentální méno. Snad sem ho dostatečněčasto opakoval.

ÚTERÝ, 6. ČERVENCE

Uprostřed noci se probudím úlekem: zapomněl sem zaplatit nájem! Sakra. U snídaně T. P. odmít vysolit svůj podíl na chodu domácnosti s tvrzením, že je host a nikoli podnájemník. V tom případě, oznámil sem mu, oficiálně ruším pozvání. Řek sem mu, aťpadá, on mi řek, ať si trhnu. Ten debil měl tu drzost prohlásit, že je Sheeniným hostem a ne mým. Dobrá, ale ať se pak nediví, až mu bude z jater trčet obrovská kudla z německý oceli.

Madame Ruzicka projevila pochopení s pozdním zaplacením nájemnýho. Řekla, že podle její zkušenosti zaujímají manželský problémy třetí místo mezi důvody neplacení nájmu. Byl sem příliš vyřízenej, než abych se vyptával, který sou ty dva další. Určitě sem ale věděl, že uplácení domovníka příliš velkým spropitným mezi nima není. Madame Ruzicka vyslovila názor, že Sheeni už v Paříži nebude, a ptala se, zda sme se byli informovat na nádraží. Řek sem, že ne, ale že to zní jako docela dobrej nápad.

16:45 Frantíci zřejmě pořád ještě nepochopili, že vlaky už vyšly z módy. Paříž, jak se ukázalo, má vlakových nádraží hned několik. S potěšením sem zaregistroval, že na některých už visí oranžový nálepky. Všechny nádraží sme s T. P. obešli s Sheeninou fotkou. Nikdo ji neviděl, ale mnozí vyslovili touhu se s ní setkat. I Francois je zhnusenej neskrývaným sexismem francouzskejch samců. Copaktoho ti Žabáci nemůžou ani na moment nechat?

21:28 Connii se na chvíli podařilo uniknout ze spárů Saundersovic manický famílie a vzala mě na večeři. Přirozeně sem se v restauraci snažil oblepit oranžovýma nálepkama dámský toalety, ale vzteklá hajzlbába mě vykázala. Francie zaměstnává miliony vyžírků, aby na záchodech vyžebrávali od zákazníků mince za privilegium se vychcat. Copak sou už všechny slušný fleky přestěhovaný do Číny?

Connie z nepochopitelnejch důvodů pozvala na večeři i T. P. – možná se průběžně potřebuje cvičit v umění flirtu. Musel sem poslouchat o jeho veleúspěšným natáčení toho debilního videoklipu. Connie chce kopii pro svou matku, aby ji mohla nechat kolovat mezi elitníma hollywoodskejma producentama. Mně zacpali hubu žvancem, což v drahý francouzský restauraci nebylo zas tak hrozný. Ale neptejte se mě, kterou část jakýho zvířete sem žvejkal. Ani to nechci vědět. Connie hlásí, že pan Saunders uvědomil okresní soud v

L. A. o skutečnosti, že podmínečně propuštěnej trestanec byl unesenej do Francie (nikoli „ve“ Francii, neboť to by naznačovalo, že Paul ilegálně opustil zemi o vlastní vůli). By mě teda fakt zajímalo, jestli jim na to Paulův kurátor skočí. Musím ale uznat, že jako výmluva je to určitě vynalézavější, než „zaspal sem a ujel mi autobus“.

Connie se také zmínila, že Sheenin otec se netají vypsáním odměny ve výši čtyřiceti táců za mý zabití. Nic novýho, ale přesto mi trochu naskočila husí kůže někde pod pupkem.

„Hm, takže to zvedl,“ poznamenal T. P. a vysával morek z jehněčí kosti. „Co sem slyšel naposled, bylo to jen pětadvacet.“

STŘEDA, 7. ČERVENCE

Když sem se vrátil ze svý pravidelný psí rozcvičky, T. P. měinformoval, že právě volal pan Petit. Jeho místní špehové zjistili od svýho informátora z americký kontrarozvědky, že udání Vijaye přišlo od představitele firmy Krusinowski Spring Company.

„Tak s tím sem já neměl nic společnýho,“ prohlásil sem. „To byl Conniin nápad.“

„Moc se těším, až tuto zprávu předám Sheeni při našem dalším setkání,“ odpověděl.

Je načase vybabrat se z letargie a našeho hosta definitivně smést z povrchu zemskýho. Anebo přejít k plánu B.

14:26 Ve vlaku do Blois (čte se to přibližně jako bluá, přesně tak, jak se momentálně cejtím). Teda aspoň doufám, že tam jedu. Francouzskej dopravní systém je běs. Vůbec sem si nebyl jistej, jestli sem na správným nástupišti toho správnýho nádraží a jestli nasedám do toho správnýho vlaku. Průvodčí při kontrole jízdenek ani nehnul brvou, takže předpokládám, že zatím je všechno v pořádku. Sedím v přepychovým vagónu, přestože sem si koupil ten nejlacinější lístek. Nikde žádní vesničani s umečenejma kozama a pištícíma harantama. Akorát znuděný studentský typy a turisti s ruksakama. Samozřejměsem nenápadně voblepil celej vlak.

19:04 Krátká, ale pěkně mastná cesta taxíkem z nádraží k travnatý parcele, na který stálo šapitó cirkusu Coco-Poco. Odpolední představení se chýlilo ke konci, ale přesto sem si zakoupil vstupenku a vešel dovnitř: Žádnej mamutí podnik, jako byly ty americký cirkusy, na který mě vždycky tata dotáhl v rámci utužování otcovsko-synovskejch vztahů. Tříbarevnej kruhovitej stan byl menší než běžná školní tělocvična a moh pojmout takovejch 500 lidí na hliníkovejch skládacích židlích. Představení bylo poloprázdný, ale diváci, většinou děcka, nadšeně oceňovali každej trik a na závěr dlouho tleskali. Nejvíc mě pobavilo číslo asi třímetrovýho chlapa s malou opicí. Oba měli na sobě stejný pestrý blůzy, ale fór byl v tom, že opice byla cvičitel, kdežto ten obr předváděl různý kejkle. Pokaždý když se chlap postavil na hlavu nebo balancoval na jedny noze na flašce od mlíka, opice mu dala pamlsek a uklonila se směrem k publiku. Musel sem se dokonce i usmát. Po Reině ani vidu, ani slechu, ale když se čtyřčlenná kapela postavila, aby zahrála k závěrečnýmu defilé, s překvapením sem v trumpetístovi s knírem v křiklavě rudý sametový uniformě poznal Paula.

Zatelefonoval sem, nalepil pár samolepek a pak se vydal k zadnímu východu cirkusovýho stanu. Našel sem svýho švagra, jak sedí na bedně a čistí si trumpetu. Byl rád, že mě vidí, ačkoli mu muselo být jasný, že tento pocit není vzájemnej.

„Ahoj Ricku. Viděls Reinino číslo?“

„Ne, přišel sem příliš pozdě. Netušil sem, že hraješ na cirkusáckou trumpetu.“

„No, nic moc to není, ale stačí to na angažmá u malého cirkusu, který zoufale hledal hornistu. Connie zřejmě neodjela, co?“

„Ne. A navíc přijeli tvý rodiče, aby tomu dali korunu.“

„Sakra.“

„A Sheeni je pryč. Neviděls ji, Paule?“

„To mě mrzí, Ricku. Neviděl. A kdy zmizela?“

„Minulej pátek. Nenechala mi ani vzkaz, nic. Dozvěděla se, že přijeli rodiče, a vzala roha.“

„To je celá Sheeni.“

„Měl sis promluvit s Connií. Měls jí říct, že se nechceš ženit.“

„S Connií se někdy obtížně mluví – zvláště, když jí říkáš něco, co nechce slyšet. Doufal jsem, že to pochopí a odjede domů.“

„A co to tvoje podmínečný propuštění, Paule?“

„Svět je velkej, Ricku. Je v něm tolik zajímavých míst. Nic se nestane, když se už nikdy nevrátím.“

„Ale můžou tě zavřít!“

„To není moc pravděpodobný, Ricku. Místní úřady se nebudou párat s vydáním někoho kvůli drobnýmu přestupku, jako je držení drog. Mají starosti s většíma rybama.“

„Je těžký žít ve Francii legálně.“

„Nikdy jsem si se zákony starosti nedělal, Ricku. Jsme si v tomto ohledu podobní. Škoda jen, žes Connii řekl, kde jsem.“

„Nebrala telefon, takže sem jí jen nechal vzkaz na mobilu. Ještěmáš čas zmizet.“

Paul si povzdechl., Jo, asi máš pravdu.“

„Práskneš mě?“

„To není můj styl, Ricku.“

„Poldové si na mě už brousí zuby, co?“

„No, řek bych, že moc daleko nejsou. Na tvém místě bych si dal majzla. Zdržíš se a navštívíš Reinu?“

„Ne, musím zpátky.“

Potřásli sme si pravicí a popřáli hodně štěstí. Nakonec to dopadlo tak, že sem se s Reinou srazil, když se vracela z nedalekýho trhu a já spěchal opačným směrem na vlak. Vypadala příjemně překvapená, že mě vidí, a pozvala mě na večeři. Odmítl sem. Ptala se, jak se daří manželce, tak sem jí sdělil, že Paul jí to všechno povypráví, ale já teď musím stihnout vlak. Objala mě a řekla, že se jejím bejbatům po mně stýská. Stihl sem dorazit na nádraží včas. Do vlaku sem nastupoval ve stavu nejvyššího možnýho utrpení. Jak je možný, že sem skončil takhle sám a bez přátel v cizí zemi tisíce kilometrů od domova – teda za předpokladu, že sem vůbeaněkdy nějakej domov měl.

22:55 Když sem se vrátil domů, T. P. ležel ve tmě v mírněkatatonickým stavu. Je to k nevíře, ale ten člověk vypadá, že je v ještě větší depresi než já. Měli s Violet velmi rušný odpoledne.

„Učinil jsem frašku z vlastních manželských přísah!“ zabědoval, když sem ho vybídl, aby zvedl svůj vopálenej zadek z mý postele.

„Nó, to se někdy stává. Nikdo z nás není dokonalej.“ Utrhl sem dlouhej kus zubní niti, podal mu ho, a pak sem si urval ještě kus pro sebe. Oblila měčerstvá vlna touhy po mý nepřítomný lásce. Jak rád sem pozoroval Sheeni, když si večer čistila chrup zubní nití. Dělala to s takovou péčí!

„Ale já ji znásilnil!“ přiznal se T. P. „Říkala ne a já sejí přesto vnutil. Pak mi ale říkala, že mě miluje. Jsem z toho poněkud zmaten.“

„To mi moc nezní jako znásilnění. Violet se mi svěřila, že po toběuž dlouho touží. Asi se jen zdráhala, protože ví, že seš ženatej.“

, Jak se mohu ještě někdy v životě podívat Apurvě do očí? Přísahal jsem jí věrnost, a mezitím jsem už spal se dvěma ženami!“

Modlil sem se, aby tou druhou byla Soňa a ne Sheeni. Ale ptát se ho na to mi nepřipadlo zdvořilé. Ani sem na něm nevyzvídal, jak se mu líbil sex s profesionální hadí ženou.

„A víš, co je na tom to nejhorší?“

„Co?“

„Byl to ten nejlepší sex, co jsem kdy zažil. Violet je prostěneuvěřitelná!“

Hm, takže to bychom měli.

„Trente, to všechno je součást velký zkušenosti, který se říká život. Tím, žes poznal Violet, vrátíš se k Apurvě jako lepší a zkušenější člověk. Ne, nic z toho jí nevyžvaníš. Nezapomeň, že je to tvoje žena a ne tvůj zpovědník.“

„Copak nemá právo to vědět?“

„Každý má právo setrvat v blažený nevědomosti. Je to jedenáctý přikázání, který jenom zapomněli dát do americký ústavy. Když jí to řekneš, způsobíš jí tím jen zbytečnou bolest. Prostě o tom pomlčíš.“

„Proč bych tě měl poslouchat? Hnusí se mi všechno, co reprezentuješ.“

„Ani ty nepatříš mezi moje největší oblíbence na tyhle planetě. Ale já aspoň žiju ve skutečným světě. Ste to právě vy, vy fanatičtí zastánci ušlechtilejch principů a nekompromisních norem, kdo na tomto světě působí nejvíc bolesti a utrpení. Klidně si znič svý manželství, když o to tak stojíš. Mně to ostatně může bejt šumafuk.“

Chvíli sme mlčky protahovali nit mezi zubama.

„A co mám dělat s Violetou. Já ji tak miluju.“

„Violet neočekává tvý dítě. A tudíž je nutný Violet položit, teda chtěl sem říct odložit.“

„Nevzali jsme si kondom.“

„Trente! si fakt úplně padenej na hlavu?!“

„Já nevím, Nicku. Možná je to tím městem. Člověk se tady tak snadno nechá unést!“

ČTVRTEK, 8. ČERVENCE

Strašná, naprosto příšerná zpráva. Connie mi zatelefonovala ve čtyři hodniny ráno z výšky deseti tisíc metrů nad Atlantikem.

„Měl bys odtam co nejdřív vypadnout, Ricku.“

„Proč?! Co se děje?“

„Paulova matka tě včera poznala v televizi na tom idiotským videu. Oznámili to francouzské policii.“

„Doprdele!“

„Dík za to, žes našel Paula. Máš to u mě.“

Mozek se mi rozjel na plný obrátky. Kam půjdu? Co budu dělat?

„Jsi tam ještě, Ricku?“

„Jo, Connie. Mrzí mě, že se Paul rozhodl zůstat ve Francii.“

„Co to blábolíš, Ricku. Paul je tady se mnou a s tou svou odpornou matkou v letadle. Letíme přímo do L. A.“

„Změnil názor?“

„Dejme tomu, že s pomocí mých svalnatých detektivů mu jeho otec nedal na výběr.“

Skvělý. Takže oni Paula unesli!

Napadla mě další znepokojující myšlenka: „Connie! A kde je jeho otec?“

„S námi neodjel, Ricku. Napadlo mě, že to asi není jen tak, ale nakonec jsem to z Paulovy matky vytáhla. Její manžel zůstává ve Francii, aby našel svou dceru a tobě se dostal na kobylku.“

„Dořiti!“

„Uteč Ricku! Vypadni odtam, a to hned!“

21:38 Nemůžu moc psát. Sem příliš unavenej a vystresovanej. Ubytoval sem se v turistickým hostelu pro starší ročníky kousek od rue des Pyrenées v umolousaným dvacátým arrondissement pod jménem skotské penzisťky Mrs. Morag Fulkeový. Pas po zesnulý nájemnici mi dnes ráno diskrétně podstrčila Madame Ruzicka spolu s náručí vybranejch kousků přebytečnýho oblečení odpovídajícího mýmu věku a pohlaví. Laskavá paní domácí projevila upřímnej soucit. Řekla mi, Že nájem mám zaplacenej do konce měsíce, takže mi do tý doby byt podrží pro případ, že bych celou záležitost s francouzskou policií rychle vyřídil. Ani pod tlustou vrstvou krému na vrásky se fotce v pasu nepodobám. Ale co, kdo by taky studoval šedovlasou bábu? Pozornost recepční upoutal především můj úchvatnej zevnějšek. Šaty se záplavou stolistejch růží sou šitý v nejmódnějším stylu roku 1952 a doplněný obrovským slamákem s mohutným nákladem umělýho ovoce, aby mi v pařížským vánku neuletěla paruka. Síťovanej závojíček dodává kreaci tajuplnědramatickej náboj a zároveň umně skrývá vrásky kolem očí. Ano, Carlotta je opět mezi námi, tentokrát jako svoje vlastní babička ze skotský vysočiny.

Doufám, že mě T. P. poldům nepráskne. Od našeho včerejšího srdečnýho rozhovoru se tvářil o něco přátelštěji. Myslím, že si uvědomil, že vést vzornej, přísně morální život je o něco namáhavější, než předpokládal.

Shrábl sem veškerou hotovost a vypadl hned za svítání. Sheeniněostražitý pozornosti naštěstí unikly mý zašitý zásoby euráčů. Bohužel jich zas tolik není. Nájem a další výdaje se na nich nepříjemněpodepsaly. Mezi mnou a prodáváním starýho masa na rue St Denis je už jen 2853 eur. Ubytovna je aspoňčistá a relativně laciná, přestože mezi desátou dopoledne a šestou večer vás vykopnou a nemilosrdněvyžadujou maximálně dvoutýdenní délku pobytu na jednoho hosta. Pak si asi budu muset najít něco na nábřeží pod mostem.

Ozdobil sem samolepkama nejbližší okolí a pak se poflakoval v jídelně až do večerky. Pročetl si pečlivě noviny International Herald Tribune. Zaujal mě v nich pobouřenej článek o záhadných neonacistických vzkazech, který zaplavily celý město. Spekuluje se, že někdo se snaží uvést do pohotovosti „SS“ kvůli „RSH“, což podle odborníků „může být odkaz na Adolfa Hitlera“. To je ale banda skopovejch hlav! To snad jedině přemrštěně analytičtí Frantíci můžou hledat fašistickou konspiraci v zoufalým pokusu osamělýho manžela najít svou milovanou choť.

Teď měčeká uložení k spánku v malým pokoji s dalšíma devíti bábama. Doufám, že se tam nebudou svlíkat a že jim nebude vadit, když si v noci trochu mladicky zachrápu. Sem smířenej s absolutním nedostatkem soukromí, ale záchod má naštěstí dveře.

PÁTEK 9. ČEHVENCE

Společný sprchy sem sice bojkotoval, ale přesto sem byl vystavenej značnýmu náporu geriatrický nahoty. Velmi traumatizující zážitek. Nijak zvlášť povzbuzující výhled do budoucnosti mýho zdravýho sexuálního života. V těch nejhorších momentech sem zavřel oči a snažil se vzpomínat na holčičí šatny v Ukiahu. Rychle sem mezi spolunocložnicema získal pověst excentricky. Snažím se nezaplítat a na zdvořilý pokusy o konverzaci odpovídám svou verzí nesrozumitelnýho skotskýho nářečí. Sem tam je mi ale rozumět až moc. Když se mě jedna dáma zeptala, jak to dělám, že mý ruce vypadaj tak mladě, vyhrkl sem, že „intenzivní každodenní masturbací“. Konverzace zkratována, ale vždyť je to pravda – v mým případě to funguje.

23:08 Další alarmující článek přes celou úvodní stranu International Herald Tribune tentokrát s palcovým titulkem „Pátrání po ‚americkém Belmondovi’ podezřelém z únosu dítěte“. Je doplněnej jednak tou známou, homosexuálně laděnou fotkou mladý videohvězdy v akci s trpaslíkem a pak velmi lichotivou fotografií mý milovaný, kterou sem sice nikdy předtím neviděl, ale stačila vyvolat nový bodáni mučivýho zármutku. Ta moje manželka je ale krasavice! I když na tý fotce vypadá poněkud mladě a značněpanensky. To by mě zajímalo, jak reaguje na tuto mediální publicitu (všim sem si, že sme se taky dostali na první stranu deníku Liberation). Článek byl samozřejmě extrémně nactiutrhačskej. Tvrdil, že sem s použitím střelný zbraně unesl slečnu Saundersovou ze zdravotnickýho zařízení v Kalifornii. Střelnou zbraň sem použil pouze jedinkrát, a to proti jejímu ulhanýmu fotrovi. Škoda, že sem se předtím nenaučil pořádně střílet. A nezapomínejme také, že „oběť“ je skoro o půl roku starší než údajnej pachatel, a že to byla ona, kdo měpřinutil ke vstupu do tyhle prašivý země. Kdyby nebylo Sheeni, dodnes sem se moh doma v Oakladnu oddávat knihám a honit si brko. Zkrátka, sem nevinnej!

Je celkem pochopitelný, že v tomto stavu spravedlivýho hněvu sem sedl a okamžitě sesmolil dopis redakci, v němž sem informace uváděl na pravou míru: nikoho sem neunesl, legálně sme byli sezdáni v Mississippi, manželka čeká mý dítě a byli sme velice šťastní až do chvíle, než sem přijeli její vlezlí rodiče a začali šířit tyto jedovatý lži. Také sem poznamenal, že pan Saunders je právník, kterej se otevřeněhlásí ke spolupráci s vyhlášenejma kápama z podsvětí a nedávno byl postřelenej za velmi podezřelejch okolností, s největší pravděpodobností v souvislosti s jeho mafiánskejma pletkama. Tak a je to, drahý otče. Taky sem zatelefonoval do jeho hotelu, představil se jako jeho osobní tajemník a vysvětlil jim, že pan Saunders svůj pobyt dnes ukončí, protože se vrací do Kalifornie, kde byl právěobžalován.

15:26 Jel sem metrem do naší starý stanice a obezřetně se procházel po jedny z postranních ulic, odkud byl výhled na náš dům. Před párukářským salonem byly zaparkovaný tři policajtský auta a několik přenosových vozů televize. Pochybuju, že v prostorách provozovny Madame Lefěbvre se v poslední době přišilo mnoho kadeří. S předstíraným nezájmem sem rezolutně pokračoval v chůzi.

21:42 Zoufale potřebuju sprchu. Silnej francouzskej deodorant přestává fungovat a krém na vrásky příšerně svrbí. Začínám zvažovat variantu půlnoční koupele v Seině. Večeři sem si dal v laciný čínskýrestauraci hned za rohem hostelu. Žádný velký překvapení mě tam nečekalo, snad až na amputovaný kuřecí pařát ve vodnatý polívce. Přikládám to přehmatu ve špatně osvětlený kuchyni. Zrovna sem se cpal dvojitou porcí rejže, když na mý uši zaútočily úvodní akordy tý šílenosti Heee, Lekker Ding. Otočil sem se směrem k umaštěný televizi u stropu. Senzacechtivým zpravodajským vysíláním se mihla moje fotka. Pak střih na rozhovor se třema Magdama. Holandský hihňání bylo přehlušovaný francouzským překladem. Můžu se mýlit, ale rozjívený Holanďanky se nezdály příliš pohoršený kontaktem se zákeřným únoscem nezletilejch. Další střih na šokující scénu, jak poldové vyvádějí T. P. z našeho domu a cpou ho do jednoho z připravenejch aut. Velmi zneklidňující. Modlím se, aby ten pitomec měl dostatek mravní síly obstát se ctí při výslechu. Pak sem s otevřenou pusou sledoval výňatky z natáčení v naší garsonce. Po pár detailních záběrech na reflektory oslepenýho Ricka S. Huntera se kamera zaměřila na postavu mý milovaný. Její přirození bylo sice digitálně rozmazaný, ale božská, vodou skropená růžová prsa se dmula k bezostyšnýmu očumování celou Francií. Vyvolalo to bouři souhlasných výkřiků u mejch zvrhlejch spolustolovníků – všichni zřejmě z tý nejnižší společenský vrstvy. Pak se na obrazovce objevil můj tchán, aby úpěnlivě apeloval na lid Francie. Žádal o pomoc při urychleným pátrání po nezvěstný dceři a jejím brutálním únosci, aby se „noční můra nezměnila v tragédii“. Ten hajzl taky prohlásil, že nabízí odměnu ve výši deseti tisíc euráčů za informaci vedoucí k bezpečnýmu návratu Sheeni a/nebo k zadržení jejího únosce. Jen se modlím, aby ty prachy už byly součástí fondů vypsanejch na hlavu Ricka S. Huntera. Jediný, co mi zbývalo, bylo zhltnout mangovou zmrzlinu, servírovanou jako pozornost podniku, zaplatit účet, olepit stojan na deštníky a odklopýtat do osamělý noci.

SOBOTA, 10. ČERVENCE

Smutný výročí, deníčku. Devět týdnů ode dne, kdy sme si s mou milovanou řekli svý „Ano“ a víc než týden od momentu, kdy mi byla vyrvána z milující náruče. Každou vteřinu bdělýho stavu přemýšlím

o tom, kde asi je, co asi dělá a proč mi sakra nezatelefonuje. Fakt nechápu, jak sejí daří být tak dlouho nezvěstná, když je kolem ní tolik mediálního rozruchu a na její nalezení vypsaná tak vysoká odměna. Pálí mě dosud nevyřešenej morální problém. Až ji najdou, neměl bych se sám udat, abych jí pomoh nést důsledky?

Sprcha furt nic. Stávám se čím dál zralejším ztělesněním camembertu. Pokusil sem se proklouznout do prostor společných umýváren ve tři hodiny ráno, ale tyhle stařeny maj tak nevycválaný močáky, že si tam po jedny chodí cvrkat po celou noc. Stih sem si akorát rychle umýt ksicht a obnovit vrstvu krému na vrásky. Vidina toho, jak budu za pár let skutečně vypadat, je značně deprimující zážitek. Nechápu, jak lidi po čtyřicítce zvládnou pohled do zrcadla.

Vzhledem k tomu, zeje víkend, vzal sem si na sebe něco ležérnějšího: najlonový tepláky levandulový barvy a boty rumunskejch horníků. Taková úleva po aromatických růžích a matronovitých polobotkách, který Sheeni vydolovala kdovíkde v sekáči. Ty šaty možná bude nutno někam odnést a spálit jako veřejný pohoršení. Můj neformální oděv sice možná působil trochu příliš chlapácky, ale v jídelně nezpůsobil o nic větší rozruch, než když tam normálně vstoupím. Všim sem si, že moje vyloučení ze společnosti je teď už úplný. Nikdo si k osamělý Morag Fulkeový nepřised, což sem přivítal s potěšením, protože sem si aspoň moh v klidu pročítat volně loženej výtisk International Herald Tribune. Na první straněbije do očí nehorázná suma nabízená za Sheenino nalezení a pěkná fotka pan Bonneta, kterej vypadá ještě samoliběji než ve skutečnosti. Má důvod ke spokojenosti. Díky všemu tomu rozruchu kolem Ricka

S. Huntera píseňHeee, Lekker Ding obsadila první příčku francouzský hitparády. A i na lukrativním americkým trhu o ni mají sdělovací prostředky „obdobně intenzivní“ zájem. Poslední paragraf oznamoval, že americký občan Trent Preston pomáhá policii při vyšetřování. Doufám, že to neznamená, že zpívá jak kanárek.

16:28 Ráno sem strávil polepováním ulic a přemejšlením, kde by tak mohla být moje žena zašitá. Něco mi říká, že je pořád ještě v Paříži a že zřejmě neustále přehlížím nějakou důležitou stopu. Moje podezření se stále točí kolem Alphonse, ale neodvažuju se k němu přiblížit, protože sem přesvědčenej, že by mě ten hrubián kvůli odměně klidně udal.

Po víc než skrovným obědě sem odjel metrem na předměstí, kde vystupuje Seňor Nunez a jeho přátelé. Po skoro hodinovým oplendování v prostoru stanice (během něhož mě dvakrát sexuálněobtěžovali věkem sešlí a zřejmě naprosto zoufalí Frantíci), sem konečně mezi vystupujícími ze soupravy uviděl Violet. Připojil sem se k ní. Zdálo se, že mě ráda vidí, ale upozornila mě, že bych měl vyměnit ráznej krok za kulhání nemohoucí stařenky. Tak sem se chytl její nádherný paže a zkoušel bejt starej a neduživej. Francois, jako obvykle, se v přítomnosti tak přitažlivý kočice tvrdošíjněodmítal s touto rolí smířit.

Aspoň něco dobrýho. T. P. nic neprozdradil. Poldům akorát řekl, že sem ve spěchu opustil toho rána byt, a ne, neřekl sem mu, kam jdu. Nekonečně dlouho z něho pumpovali podrobnosti o Sheeni a o mně, ale jeho odpovědi byly zdvořile mlhavý. Když dorazil pan Saunders, Trent mu bez obalu řekl, že situaci ještě zhoršuje a že by se měl vrátit do Ukiahu. To nebylo něco, co ten necita chtěl slyšet. Oznámil T. P., že tato drzost ho bude stát jeho otrockou brigádu v betonárně pana DeFalca. To je ale sprosťárna. Copak mýmu bezohlednýmu tchánovi vůbec nevadí, že Trentovo miminko chcípne hlady?

Další dobrá zpráva (z Violetiny perspektivy): detektivové nařídili Trentovi, že nesmí opustit zemi. Zůstane tu trčet, dokud se ten případ nevyřeší.

„Určitě si, Ricku, musíš myslet, že jsem hnusná, když jsem svedla ženatého muže.“

„Říkej mi Morag, protože jinak sem z toho trochu zmatená. Když jsem naposledy mluvila s Trentem, bičoval se kvůli tomu, že těznásilnil.“

„Je tak roztomilý. Ách, Morag, jsem do něj úplně blázen. Jsem schopna se od něj odpoutat, jedině když jdu do práce. Je jeho manželka stejně krásná jako na fotce?“

„No, řekněme, že není nepřitažlivá.“

„A opravdu ho miluje?“

„Vždy sem z ní měla ten dojem.“

Violet mě vzdorovitě. uchopila za paži. „Trent mě miluje, Morag! Dnes ráno mi to řekl.“

To je ale nadělení. Nevím, co na to říct. Sem si ale jistej, že pokud se Apurvě nějak donese zpráva o pařížským zanášení jejího manžela, veškerá vina jednoznačně padne na šedou paruku Nicka Twispa.

Vzhledem k tomu, že člověk na útěku musí vyplnit spoustu osamělejch hodin, navštívil sem cirkus na volňásek od Violet. Mnohem přepychovější podnik než ten Reinin. Plyšový sedadla, velkej orchestr, třpytivý kostýmy, těžkopádní sloni, akrobacie vyrážející dech, spoře oděný krasavice roztočený na špagátě, kterej drží v zubech, a skupina ochraptělých klaunů pod vedením slavnýho trpaslíka. Celkem zábavný, ale nejsem si jistej, zda tato fraškovitá šaškárna vskutku naplňuje definici geniality. Podle mýho názoru moji bývalí sousedi byli stejně dokonalí a vyvolávali srovnatelnou bouři potlesku. Bratři Boccatovi si málem uhnali kýlu pří provádění akrobatických kousků, který odporovaly gravitačním zákonům, a Violetino kroucení diváci doprovázeli obdivnýma vzdechama.

Trochu sem se sice pobavil, ale při odchodu sem se cítil v ještědepresivnějším rozpoložení, než když sem přišel. Řek bych, že vystupování v cirkusu může být sice o něco zajímavější než nádeničina v kanceláři, ale přišlo mi trochu líto, že člověk musí osmkrát týdně riskovat krk pro pobavení úplně cizích lidí. A jak dlouho může člověka bavit pobízet furt toho stejnýho medvěda, aby den po dni proskakoval těma stejnýma hořícíma kruhama? Já vím, že být zchudlým houmlesákem na útěku může negativně ovlivnit pohled na sebelepší podnik zábavního průmyslu. Kyselá Morag Fulkeová určitě nepatří k nejvděčnějším divákům.

NEDĚLE, 11. ČERVENCE

Další špatný zprávy. Paní Fulkeová přišla o svůj šťastnej domov. Z ubytovny mě vykopli. Vedoucí mě dnes ráno vykázal kvůli „nedostatečné osobní hygieně“. Rozzuřeně sem na něho štěkal, že chyba není ve mně, ale v nedostatečným vybavení ubytovny. „My Skoti jsme vynalezli vany!“ ječel sem. „Přece od nás nikdo nemůže chtít, abysme se svlíkali před čurajícíma cizíma lidma!“ Ani trochu se mnou nesoucítil a odmítl mou žádost o vrácení peněz v plný výši. Tak sem si ve spěchu sbalil svých pět švestek a po cestěčubl poslední číslo International Herald-Tribune.

Nikdy sem si předtím nevšim, jak je tato země plná poldů. Ať du, kam du, všude na mě hrozivě vejraj ti jejich gendarmes v černých pelerínách. Usadil sem se pěkně mimo jejich dosah v bohem zapomenutý kavárně a potěšilo mě, že anonymně dodanýmu prohlášení o nevině Ricka S. Huntera se dostalo významnýho místa na první straně. Velkou radost mi udělal sloupek s pozitivními komentáři od sousedů, který začínal ujištěním Madame Lefěbvre, že prchající mladík byl ten „nejlepší a nejpozornější manžel, jakého si každá žena může přát“, a pokračoval prohlášením, že moje pronásledování je „tím největším bezprávím“ od neblaze proslulý „Dreyfusovy aféry“. To sem vůbec netušil, že i Richard Dreyfuss měl ve Francii problémy se zákonem. Další loajální sousedé vyzdvihovali mou lásku ke zvířatům, ochotu pomáhat hendikepovaným a píli při odstraňování nasprejovaných nápisů ze zdi. Velmi podnětný komentáře pro člověka v dešti, kterej nemá kam složit hlavu. Když sem později zase šlapal chodník s omláceným kufrem, laptopem a kabelkou, snažil sem se nevnímat svůj obraz ve výkladech obchodů. Vypadal sem úplně jako ty babice s igelitkama, který sem vídával ve starým dobrým Oaklandu, jak mumlají výhrůžky neviditelným společníkům.

Hluboký zoufalství navodilo vzpomínku na mou matku vražednici. Přemýšlel sem o tom, jestli už má soud za sebou. Možná že jo a že už přivádí k šílenství svou novou spoluvězeňkyni v base s maximální ostrahou. Je to možná politováníhodnej stav, ale aspoň má střechu nad hlavou.

17:37 Pořád ještě prší. Díky, Pane, za ty dary. Natupírovaná paruka paní Fulkeový ztratila svou nadýchanost. Podobá se těžko definovatelnýmu čemusi, co na břeh vyplavil příliv. Skoda, že ten krém na vrásky se ve vodě tak snadno rozpouští. Teď vypadám jako utopená stará bába s podivnýma pruhama kvetoucího mládí. Zavolal sem Babette, ale vzal to Alphonse. Tak sem se ho natvrdo zeptal, kde schovává mou ženu. Odpověděl něco francouzsky, ale na takovej merde neměl Francois náladu, což mu taky řekl. V přerývaný angličtině mi Alphonse řekl, že se mnou soucítí, že netuší, kde by Sheeni mohla být, a že doufá, že ji brzy najdu. Znělo to docela upřímně. Sakra. Na jednu stranu je docela příjemný vědět, že ten chlap není až takovej hnusák, jak sem si myslel, na druhou stranu takhle končí jedna z mých velkých nadějí, že se se svou milovanou zase brzy setkám. Samozřejmě pokud ten hajzl nelže, až se mu od pusy práší.

Momentálněřeším problém: Mám jít někam sehnat lacinou večeři, nebo se mám vrhnout do Seiny? Mokřejší už být nemůžu.

PONDĚLÍ, 12. ČERVENCE

Ještě nejsem mrtvěj, přestože včera to bylo o fous. Naopak, mám za sebou příjemnou sprchu a cejtím se jako znovuzrozenej. Mým dobrodincem je pan Hamilton, na kterýho sem se včera v naprostým zoufalství obrátil v jeho strohý šatně.

„A koho jako představuješ?“ ptal se, když si stíral mejkap. „Ednu May Oliverovou? Marii Dresslerovou? Nebo snad Ruth Gordonovou jako sexy osmdesátnici z toho cajdáku Harold and Maude?“

Byl sem mu vděčnej, že nejmenoval Elsu Lanchesterovou z filmu Bride of Frankenstein. Vysvětlil sem mu svý neštěstí a vydal sem se mu napospas.

„Tak tebe vykopli z ubytovny a odmítli v dalších třech hotelech,“ povzdychl si. „To od nich není příliš pohostinné.“

„Nevypadám zrovna k světu,“ připustil sem, „ale nechápu, jak by si mě moh někdo splést s prostitutkou.“

„Možná by ses divil, jaké typy žen žijí z turistů v tomhle městě. No ale ke mně jít nemůžeš. Předpokládám, že dům pečlivě sledují. Nicméně moje pianistka má volný pokoj. Možná by tě na pár dnůmohla ubytovat.“

„A je důvěryhodná?“

„Tak o tom nepochybuji, Ricku. Je to koneckonců moje matka.“

Kdovíproč, ale paní Hamiltonová si říká Madame Zyxlenska, přestože jde o americkou vdovu ze Scrantonu v Pensylvánii. Možná že jejím životním snem bylo mít poslední slovo v telefonním seznamu. Společně se svýma dvěma kočkama obývá jedno z prapodivných pařížských obydlí v dobře skrytý zahradě za vysokou omítnutou zdí v dříve značně zpustlý, ale dnes luxusní čtvrti Marais. Její vínem obrostlý domov sestává ze dvou tramvají postavených na sobě a přetvořených do změti malejch pokojů. Je přecpaný exotickým haraburdím, ale sem tam vykukují původní železný spirálovitý ozdoby a zdobný vyřezávaný dřevo. Znavená paní Fulkeová se rychle osprchovala a zhroutila se do postele v hostovským pokoji v druhým patře. Nevzbudil sem se, ani když se mi desetikilová kočka uhnízdila na ksichtě.

14:27 Strašně mě svědí kůže pod ramínky podprsenky. Pokud člověk na těle nosí tento typ spodního prádla, bez denního sprchování se zřejmě neobejde. Bohužel musím i nadále chodit v převleku skotský penzistky, kdyby mě náhodou jedním z mnoha oken tramvaje zahlíd některej ze zvědavejch sousedů. Promáčenou paruku paní Fulkeový sem naštěstí moh odložit, protože Madame Zyxlenska mi věnovala hezčí. A taky mi dovolila používat bohatězásobenej kosmetickej stolek. Jako výraz díků sem připravil královskou snídani (Madame Zyxlenska se už před nějakým tím rokem oficiálně stáhla ze všech funkcí v kuchyni) a dostalo se mi za to podrobností ze života jejího syna. Po praxi v námořnictvu jako asistent lékárníka šel studovat farmacii na vojenskou akademii.

„Takový talent, představ si“ povzdychla si, „a on se místo toho rozhodl být dealerem oficiálních drog.“

„A snažila ste se mu to rozmluvit?“ zeptal sem se.

„Nikdy, Morag. Vždycky jsem mu říkala, že je to znamenitá a dobře zaopatřená kariéra.“

„Proč ste to dělala?“

„To víš, psychologie. Kdybych mu řekla, že si ničí život, určitě by v tom pokračoval až do důchodu. Copak tys někdy poslouchal svou matku?“

„Naprosto výjimečně,“ připustil sem.

„Naštěstí Gene začal v rámci nepovinných předmětů navštěvovat hodiny dramatické výchovy. Pak mu jedna divadelní společnost nabídla roli v muzikálu Hair, procestoval s nimi půl světa a se studiem farmacie byl amen.“

Křestní méno pana Hamiltona je Eugene, což vysvětluje, proč ho všichni znají jen jako „Mr. Hamilton“.

„A musel se někdy na jevišti vyslíct?“ zeptal sem se a snažil se nevidět v duchu jeho nahý chlupatý tělo.

„Jistě, ale to mu nijak nevadilo. Hluboko v duši jsme my kumštýři všichni exhibicionisté. Zvažovals někdy hereckou kariéru?“

„Ne, nikdy. Proč?“

„Na tvou kreaci paní Fulkeové je radost pohledět. Akorát si říkám,

že když už dnes existují kosmetické prostředky na to, aby ti přidaly tak autentické vrásky, mohli by konečně vyvinout něco, aby mě jich trochu zbavili.“

To je fakt. Možná by to byl docela dobrej nápad. Musím to navrhnout Mariovi a Kimberly, ať mi zjistí, jak by to vypadalo s prodejem.

20:12 Obtěžkáni mohutnýma talířema s večeří (mnou ugrilovanou) a obrovskýma kočkama na klíně, pustili sme si televizí (noční klub má v pondělí zavírací den). A ejhle! Trentův novej videoklip se stařičkou raperkou! Madame Zyxlenska říkala, že ho předem avizovali jako novinku od Trenta Prestona, „nejbližšího přítele“ nechvalně známýho americkýho Belmonda. Další šokující lež sdělovacích prostředků. Střih musel dělat nějakej tupec. Na videu zůstalo pár mlžnejch záběrů na starou paní, zatímco většina klipu se zamilovaně věnovala skrovně oblečenýmu tělu jinocha s velkým hasákem. Madame Z byla unesena. „Kdo je ten úžasný mladík?“ ptala se. „Znáš se s ním dobře?“ „Tak nějak,“ odtušil sem se špatněskrývanou nudou v hlase. „Chodíval s mou ženou, dokud se s ním kvůli mně nerozešla.“

Obdivně na mě pohlédla. Ano, je příjemný mít zase někoho na svý straně. I když se jedná jen o starou otylou dámu.

ÚTERÝ, 13. ČERVENCE

Madame Zyxlenska vzala paní Fulkeovou ke své oblíbené kartářce. Byl sem skeptickej, ale moje hostitelka tvrdila, že před čtyřmi lety Madame Gulumba správně předpověděla, že její syn se rozejde se svým přítelem a ona po nich zdědí kočky a tramvajový obydlí. Jeli sme dlouho metrem směrem na jih a našli kancelářMadame Gulumba, což byla zadní část starýho náklaďáku na dřevěných špalkách v tiché aleji za činžovním domem. Jasnovidka byla drobná snědá babice a měla víc vrásek než oba její zákazníci dohromady. Vzhledem k tomu, že paní Fulkeová mohla jen těžko vyjevit, že hledá svou ztracenou manželku, nechal sem mluvit Madame Z. Podala babě jednu z Sheeninejch ponožek (jedinej kus oděvu, kterej mi jako vzpomínka na Sheeni zbyl) a řekla, že hledáme mladou ženu, která je už dva týdny nezvěstná. Madame Gulumba zapálila voňavou tyčinku, něco zamyšleně kousala (svý dásně?) a hloubala nad fuseklí.

, Je s někým,“ zaskřehotala stoletá cikánka.

„Ženou?“ zeptal sem se s nadějí.

„Mužem!“

„Kde jsou?“ zjišťovala Madame Z.

„Hory. Vidím hory.“

, Jaké hory?“ chtěl sem vědět podrobnosti.

„Hory. Zelené hory.“

Že by moje milovaná byla zašitá někde ve Vermontu?

Ač sme se snažili sebevíc, další podrobnosti sme z ní nevyrazili, což mě zas tak nepřekvapilo. Jak jinak, oč byla mlhavější v detailech,

o to byla přesnější při vybírání honoráře. Za to, abych se dozvěděl, že moje žena provozuje horskou turistiku s nějakým kancem, sem jí musel odevzdat 35 euráčů, který bych jinak moh utratit daleko lip.

13:15 Není divu, že moje rozpoložení nebylo dobrým startem k přípravě dobrého oběda. Většina šlichty připadla kočkám a ani ty se na ni dvakrát nehrnuly, ale jen ji nesměle olízaly. Menují se Jeeves a Ruggles a je jasný, že my tady sme jen proto, abysme jim sloužili. Zavolal sem Babette, která mi sdělila, že Alphonse nebyl mimo Paříž už dlouhý týdny a že je skoro pořád s ní. Horská turistika je v jeho případě naprosto vyloučená. Sakra. S kým teda ta Sheeni může bejt? Nejsem o nic moudřejší. Že by s Vijayem putovala Nepálem?

20:48 Právě mi volala Connie ve stavu značnýho rozrušení. Paulovy trable s podmínečným propuštěním sou vyžehleny a právěse zasnoubili.

„Měl bys vidět ten kus šutru na mým prstě!“ bublala nadšeně. Nijak mě to neoslovilo. „Ale Connie, copak sis ho nekoupila

Sama?“ „To jo, ale Paul mi ho pomohl vybrat. Má úžasný vkus, víš.“ Zeptal sem se, proč je svatba až za týden. „Můj Paulo se potřebuje zotavit po operaci.“ „Co se mu stalo?“

„Jemu nic, ale mně. Zjistila jsem, že ten drahoušek si nechal podvázat chámovody. Umíš si představit ten šok pro mý nenarozený děti?“

„A copak to se dá uvést do původního stavu?“

„Dá, pokud seženeš správnýho chirurga. Sehnala jsem toho nejlepšího urologa na celém Západě. Paulo jde zítra ráno pod kudlu.“

„Doufám, že vám to vyjde, Connie. Už se nebojíš, že zase vezme do zaječích?“

„I o to je postaráno. Jsem s tím chirurgem domluvená, že mu tam zároveň implantuje čip GSP.“

„Co to je?“

„Systém určení přesné polohy pomocí satelitů. Budu schopna vystopovat každý Paulův krok kdekoli na zeměkouli s přesností na padesát centimetrů.“

„A to mu chcete implantovat zrovna do těch míst?“

„Musíme, Ricku. Všude jinde by si toho všiml.“

Zdá se, že Connie ho konečně drží pevně u koulí.

„Pokud se Sheeni vrátí a bude rodit císařem, vřele bych ti, Ricku, doporučovala, abys jí ho tam taky šoupl. U těch Saundersových se člověk nemůže spoléhat, že by se drželi doma.“

To mi povídej. Poté co mi Connie znovu poděkovala, že sem jí pomohl vystopovat Paula, řek sem jí, že by mi tu laskavost mohla vrátit tím, že vypudí našeho tchána z Francie.

„To ti nemůžu slíbit, Ricku. Předpokládá, že bych ho mohla pozvat na svatbu, což je opravdu hodně velká oběť.“

„Musíš, Connie. Sheeni se nevrátí, dokud její otec neodjede. Tím sem1 si jist.“

„OK, Ricku. Uvidím, co se s tím dá dělat. Možná bych ho zase mohla dát dohromady se svou matkou. Dokonce i on je lepší než tvůj otec.“

„A co vůbec teď tata dělá?“

„Právě se nechal zvolit předsedou Americké společnosti čivav. Ten chlap je tak odporný kariérista, že to svět neviděl. Fakt mi leze na nervy.“

Vítej do. klubu. Je to opravdu velký klub s aktivní a čím dál početnější členskou základnou.

22:47 Sedím sám s telefonem v ruce. Sheeni pořád nevolá. Madame Zyxlenska odjela do klubu. Aby nepřitahovala zbytečnou pozornost v metru, jezdí do práce v neforemnejch domácích šatech a teprve v klubu se nafintí. Má tam celou šatnu rób pošitejch flitry.

Kočky a já se snažíme sledovat bednu, ale zdejší televize dělá takový nechutnosti, že se mi z toho zvedá žaludek. Tak například dabuje do francouzštiny Simpsonovy. Už nevydržím ani vteřinu při vědomí. Sem v příliš hluboký depresi. Je čas jít spát.

STŘEDA, 14. ČERVENCE

Další neklidná noc mentálního sebeukájení. Na rozdíl od fyzickýho tohle člověk může dělat donekonečna a nikdy z toho žádnej příjemnej pocit nevzejde. Proč došlo k tak vážnýmu vykolejení mýho života? Tak zaprvé, narodil sem se rodičům, kteří byli rádi, že se mě zbavili. Pak se zamiluju do holky, která mě obere

o všechny prachy a nechá plavat. Za svýho nejlepšího kámoše si zvolím pitomce (Leváka), kterej mě práskne poldům. A dalšího (Hároše), kterej mě klidně nechá voddělat, jen aby se jeho auto rychlejc rozjelo z nuly na stovku. Snažím se najít taky něco pozitivního. Tak například ten krém na vrásky má zázračný účinky. Ani jeden jebák v dohledu – celkem dobrá věc, pokud ste puberťákem, kterej se snaží vypadat na čtyřiasedmdesátnici. 14:17 Vydali sme se s Madame Zyxlenskou trochu něco nakoupit. Další důkaz, že Paříž se snaží imitovat San Francisco. Marais je jako naše teploušská čtvrť Castro, akorát že je tady víc historickejch budov a nefrčí tu levisky a knírek. Spousta elegantních obchodů, ačkoli my sme navštívili jen naši místní boulangerie, fromagerie a épicerie, kde se nám dostalo přátelský obsluhy, protože tam Madame Z znají. Teda, ta její „francouzština“ zněla i mým uším jako skandální parodie. Vlídnýho přijetí se dostalo i jejímu mlčenlivému hostu v šatech nazblití a směšným klobouku. Takový tlachání se zákazníkama je v Paříži poměrně běžná praxe, ačkoli já bych osobnědal přednost anonymitě americkejch hypermarketů.

Při obědě mi Madame Z povyprávěla o tom, jak – když jí táhlo na sedmdesáťku – vyměnila maloměstskej Scranton za kariéru pianistky v pařížským nočním klubu. Pečlivá choreografie vystoupení jejího syna, načasovaná přesně na vteřiny, vyžaduje kvalifikovanej doprovod, kterej je schopnej reagovat na všechny situace a ještěpřitom zůstat v rytmu. Tento druh profese, bohužel, přitahuje nespolehlivý, rádobyumělecký typy, který sou náchylný ke zneužívání návykovejch látek i při práci.

„Chceš vědět, jak se v tomto světě prosadit, Mprag?“ zeptala se.

„Chci.“

„Choď včas a dělej svou práci. Nic víc v tom není.“

Dobrá rada. Akorát že se zapomněla zmínit o tom, že pomáhá, když je člověk v příbuzenským vztahu k tomu, kdo ho najímá. Když se tak podívám po svejch příbuznejch, moh bych se možná proslavit drezúrou čivav nebo hlídáním obřího synovce Tylera v panoptiku.

ČTVRTEK 15. ČERVENCE

Výročí pádu Baštily. Není to symptomatický, že nejvýznamnější národní svátek Francie oslavuje výročí pouličních nepokojů? Je to asi tak, jako kdyby se v Kalifornii slavil Den rasovejch nepokojů ve Wattsu nebo newyorský školy poslaly domů všechny děcka u příležitosti výročí vzbouření vězňů v Attice. Ráno sem se probudil do řevu stíhaček, který mi přelítly nad hlavou. Ne, nebyla to letecká podpora pozemní akce speciálního policejního týmu, kterej mě přišel zatknout, jak sem se v první chvíli domníval. Letadla chrlily červený, modrý a bílý oblaka dýmu k výzdobě nebe pro velkou vojenskou přehlídku na Champs-Elysées. Kousek sem toho viděl v bedně, ale nikde žádný alegorický vozy pokrytý růžema ani mechanická postava Napoleona – prostě jen davy pochodujících vojclů. Nuda jak blázen, ale možná že jde o projev síly vůči Belgičanům nebo jinejm nepřátelskejm sousedům.

Není to vůbec jednoduchý být uprostřed roztančenýho velkoměsta, když je člověk v depresi, na útěku a ještě přestrojenej za starou bábu.

Paní Fulkeová se vydala na osamělou procházku podél Seiny zástupama veselících se Pařížanů. Spousta kapel, stánky s občerstvením, potulní baviči, spore oblečený holky kroutící se do rytmu. Já sem ale měl oči na šťopkách a hledal všude Sheeni. Ani kousek sem jí nezahlíd. Zato spousty oranžovejch nálepek. Je příjemný vědět, kde všude mám svý lidi. Narazil sem na Trenta, jak šel ruku v ruce s Violet. Musí to být senzace: mladej a zamilovanej v rozjařený Paříži. Někdy to taky budu muset zkusit. Trent měl tmavý brýle, aby unikl pozornosti zfanatizovanejch fanynek šílejících z toho jeho novýho videoklipu. Violet se zmínila o tom, že pan Bonnet je zaplavenej žádostma o televizní a rozhlasový vystoupení nový americký superhvězdy. T. P. má příští tejden začít nahrávat svůj první samostatnej vál. Právě probíhá jednání o obsazení T. P. do hlavní role připravovanýho filmu. Když bude mít štěstí, možná se dostane zpátky do Ukiahu včas, aby se moh zúčastnit promoce svýho syna. Moc dlouho sem se s nima nezdržoval pro případ, že by T. P. byl sledovanej fízlama. Nicméně sem se stihl dozvědět, že ani jeho Sheeni zatím nezkontaktovala.

Rick S. Hunter má před svým rivalem pořád ještě náskok. Když paní Fulkeová míjela novinovej stánek, s překvapením zahlídla, že sem se dostal na první stranu časopisu Paris Match. Neodvážila se ho koupit, a tak pro něj budu muset poslat Madame Z. Přispěje to nepochybně ke zkvalitnění mý knihy výstřižků a nepochybuju o tom, že titulní straně tohoto časopisu se v mých budoucích životopisech dostane hojných přetisků.

23:47 Apatická paní Fulkeová mezi miliony tísnících se na Champ-de-Mars smutně pozorovala, jak ohňostroj z Trocadéra osvětluje Eiffelovu věž. Divoký elektrický barvy, zvláště ta vzácná intenzivně rudá, kterou člověk zahlídne jen v samotným středu raketovýho výbuchu. Při každým „óch“ a „ách“, který se ozývaly z mnohohlavýho davu, sem předstíral, že to obdivujou mě. Sebevědomí mi to zvedlo jen mírně, ale zase to bylo zdarma jako svépomocná forma terapie. Celkem se dá říct, že ta šou byla docela úchvatná, přestože se mi někdo pokusil vybrat kabelku. Tento módní doplněk sem zasvětil pouze odkládání použitejch papírovejch kapesníků. Chyť mý bacily a chcípni, ty hnusnej zloději!

PÁTEK, 16. ČERVENCE

Dnes sem pozval pana Hamiltona a Maurice na pozdní oběd. Maurice uzavřel s Ruggles a Jeeves příměří, byť poměrně vratký. Kompromis zřejmě zní, že ho nebudou otravovat, pokud jim nepoleze na jejich nábytek a nebude uždibovat z jejich misky. Všechny upadnutý kousky jídla sou taktéž psům přísně zakázaný. Připravil sem svou verzi slavnýho šunkovýho hašé paní Cramptonový, což všichni přijali s povděkem. Připadá mi, že těch pár měsíců strávenejch po kyprým boku paní Cramptonový mě pro dospěláckej život vybavilo mnohem cennějšíma znalostma než celých těch devět let formálního vzdělávání, kterejm sem byl za svůj krátkej život vystavenej.

Pan Hamilton má k Madame Z nečekaně srdečnej vztah, vezmeme-li v úvahu, že jde o jeho matku. Ona ho nekritizuje ani mu neporoučí a on jí zase na oplátku neříká, aby sklapla nebo se šla vycpat. Se zjevným zájmem poslouchají, co ten druhej říká, a reagujou na sebe tak, jak byste čekali u kamarádů nebo kolegů. Nemusím snad dvakrát zdůrazňovat, zeje to pro mě úplně novej vzor komunikace mezi rodičema a jejich potomkama.

Pan Hamilton teď pracuje na nových holkách, protože má pocit, že ty jeho vykopávky už začínají být pro současný publikum nesrozumitelný. Ukázal nám svou rozpracovanou Madonnu. Řekl bych, že byla velmi povedená, přestože nejsem zrovna ten správnej člověk, kterej to může posoudit. Nejsem totiž příliš důvěrněobeznámen s postwoodstockovou hudební scénou. Doprčic, vždycky se naštvu, když si uvědomím, že Frank se musel o padesátý léta dělit s Elvisem.

Matka i syn vyjádřili překvapení, že Sheeni je pořád ještěnezvěstná i přes masivní kampaň sdělovacích prostředků. Pan Hamilton podotkl, že možná – stejně jako já – skrývá svou identitu pod nějakým převlekem.

„Převlečená jako co?“ zeptal sem se.

„No, třeba za muže,“ rozvíjel svou myšlenku dál.

Snažil sem se představit si Sheeni proměněnou na mladýho borca. Nějak mi to nešlo.

„Má v sobě teatrální sklony jako ty?“ zjišťovala Madame Z.

„Možná,“ připustil sem.

„Pokud je tak inteligentní, jak Morag tvrdí,“ řekl pan Hamilton, „pak ji ta myšlenka na převlek taky musela napadnout.“

„Ale je to příliš hezká holka, než aby ze sebe mohla udělat chlapce,“ upozornila Madame Z.

„No, tak se na to podíváme,“ odpověděl její syn. „Máš tady tu její fotku z novin?“

Několika zručnýma tahama pera jí vykouzlil chlapeckej sestřih. Výsledek jednoznačně maskulinní nebyl. Pak jí namaloval úhlednej knírek. Už to vypadalo o něco přijatelnějc. Pak přidal malou kozí bradku.

„Vida,“ řekl. „A máme tu pohledného mládence.“

„Nemyslíš, že by měla plnovous?“ zeptala se Madame Z.

„Není to moc pravděpodobné,“ odpověděl. „Plnovous vyžaduje spoustu péče a vždycky vypadá trochu falešně. Co myslíš, Morag?“

„Vypadá trochu jako její brácha,“ připustil sem.

„Potřebovala by ale nový pas,“ řekla Madame Z. „Má dost peněz?“

„Bohužel, až moc,“ přikývl sem. „Zabavila mi všechny moje finance.“

„Ale samozřejmě, může být v úplně jiném přestrojení,“ připomněl pan Hamilton.

„Třeba jako postarší dáma jako ty, Morag,“ navrhla jeho matka.

„To těžko,“ odmítl sem tento nápad. „Kdyby si Sheeni změnila identitu, určitě by to bylo něco atraktivního a prudce elegantního. Kdepak santusačka, to ona není.“

Zatímco Hamiltonovi nacvičovali nový číslo, šel sem Maurice vyvenčit jako zastará. Vzal sem si s sebou mapu, protože ani jeden z nás se v tyhle čtvrti nevyznal. Objevili sme zajímavou ulici jménem rue de Rivoli, plnou zámožnejch zákazníků. Zatímco Maurice očuchával kandelábry, upřeně sem pozoroval všechny kolemjdoucí vousáče mladších ročníků. Pár sem jich vyděsil tak, že z ničeho nic změnili směr a vyhnuli se mi širokým obloukem. Jeden z nich – musím říct, že na první ohledání Sheeni celkem podobný – byl mým upřeným pohledem tak zhypnotizovanej, že se zastavil, vylovil minci z džínů a vtiskl mi ji do překvapený dlaně. Už jen z toho sem poznal, že to v žádným případě nemůže být moje nezvěstná manželka.

Sheeni jako chlap? No, já nevím, ale připadá mi to trochu přitažený za vlasy. Musela by si ostříhat překrásný kaštanový lokny a nějak si přivázat svý čím dál mohutnější poprsí. (Všim sem si, že těhule právě v těchto místech výrazně mohutní. To asi v očekávání blížících se zásobovacích povinností.) Neuměl sem šiji představit, jak si to štráduje k smradlavýmu pisoáru, aby si ulevila. Ale je fakt, že k životu měla vždycky výrazně mužskej přístup. O všem chtěla rozhodovat. Vzpomínám si, že během našeho manželství sme vedli víceméně neustálej boj o to, kdo bude v rodině nosit gatě. Stejně tak v sexu dávala přednost nadřazenýmu postoji. Ale napadla mě taky jedna povzbudivá představa: Možná to byl sám Sheeni, koho ta cikánka viděla na horách společně s mou ženou.

Když sme se vrátili, pan Hamilton si mě před odchodem vzal stranou na kus řeči.

„Víš, Morag, Frank Avu miloval, ale nezůstali svoji dlouho. Prostě to mezi nimi neklapalo.“

„Já vím. Chtěl kvůli ní páchat sebevraždu.“

„Někdy ani velká láska, ani sebevětší vášeň prostě nestačí.“

„Hm, asi máte pravdu.“

Cítil sem, že pan Hamilton to myslí dobře a že z něj mluví zkušenost. Kromě nezvykle upravenýho obočí to byl ten nejnezajímavější chlap pod sluncem. Průměrná výška, průměrná postava, průměrnej pupek, průměrná pleš. Naprostá nula, pokud by člověk soudil podle vzhledu. A přesto to byl nesporně mimořádnej muž – velkej umělec, mistr svýho řemesla. Poznal žár neskonalý lásky a vytrpěl si svý. Na druhou stranu, já nejsem jako on a Frank. Já se jen tak snadno nevzdávám.

Pana Hamiltona nesmírně obdivuju. Ale sem sám, kdo si myslí, že převtělovat se šestkrát týdně do vybranejch ženskejch postav před vlastní mámou je trochu divný?

SOBOTA, 17. ČERVENCE

Deset týdnů, deníčku. Deset krátkých týdnů od momentu, co sem označkoval cejchem manželství svou životní družku. Ano, museli sme se potýkat s nepřízní osudu. Ano, určitě zase budeme spolu.

Na čele se mi vyrazila úděsně veliká hrča. Myslím, že to není jebák. Řek bych, že mě kousla Rugglesova blecha. Kéž by jako matraci používal ksicht někoho jinýho. Moc toho teď asi nenapíšu. Musím se jít po Paříži poohlídnout po mladících s kozí bradkou. A taky dokoupit trochu krému na vrásky. Paní Fulkeový začínají nebezpečně docházet zásoby transylvánský kosmetiky.

22:24 I v těch měkkoučkejch rumunskejch botách mě dnes bolí nohy jak vzteklí psi. Musel sem nachodit aspoň padesát kiláků letním hicem s neprodyšnou parukou na hlavě. Značně vyčerpávající. Připadá mi, že se vousiska mezi pařížskýma chlapama nějak rozmáhaj. Pečlivě studuju každou zarostlou tvář. Od některých se mi dostává uraženejch pohledů za to, že na ně civím, jiným zase v očích čtu hluboký znechucení zevnějškem civějící osoby. Furunkl na čele dospěl do velikosti rudě rozpálenýho golfovýho míčku. Madame Zyxlenska navrhuje návštěvu pohotovosti, ale tento nápad sem vetoval jako příliš nebezpečnej. Madame Z právě nad plamenem rozpaluje obrovskou, hrozivě vyhlížející jehlu a hotoví se k operaci.

NEDĚLE, 18. ČERVENCE

Dnes sem musel zůstat doma, neboť mám na čele připevněnou dámskou vložku k odsávání sajrajtu z propíchnutýho vředu. Už tak značně odpudivýmu vzhledu paní Fulkeové to na kráse nepřidalo. Nechápu kolik fujtajblovýho hnisu je mý mladý, nevinný tělo schopný vyprodukovat. Se divím, že statečná Madame Z má tu výdrž a ještě přede mnou s jekotem neprchla. Ženy musí mít zvýšenej práh citlivosti vůči těmto hrůzám. Musí být tak vybavený od matičky přírody, protože jinak by asi nezvládly ten hnus, co denně vypouštěj jejich odporný mimina.

Madame Z mi laskavě přeložila článek z Paris Match. Je neuvěřitelný, kolik faktickejch chyb je francouzskej tisk schopnej narvat do 800 slov. Pravda, tvrdí se, že pro mediální hvězdy žádná publicita není špatná. Rickovi S. Hunterovi se tedy splnil sen o mezinárodní megaslávě, i když je momentálně nucenej (doufám, že jen dočasně) se před veřejností skrývat. Hlavně před poldama.

Ispirovanej Clydem Barrowem a Johnem Dillingerem (dalšíma dvěma legendárníma psancema) sem sesmolil už druhej dopis pro francouzský sdělovací prostředky. Věnuju se v něm podrobnějšímu popisu událostí, jež předcházely mýmu sňatku s domněle unesenou nezletilou osobou Sheeni Saundersovou, a veškerým detailům naší vzájemný úcty a lásky. Madame Z dostala elaborát k předběžnýmu posouzení a vyjádřila se o něm pochvalně. Říkala, zeje to přesně ten doják, kterej rozehraje struny romantický části francouzský veřejnosti.

, Je to jak příběh Abelarda a Héloise,“ poznamenala.

„A to je kdo?“

„On byl velký pařížský básník a filozof dvanáctého století. Psal Héloise překrásné dopisy, ale nějak jim to nevyšlo a skončil jako kastrát.“

V šourku mi zatrnulo. Tak tohle není ten druh morálního povzbuzení, kterej bych zrovna teď potřeboval.

PONDĚLÍ, 19. ČERVENCE

Další výročí. Přesně před rokem sem začal psát tento skromnej deník. Tenkrát sem byl osamělý, nešťastný dítě v Oaklandu. Dnes sem osamělej, nešťastnej ženáč ve Francii. Dítětem už nejsem, dospělým ještě nejsem, a momentálně se – doufám, že přechodně – nacházím v ženským stádiu vývoje. Určitě sem si loni, když sem odjížděl k jezeru Clear Lake vstříc osudovýmu setkání s mou budoucí milovanou, takhle ten rok nepředstavoval.

Ale zpět do reality. Zhnisanej furunkl už je skoro vysušenej, ale mý čelo teď vypadá, jako bych na něm odpaloval petardy. Odložil sem dámskou vložku a paní Fulkeová si načesala šedou ofinu hodněhluboko do očí. Vypadá jak Alice B. Toklasová, když se jí den obzvláště nevyvedl. Vyrazil sem Rugglese ze svýho pokoje, ale přišel na to, že když se bude dostatečně vehementně otírat svou chlupatou váhou o dveře, podaří se mu je otevřít. Na kočkuje to neuvěřitelně inteligentní postřeh. Zajímalo by mě, zda by se dostal i z poštovní schránky na dně Seiny.

16; 12 Další telefonát od Connie. První zprávy byly docela potěšující. Zpovídala v nemocnici Paula, když se probíral z narkózy. Někde se totiž dočetla, že moderní anestetika maj srovnatelný účinky s drogama, co po nich lidi musí říkat pravdu. V omámeným pooperačním stavu sou pacienti tak oslabený, že se jim nedostává mentální kapacity lhát.

„Zeptala ses ho, jestli tě miluje?“

„Nebuď labuť, Ricku. Potřebovala jsem důležitější informace. Podplacená sestra mi nepovolila víc než pět minut.“

„A cos zjistila?“

„Vzpomínáš na tu pajdavou ptáčnici, se kterou ses ho snažil dát dohromady? Můj Paulo s ní nespal!“

„Nespal?“

„Ne. Pňrozeně se o to snažil. Je po této stránce kus chlapa a doktor tvrdí, že to bude ještě lepší, jen co mu vytáhnou stehy. Ale ta holka ho odmítla.“

„Odmítla?“

„Nedovolila mu si ani šáhnout. Můj Paulo mě tedy nezradil!“

„Úžasná zpráva, Connie. A co ten jeho čip?“

„Dokonalost sama. I přes celý město přesně vím, kdy jde na záchod.“

„To je určitě dobrý vědět. A co pan Saunders? Přijde na svatbu?“

,Jó, to je vlastně ta druhá věc, proč ti volám, Ricku. Trochu se to zkomplikovalo.“

Přepadla mě opět panika.

„Co se zkomplikovalo?“

„Paulův nemožný otec se zatím nechce vrátit. Tvrdí, že policie je už na stopě a brzy dojde k zatčení.“

„K zatčení koho?“

„No Sheeni to asi nebude. Myslím, Ricku, že bys měl zase vzít kramle. A fofrem. Policajti už možná kolem tebe uzavírají smyčku.“

Dohajzlu! Dohajzlu, dohajzlu!

19:38 Sedím ve vlaku do Amboise. Musel sem se rozloučit s madame Z a s její tramvají do stanice azyl. Byla z toho smutná. Řekla, že paní Fulkeová byla vzorný host a je kdykoli srdečně zvána. Dozvěděl sem se od ní, že chci-li do hor, ná jihu Francie je jich habaděj. Vzhledem k tomu, že tím směrem se náhodou taky ubírá Reina s cirkusem, rozhod sem se k nim připojit. Paní Fulkeová bude v bezpečí a dál může pátrat po mlaďoších s bradkou. Sheeni vždycky přitahovaly typy jako Seňor Nunez a bratři Boccatovi, takže je dost pravděpodobný, že pokud do města zavítá cirkus, přijde se na něj podívat. Samozřejmě, že Reinin soukromej život je čistě její věc a není mi nic po tom, zda s Paulem něco měla nebo ne. Skutečnost, že ji balil a ona ho odmítla, ještě nelze jednoznačně interpretovat tak, že předmět její touhy musí být někdo jinej. Na druhou stranu, ta žhavá líbačka na schodech může přece jen o něčem svědčit. Asi bych neměl být tak vzrušenej při myšlence, že se s ní opět setkám. Neustále si musím připomínat, že paní Fulkeová je přece vdaná žena.

ÚTERÝ, 20. ČERVENCE

Zjistil sem, že roztomilá Reina je trochu jako její ptáci: přátelská, ale překvapení příliš nemiluje. Byla včera večer trochu zaskočena, když se jí ve dveřích karavanu (tady tomu říkají maringotka) zjevila tajuplná skotská penzistka. Reina pravidelně a se zájmem sleduje denní tisk, takže bylo nutno uvést na pravou míru pár nepřesností. Ne, nejsem sexuální násilník a únosce. Ano, hledá mě policie, proto ten podivnej převlek. Ne, nejsem trans věstit s inklinací převlíkat se za postarší dámy. Ne, nepotkala mě žádná strašná nehoda, jde jen o alergickou reakci na bleší kousnutí, možná zesílený nadměrným používáním krému na vrásky. Ne, neuvažuju o tom, že bych se udal policajtům. Ano, hledání ztracený manželky mě vede jižním směrem. Takže moh bych se k ní nastěhovat? Tato žádost přivedla naši konverzaci do slepý uličky. Vždy ochotná a laskavá Reina mi předložila řadu důvodů, proč to nejde. Její ptáci by v maringotce další osobu nesnesli. Lidé od cirkusu tvoří velmi uzavřenou skupinu a sou nadmíru nedůvěřiví vůči neznámým lidem. Mohla by se dostat do nepříjemný situace, kdyby poskytla úkryt osobě prchající před zákonem, a mohlo by to vést k jejímu vyhoštění z Francie. Ani mojí ženě by se toto uspořádání nelíbilo. A tak dále a tak dále. Velmi skličující situace. Netrvalo dlouho a oba sme nad šálkem čaje ronili hořký slzy, zatímco empatičtí ptáci se na bidýlku nervózně tetelili. Aspoň že Reina nakonec souhlasila s tím, že u ní můžu přenocovat. Strávil sem v její maringotce nepříjemnou noc a probudil se za svítání. Tak kam teď? Zdá se, že sem v koncích.

8:45 Vydal sem se do města, sehnat něco k snědku. Předpokládám, že někde ve Francii musí být i ošklivý města, ale zatím sem na žádný takový nenarazil. Ať se člověk podíval kterýmkoli směrem, tenhle štatl vypadal, jako by právě fotografovi pózoval pro idylickou pohlednici. Malebnej most přes Loiru, starobylá promenáda podél řeky lemovaná úchvatnou květinovou výzdobou, pohádkový budovy schoulený pod velkolepým opevněním zámku. Černočerný zoufalství ještě prohloubený příšerným hladem, protože včera sem šel spát bez večeře. Našel sem kavárnu, zhltl tři croissants, ale moc to nepomohlo. Že bych si tady skočil z mostu? Měl bych k tomu aspoň krásnej poslední pohled. Velmi romantický místo pro sebevraždu moderního Abelarda. Možná by se z toho během doby stala další francouzská turistická atrakce. Určitě bych tím pomohl rozvoji místního hospodářství. Sheeni by se sem na starý kolena mohla přestěhovat a napsat teskně podbarvený vzpomínky na společně strávený dny. Mohla by si otevřít obchůdek a prodávat svou knihu společně s pohlednicemi dvou legendárních milenců z body, kdy byli ještě mladí a šťastní.

13:26 Sebevražda se odkládá. Paní Fulkeová se hodila do gala a zašla si za principálkou cirkusu, Madame Marií Poco, zeptat na možnost zaměstnání. Je to malá, úsečná, ale na svou starobu zas ne tak úplně nepřitažlivá osoba. U žen se to těžko odhaduje, ale řek bych, že je jí kolem čtyřicítky. Ano, potřebovali by poctivýho člověka do pokladny, ale bohužel paní Fulkeová neumí francouzsky. Jako technik dieselovýho generátoru je taky nepoužitelná. Na stavěče šapita je už od pohledu příliš stará a vetchá. Hodila by se do orchestru, akorát že neumí hrát na trubku. Je tu ale ještě jedno volný místo: pomocná síla k ošetřovatelovi zvířat. Přemluvil sem se, že to na zkoušku vemu. Načerno, samozřejmě, protože od francouzskejch úřadů nemám oprávnění k zametání opicích lejn. Tudíž, upozornila mě Madame Poco, kdyby se tu náhodou objevila policie, mám se zašít. „S tím nemám problém,“ ujistil sem ji. Nástupní plat je neuvěřitelně mizernejch 65 euráčů týdně. Moh bych si samozřejměněco přivydělat, kdybych měl řidičák na náklaďáky. Můžu spát „na seně u velbloudů“. To by mě zajímalo, co se pod tím v cirkusáckým žargonu skrývá. Sou zakázaný drogy a promiskuitní kratochvíle s místníma občanama. Přesčasy se neplatí, volný víkendy nejsou a žádný kecy o osmihodinový pracovní době se nepřipouštějí.

„Je to vzrušující život,“ řekla Madame Poco na přivítanou. „Pokud mezi nás zapadnete, bude se vám tady moc líbit.“ „O tom nepochybuju,“ zalhala paní Fulkeová. 22:58 Únava mě zmáhá. Nemůžu pořádně ani psát. Mám medvědí trus v paruce a všude po teplákách (znuděnej medvěd ménem Beez vždycky ožije, když mu představí novou obsluhu). Můj přiměj nadřízenej je ještě starší než paní Fulkeová. Šlachovitej Talián ménem kapitán Lapo má špatněpadnoucí zubní protézu a z dechu je mu cítit víno. Tváří se docela přátelsky. Není mi jasný, čeho je – kromě mýho osudu – kapitánem. Cirkus je jak OSN na výjezdním zasedání. Je tu spousta různejch národností, takže linguafranca je de facto angličtina. Kapitán Lapo mě představil mým hrábím, lopatě a trakán. Díky bohu, že tu nejsou žádní lvi a tygři. Ten medvěd vypadá nebezpečně, ale je to přej drahoušek. Opice koušou, pokud se jim neukáže, kdo je tady pánem. Totéž se týká jinak mírně vyhlížejících poníků. Skrtičům Boa nesmí člověk dovolit přílišný důvěrnosti v oblasti Šíje. Naštěstí žerou málokdy a střeva vyprazdňujou minimálně. Totéž však neplatí pro velbloudy (Ajaxe a Omara), kteří člověka poplivou smradlavýma slinama, případně ho ještě nakopnou do zadku. S velbloudama, bohužel, nešlo o žádný žargon. Sdílím s nima relativně prostornej náklaďák. Naštěstí je seno (společně s paní Fulkeovou) uskladněno v odděleným prostoru za tenkou přepážkou, která samozřejměnezabrání šíření autentickejch velbloudích puchů.

Snažím se svou malou plechovou celu učinit co nejútulnější. Jedno osamělý okýnko na větrání a žárovka uprostřed stropu. Žoky sena lze tvůrčím způsobem upravit tak, aby sloužily jako základní nábytek. Skříň se mi z nich bohužel postavit nepodařilo, takže chudák paní Fulkeová musí svý hadry skladovat v olezlým kufru. Pod kovovým plátem na podlaze, kde má náklaďák baterii, sem ulil zbytek peněz, kelímky s krémem na vrásky, pas Ricka S. Huntera, Sheeniny fotky a její rozkošnou ponožku zabalenou v igelitovým sáčku. Před všetečnýma zrakama nezvaných hostů maskuje skrýš žok slámy. Naštěstí mají dveře mýho novýho domova bytelnej zámek. Zatím sem nezpozoroval žádnej hmyz kromě rozlícenejch ovádů. Možná sou naštvaný, že to sou jen velbloudi a moi.

Dnes večer sem se šel podívat na Reinino vystoupení. Velmi okouzlující a zábavný číslo. Klauni odvádějí pozornost tím, že vyvezou dvoukolák s ptákama a rekvizitama, takže většina publika si ani nevšimne, že hezká cvičitelka v sexy šatech kulhá. Papoušci si podávají balon sem a tam, jezdí na traktůrku kolem sloupů, šplhají po požárnickým žebříku při odvážný záchranný akci, předvádějí akrobatický výkony na visutý hrazdě a další neuvěřitelný kousky. Mohutný potlesk na konci vyprovokovala postarší ošetřovatelka zvířat. Reina je hotovej zázrak. A maják naděje v osamělým životějednoho ubožáka.

STŘEDA, 21. ČERVENCE

Nic nedokáže zjitřit mysl nostalgickýma vzpomínkama na pařížskou garsonku jako noc strávená v náklaďáku s velbloudama. Seno zdaleka není takovým požehnáním pro páteř, jak by si městskej člověk moh naivně myslet. Stejně tak nejsou pouštní přežvýkavci za tenkou plechovou stěnou ideálníma společníkama pro klidnej spánek. Jejich přičmoudlej majitel Ijád Majmún mi dal dlouhej seznam úkonů, který musím pro jejich blaho provádět. Věřte nevěřte, on a jeho mladší (a hezčí) žena Nuzhach dělají na hřbetech těch potvor stojky a salta. A to za chůze!

Dnes ráno sem se zeptal kapitána Lapá, kde by se mohla paní Fulkeová vysprchovat. Podíval se na mě, a aniž hnul brvou, řek, že můžu použít vědro v jeho rezidenci, čímž myslel náklaďák s poníkama. Řek sem, že by to asi nešlo, páč sem přece žena. Začal si mě nestydatě prohlížet. Copak si mýho pohlaví dřív nevšim? Navrhl mi, abych použil sprchu v maringotce šapiťáků. Pozoroval sem tu hulvátskou chásku včera při večeři v jídelním stanu a dospěl k přesvědčení, že pokud jakákoli žena překročí jejich práh, má se na co těšit. Nezbylo než s prosíkem zaklepat na dveře Reinina útulku. Neochotně mě pustila dovnitř.

Vysprchoval sem se, a než si paní Fulkeová upravila tvář pro veřejnost, chvíli sme spikli. Čelo se lepší. Už nevypadá jako plastická mapa Marsu. Reina není příliš nadšena, že sem se nechal najmout jako poskok ke zvířatům. Říká, že je to u cirkusu ten úplněnejsprostší džob, že mě bez ohledu na šediny paní Fulkeový budou honit jak zdutou kozu a že jen málo lidí vydrží u tyhle práce dýl než pár týdnů. Řek sem, že to zase není až tak velkej společenskej sešup z místa neplacenýho domovníka a že je určitě lepší než ta druhá alternativa, kterou je vězení.

Povzdychla si a řekla, že si musíme dát pozor, abychom se neprozradily. Vzbudilo by to nežádoucí podezření. Stačilo, že se před Madame Poco blamovala v souvislosti s Paulovým náhlým odjezdem.

„A to ti Paul tolik chybí?“ nemoh sem si pomoct, abych se nezeptal.

„No, myslela jsem, zeje to přítel. Mohl aspoň dát řádnou výpověďa rozloučit se.“

Rozhodl sem se, zejí neřeknu podrobnosti, proč byl jeho odjezd tak náhlej.

„Vrátil se s Connií zpátky do Ameriky. Příští týden mají svatbu.“ „Opravdu? Zřejmě musel změnit názor.“

Tiše sme seděli, oba hluboko ponořený ve vlastních pochmurných myšlenkách, když tu náhle Damek zaskřehotal. Nemáte ponětí o celým rozsahu lidskýho sluchu, dokud nezažijete křik papouška kakadu v uzavřeným prostoru. Málem sem vyletěl z kůže.

14:12 Sračky. To je nová metafora pro můj život. Shrabuju je, nabírám lopatou, vozím je, vysypávám. Podestýlám čerstvou slámu a plním kýble s vodou. Jakmile dokončím poslední klec, je nejvyšší čas vrátit se k první a začít nanovo. A co se pak děje s těma různýma exotickýma exkrementama? Vysypu je do rohu naší pronajatý parcely a dychtiví místní zahradníci obou pohlaví si pro ně jezdí s dvoukolákem. Aspoň že někomu z nás ty lejna dělaj radost.

Jídelní stan mi připomíná podobný zařízení ve škole. Nováčkovi se žádnýho velkýho přivítání nedostalo. Z titulu svýho věku sedím společně s ostatníma gerontama: kapitán Lapo, prošedivělí hudebníci, postarší účetní, přestárlej klaun, atd. Nesouvislá konverzace většinou ve francouzštině. Paní Fulkeový se přesto dostalo několika závistivejch pohledů. Zdá se, že je u našeho stolu jediná, kdo má ještě vlastní zuby.

Po obědě sem se odplížil do města doplnit šatník paní Fulkeový. Klece u opic se prostě ve vycházkovejch šatech čistit nedají. Taky sem jí pořídil pár šátků na převázání paruky, protože opice sou mimořádně nenechavý potvory. Jejich páneček je anglickej gentleman ménem Granley nebo Granola, kterej k výcviku svých svěřenců přistupuje natolik vědecky, že jim dává čísla místo men. Už sem se rozhod, že toho blba je co nejdřív nutný taky odkráglovat. Nosí okázalej khaki obleček, jako by právě odjížděl na safari střílet slony. Pěstuje si taky ten nejsměšnější ryšavěj knírek, co sem kdy viděl, a na opasku z hadí kůže nosí stočenej těžkej bič, kterej bych strašně rád použil na ten jeho pihovatěj zadek. Už sem se zmínil o tom, že si při jídle nárokuje sicnu vedle Reiny? S novým poskokem k opicím se zatím neuráčil vyměnit ani půl slova. Totéž ostatně platí pro většinu osazenstva. Reina měla pravdu. Moje postavení v rámci cirkusácký hierarchie je nejnižší z nejnižších. A určitě mí k větší popularitě nepomůže ani štiplavej puch velbloudího hnoje, kterej kolem sebe bez ustání šířím.

23:35 A jede se dál.